Alessandro

Chyběly sekundy. 

Doslova sekundy, kdy by Alessandro přiběhl k Valerii o něco později, a už by nebylo nic, co by mohl udělat, aby ji zachránil. Protože byl blbý, protože si zapomněl pager v té pitomé tašce se Santy, kdy teď ani jednoho nemohl Valerii dát, protože byla v kómatu. 

Žila, to ano, přesto následující hodiny budou stále nahraně. Přesto se o dní bál vzdálit na více jak padesát metrů. Celou směnu kroužil kolem jejího pokoje, pak najednou o hodinu směnu přetahoval, o dvě, o tři. 

Kde jsi? Všechno v pohodě? napsal mu Leo, když přetahoval čtvrtou hodinu. 

Valerie, odepsal. Nemůžu od ní teď odejít.

Bylo to s ní jak na houpačce. Chvíli její funkce byly v pořádku, chvíli se blížily nebezpečným hranicím. 

Když přetahoval šestou hodinu, bylo deset hodin večer a z recepce mu zavolali, že za ním někdo přišel a jestli ho můžou za ním pustit. Alessandro odpověděl, že ano. Leo přišel se sáčkem jídla a smutným úsměvem na tváři. "Je mi úplně jasný, žes nic nejedl."

A měl pravdu. Od snídaně do sebe nic nedostal, protože mu zkrátka přišlo, že nebyl čas. Že když se jen chvíli oddálí, aby se najedl, Valeriiny funkce se zblázní. A i když měl pager u sebe, bál se, že tentokrát by to už nestihl. 

Takže stáli před jejím pokojem a Leo se ujišťoval, že ty závitky, co mu donesl, opravdu sní. Přece jen ale bylo pozdě a rozhodně tady nemohl být, a tak se museli stejně rozloučit.

"Vím... vím, že se o ni bojíš. Ale měl by sis i odpočinout, jinak jí budeš stejně k ničemu," řekl Leo opatrně. 

"Je jedenáct. Zatím je to jen třináctihodinová směna," namítl. To bylo ještě normální.

"Ale znám tě a je mi jasný, že dalších dvanáct hodin se nezastavíš, pokud někdo nezastaví tebe," odvětil Leo. A opět měl pravdu.

Pousmál se. "Když se najde chvilka, odpočinu si. Slibuju."

Ani jeden tomu ale stejně úplně nevěřili. Bál se zamhouřit oči, aby mu něco neuniklo. Celou noc mu chodily výsledky nejrůznějších testů, které nechal Valerii udělat a které byly zkrátka neodkladné, aby se ujistil, že se neděje něco, co by přehlédl. Létal po nemocnici sem a tam, snažil se přijít na to, co se stalo, že Valerie málem přišla o život. 

Kolem šesté hodiny ranní (kdy jeho směna měla už dvacet hodin), poprvé ucítil, že i přes jeho oblíbenou protézu začíná cítit lehkou bolest. Zanadával si, hned několikrát. Měl zachraňovat životy, nemohla jeho noha vypovědět službu. 

A tak to táhl tak trochu na sílu. Samozřejmě. Leo by ho zabil, být v jeho bezprostřední blízkosti.

Přesně v deset, dvacet čtyři hodin od toho, co do nemocnice přišel včera, mu Leo napsal znovu. Vážně doufám, že ses minimálně na dvě hodiny vyspal, jinak tě něčím praštím a donutím tě se vyspat násilím.

Alessandro se uchechtl. Odepsat ale nestihl, protože jeho pager zapípal. Valerie. 

A to byl ten moment, kdy opravdu usoudil, že dvaceti čtyř hodinová směna nebyla dobrý nápad, přesně jak Leo říkal, když chtěl udělat něco, co by Valerii ublížilo. "Co to sakra děláte?" okřikl ho druhý doktor, který byl u Valerie dřív, protože měl směnu. Narozdíl od něj. On už měl dávno ležet a nabírat energii, aby byl opravdu Valerii nápomocný, jak by se vrátil.

Zachránili ji. Opět. A když pokoj opustili, doktor se na něj podíval s nakrčeným obočím. "Běžte domů, proboha. Aspoň na pár hodin. Máme to pod kontrolou."

Nemohl jim do očí říct, že jim úplně nevěřil. Nevěřil ale ani sobě - kdyby ho Leo nemusel s pagerem nahánět možná by byl u Valerie dřív, možná by se vyhnuli těm komplikacím, které měla teď. 

Byla to jeho chyba. Opět. 

Ale přikývl. Byl čas jít alespoň na chvíli domů. "Přijdu k večeru," oznámil. "Kdyby něco, budu mít pager u sebe."

"Mějte, ale myslím, že bude lepší, když vás stejně minimálně dalších pět hodin nikdo nezavolá. Potřebujete se vyspat, jinak jí nápomocný stejně nebudete."

Bylo zajímavé, že to kolem něj viděli všichni jen on ne. 

Došel k Valerii na pokoj zpátky, položil jí toho jediného čokoládového Santu, kterého měl, na stolek vedle její postele. I když nebyl věřící, krátce se pomodlil, aby až se vrátí, tady seděla a radostně čokoládu jedla. 

