Leo vůbec nemohl uvěřit tomu, co se děje.

Před nemocnicí bylo tolik lidí. Tolik lidí, kteří skandovali, že chtějí, aby Bern odstoupil z funkce nebo aby vyloženě opustil nemocnici. Byli tam sestry, které tvrdily, že mají důkazy a že jsou připravené je použít. Dokonce i někteří doktoři.

Došli s Alessandrem do středu dění. Leo se namáčkl na jeho bok, protože i když ho polila z toho všeho radost, najednou se styděl, když byli středem pozornosti. Protože najednou k nim začali lidé přicházet, děkovali jim, že jim dodali odvahu proti Bernovi bojovat, že Leo jim dodal odvahu.

Nechápal, co se to dělo. Fakt ne.

"Nelituješ toho, že jsi šel se mnou?" zeptal se Alessandro pobaveně, jeho rty u Leova ucha, aby ho vůbec slyšel.

"Jo," vyhrkl Leo. "Nebo ne. Já vlastně nevím. Jsem naprosto zmatený."

"Z čeho? Že jsme začali revoluci v nemocnici na opačné straně světa, kdy ty ani nepracuješ a já jsem tady jen externě? Ale prosím tě," odpověděl ironicky a Leo se zasmál taky. Znělo to prostě tak šíleně.

Stiskl jeho ruku silněji. A chvíli tam tak stáli, uprostřed toho ruchu, uprostřed všech těch lidí a koukali na sebe, jako by se viděli snad poprvé v životě. Leo měl v tu chvíli toho tolik na srdci - nejraději by mu poděkoval, jak se rozhodl ho ochránit a rozeslat onen mail, jak mu ani trochu nevyčítal, do jakých problému se tady dostal, nejraději by mu po milionté zopakoval jak moc ho miluje a jak je rád, že se kdy potkali, že mu dodává to sebevědomí, které potřebuje, nejraději by mu řekl i to, ať si sakra pohne, ať už odjede z Barcelony, aby konečně mohli být spolu, protože to bylo to, co chtěl v životě nejvíc.

Ale nebyl tak dobrý se slovy. A tak si ho jen přitáhl k sobě, dal mu jeden dlouhý polibek plný úsměvů a nevyřčené lásky a když se odtáhl, začal s okolními lidmi skandovat ohledně toho, aby Koch opustil nemocnici.

Cítil na sobě Alessandrův pohled, než se taky sám přidal ke skandování, a měl co dělat, aby se nezačervenal. Zamilovaný Alessandro byl ten nejlepší Alessandro, protože nemusel říct ani slovo a Leo v jeho očích viděl, jak vzájemné jejich city jsou.

A pak přišla Alessandrovi zpráva od ředitele, aby se dostavil do jeho kanceláře.

Veškerá radost tak trochu odpadla. "Proč?" zeptal se Leo tiše.

"To nevím," přiznal Alessandro. "Ale třeba to nic špatného nebude. Zajdu tam, najdu tě pak tady?"

Leo přikývl a Alessandro mu dal do ruky plátěnou tašku se sladkostmi, které nakoupil pro děti, které měl v péči, pro zlepšení povánočního času. Protože to byl zkrátka on. Někdy takové věci jen tak udělal, i když navenek vypadal jak ten největší tvrďák. "Pak se pro to vrátím. Asi nebude nejlepší jít do ředitelny s dvaceti čokoládovými Santy."

"Třeba bys jednoho mohl nabídnout řediteli, kdyby byl mrzutec a zlej na tebe," zamumlal Leo. Znovu už nekomentoval, že koupil dětem Santy, i když ve Španělsku nenosil dárky on.

Alessandro se uchechtl, do tašky se natáhl a jednoho Santu si strčil do kapsy jeho kabátu. "Záložní," ušklíbl se, dal ještě Leovi pusu na tvář a pak se začal davem prodírat pryč.

Leo znervózněl, protože samozřejmě myslel na ty nejhorší scénáře. Určitě byl u ředitele už i Bern, aby si stěžoval na něco ohledně Alessandra. Možná i ohledně jeho, jakožto Alessandrova denního stážisty, co mu dal přes pusu.

Co jiného to mohlo být? Najednou se cítil hrozně. A provinile, protože možná měl Alessandra donutit, aby šel s ním, jestli se konverzace v kanceláři měly týkat i jeho.