Takže se vydal domů, i když ho svírala úzkost z toho, že nevěděl, co se dělo s Valerií. A i když bydlel deset minut chůze od nemocnice, stejně si zavolal taxi, protože jeho noha už vyloženě protestovala. Potřeboval si tu pitomou protézu sundat. 

Sotva za sebou zavřel dveře bytu, trochu se uvolnil, jako by všechny starosti nechal na chodbě. A zároveň přišly všechny ty emoce, které v sobě držel, jako lavina. 

"Alessandro?"

Trochu sebou trhl, jako by zapomněl, že je Leo vlastně tady s ním. Objevil se před ním, starostlivý pohled na tváři. "Tak co?"

Alessandro sklopil pohled a zavrtěl hlavou. "Stále těžko říct, jestli se z toho dostane," zamumlal. Najednou měl před sebou to, jak ji oživoval, když mu Leo pager přinesl, jak se v tu chvíli soustředil jen na to, aby ji zachránil a až teď si uvědomoval tu tíhu toho, co se stalo. 

Stekla mu po tváři slza. Miloval svou práci, miloval pomáhat dětem, tohle bylo něco, s čím se musel vypořádávat. Vzpomněl si na své rady Leovi v New Yorku, že musí si držet od pacientů jistý odstup, aby ho to nesložilo. Ale s Valerií to nešlo, nešlo si k ní nevytvořit vztah, když s ní byl téměř každý den už po dobu tří měsíců. 

Leo si povzdechl, došel k němu, vtáhnul si ho do objetí. Alessandro ho pevně objal zpátky a najednou ty slzy nějak tekly samy. Byly ale mnohem snesitelnější, když nebyl na ně sám. "Děkuju," zamumlal konečně.

"Za co?"

"Že jsi mě tak rychle našel. Chyběly sekundy a nepovedlo by se mi ji zachránit. Jsem naprostý blbec, jak jsem mohl zapomenout pager, vždyť-"

"Nemá cenu si za to teď nadávat. Stává se to," přerušil ho Leo. "Zachránil jsi ji, to je to hlavní. Nemysli na to, co by kdyby."

Zavřel oči. V noze mu vyloženě pulzovalo bolestí. "Musím si lehnout, jinak už to neustojím," zamumlal.

"Oh, jasně, promiň," řekl Leo a ihned ho pustil. Alessandro udělal krok a chtě nechtě sykl bolestí. Takže Leo ho hned zase zastavil. "Proboha, počkej," zamumlal a vydal se pro vozík, který k němu přivezl.

Alessandro ten vozík nesnášel. Vyhýbal se mu jako čert kříži, ale opravdu měl pocit, že ani k té pitomé posteli nedojde. A tak si potupně sedl a dřív, než stihl cokoliv udělat, Leo už mu vyhrnoval nohavici a protézu sundával. 

Chtěl něco namítnout. Leo mu věnoval  ten jeho pohled, ať mlčí. A tak si od něj nechal poprvé bez námitek pomoct. Byl unavený, vlastně jeho pomoc vyloženě potřeboval. 

Leo byl v tu chvíli jako jeho máma, kterou nikdy pořádně neměl. Odvezl ho k posteli. Když seděl, přinesl mu alespoň narychlo udělaný sendvič, aby něco snědl. A pak si Alessandro lehl do jeho náruče, protože když už se nabízel, kdo byl, aby řekl ne? Byl psychicky naprosto mimo a Leova přítomnost byla to jediné, co ho drželo od toho, aby se nezbláznil. 

Vydechl. A pak si uvědomil včerejší den. "Počkej, co jsi vlastně dělal, když jsi mi donesl ten pager?"

Leo se uchechtl. "Povídal si s ředitelem."

"Cože?"

Pokrčil rameny. "Chtěl můj pohled na věc, co se stalo s Bernem. A myslím, že není až takovou loutkou Berna, jakou jsme si mysleli. Protože to vypadá, že ho vyhodí."

Alessandro se zvedl na loket a podíval se na něj. "Počkej, fakt?"

Leo přikývl. "Má půlku nemocnice, která to vyžaduje. A půlka té půlky určitě bude mít proti němu nějaké důkazy. Takže i mé napadení bude proti tomu všemu nic, říkal. Myslím... myslím, že to všechno přece jen dobře dopadne."

Alessandro to tak rád slyšel. Vydechl. Polkl. "Snad i Valerie dopadne dobře," zamumlal a lehl si zpátky na Leovu hruď. Bylo něco neuvěřitelně uklidňujícího slyšet jeho pravidelný tlukot srdce. 

Leo se natáhl a vtiskl mu polibek do vlasů. "Má tebe. Jasně, že bude."

"Nedávej mi zas tolik kreditu. DNeska mi málem zemřela pod rukama. Několikrát."

"Ale neumřela. Takže mlč. Bude to všechno dobrý, protože má tebe," zopakoval. 

On měl naopak dávat Leovi více kreditu. Protože nějakým způsobem měl vždycky pravdu. 

Protože když se vrátil, zjistil, že přece jen něco přehlédl. Něco, co přehlédlo i několik lidí před ním. Něco, co by Valerii mohlo navrátit relativně normální život, alespoň mimo stěny nemocnice. 

ǁ

my se taaaak blížíme ke konci, im gonna cry

už vymýšlejte, co budete chtít v bonusovkách. myslím, že přejdu hned na ty.