Najednou se mu skandovat nechtělo. Protlačil se kolem lidí na kraj, kde byly lavičky podél cesty vedoucí k hlavnímu vchodu nemocnice a na jednu se posadil. Možná neměl říkat, že počká tady. Vždyť tady nikoho neznal a přišel si jako naprostý outsider. Vytáhnul mobil, aby vypadal zaneprázdněně, ovšem nevěděl moc, co dělat, a tak jen projížděl náhodné zprávy na internetu, i když je doopravdy nečetl.

A pak uslyšel pípání. Nebylo to nějaké pípání, které by slyšeli všichni, bylo to něco malého kolem něj, co nejspíše i slyšel jenom on. A neměl tušení, co by to mohlo být. V jednu chvíli si myslel, že už i zešílel, když si uvědomil, odkud to je. Z Alexandrovy tašky se sladkostmi.

Takže hned si spojil vše dohromady. Hned věděl, co to znamenalo. Sakra.

Prohrabal se taškou i když možná nějaké Santy zlomil. A to, čeho se bál, bylo pravdou.

Alessandro v tašce zapomněl svůj pager. A právě ho volali k pohotovosti.

Leo na pager shlédl. Stálo tam jasně: Emergency V. Valerie. Něco bylo špatně s Valerií.

Vystřelil z lavice a rozběhl se směrem k nemocnici, v jedné ruce pager, v druhé hledal Alessandrovo číslo. V duchu celou dobu nadával. Alessandro musel úplně zapomenout, že si dal pager do tašky s tím vším, co se dělo. A teď se nejspíše hádal s ředitelem a Bernem někde v kanceláři, když ho Valerie potřebovala.

Doběhl na recepci a udýchaně na sestry vyvalil: "Kde je ředitelna?" Telefon měl stále u ucha, ale Alessandro mu to samozřejmě nebral. Nejspíš měl telefon v kabátku někde na věšáku.

"Uhm, tady po schodech do prvního patra, pak doleva, tam byste už-"

Leo ji nenechal ani domluvit a rozběhl se dle jejích instrukcí. Tipl hovor s Alexandrem, vytočil ho znovu. Musel ho najít co nejdřív. ALessandrovi začala oficiálně směna čert hodiny zpátky a jestli se s Valerií něco stane, bude mít problém, že na pager nereagoval v čas.

Děkoval bohu tomu, jak výrazně měli prostory vedení nemocnice vyznačeny. Taky tam možná neměl co dělat, ale ignoroval všechny ty podivné pohledy, které mu byly věnovány, když běžel směrem k ředitelně. A hlavně když do ní vletěl bez zaťukání."

"Alessandro," vyhrkl ihned a natáhl ruku s pagerem. "Valerie."

Až v tu chvíli se tak trochu zorientoval. Alessandro už běžel k němu, vytrhl mu pager z ruky a s italskými nadávkami vyběhl z místnosti pryč. Leo se lehce předklonil a zalapal po dechu. Na druhé straně místnosti ho překvapeně sledoval Bern a ředitel barcelonské nemocnice. Samozřejmě.

"My o vlku a vlk se dostavil," prohlásil Bern.

Leo se narovnal a kousl se do rtu. "Uhm, omlouvám se. Já jen... byla to pohotovost."

Jasně, že to bylo o tom, co si myslel. Jasně, že mluvili i o něm a jeho napadení.

Sklopil pohled a otočil se, připravený opustit místnost, když to byl ředitel, kdo ho zastavil. "Pane Riley, můžete na slovíčko?"

Leo zavřel oči. Zanadával si. Až pak se otočil a nepatrně přikývl, protože mohl snad vůbec odpovědět jinak? Zahlédl Bernův triumfální úsměv, když se blížil blíže k nim. Nejraději by ho praštil znovu. I když, jeho obličej byl stále dostatečně dodělaný od posledně. To ho lehce potěšilo.

"Rád bych s panem Rileym mluvil o samotě," prohlásil pak ředitel. A najednou to byl Leo, kdo měl chuť se triumfálně usmát.

"Ale-" začal Bern, opět přerušen ředitelem.

"Bernarde."

Sklapnul pusu. Přikývl a vydal se pryč. Možná pan ředitel nebyl až takovou jeho loutkou, jak mu to Alessandro vyprávěl.

Leo se posadil, jak ho ředitel vyzval. A najednou tam před ním seděl, před mužem, který vedl jednu z největších nemocnic v Barceloně. Ještě, že měl v tašce dvacet čokoládových Santů na uplácení.

ǁ

moje matika včera nematovala a myslela jsem, že by to byly tři kapitoly do 50 a ne dvě, což oh boi, to bych nedala, tak si to trochu natáhne a více rozepíšeme :D třeba jich bude tak 55