Alessandro

Alessandro měl plán.

Protože neexistovalo, aby tohle Bernovi prošlo. Neexistovalo, aby to Leo všechno schytal, vždyť téměř za nic nemohl. To on byl mohl za většinu.

Ale největší vina byla na Bernovi. Protože takový člověk si ani nezasloužil žít. 

Dvacátého prosince měl volno, a tak celý den strávili s Leem spolu. Stále mezi nimi samozřejmě visela tíha toho, co se stalo, Leo nervózní, že mu každou chvíli volají, že bylo vůči němu vzneseno obvinění. Alessandro byl vlastně nervózní taky, protože pak by nevyšel jeho plán. 

Když totiž šel Leo den předtím spát, unaven ze všeho, Alessandro si lehnul samozřejmě s ním. Jakmile ale začal Leo pravidelně oddechovat, opatrně se od něj odtáhl a natáhl se pro počítač. 

Dvě hodiny mu to trvalo. Dvě hodiny mu trvalo sepsat e-mail a poslat ho všem relevantním osobám - což byl téměř každý člověk postavením níž jako Bern v nemocnici.

Rozeslal v jednu ráno mail celkem padesáti pracovníkům nemocnice a to byli jen ti, které sám znal nebo potkával. Do mailu přidal prosbu, aby mail rozšířili dál relevantním lidem. 

Měl volno, ale telefon měl přihlášený na pracovní e-mail. A přes den mu přišlo pár odpovědí, které ale nemohl číst. Nechtěl být na mobilu, když měli celý den pro sebe. A hlavně nechtěl to ještě říkat Leovi, aby mu nedělal naděje. 

Takže když ten den Leo znovu usnul, Alessandro s očekáváním mail otevřel.

Poslal totiž dlouhou zprávu. Poslal všem výzvu, aby se konečně postavili tyranii jménem Bernard Koch, aby, jestli měli nějaké důkazy, napsali Alexandrovi, co by se dalo proti němu použít. 

Bern si dal do hledáčku Lea? Tak to udělal sakra špatně. Protože nikdo nebude vyhrožovat lidem, které miluje. 

Hodně mailů bylo čistě jen popřání štěstí. Že Alessandrovi fandí. Že by si taky přáli, aby se s Bernem konečně něco udělalo.

A pak tam byl jeden mail od účetní, které to Alessandro rozhodně neposílal, nebyl tak hloupý, aby to poslal někomu z Bernova oddělení. Muselo se to k ní dostat jinak. Ale právě ten mail byl ten, co mu vykouzlil úsměv na tváři. Ten, díky kterému zaklapl počítač a spokojeně se lehl zpátky do postele. Leo tiše oddechoval čelem k němu, jeho nos rudý a stále bolestivý, ruce pod hlavou.

Alessandro se k němu potichu natáhl a dal mu pusu na tvář. "Myslím, že to mám, štěně," zašeptal. "Myslím, že budeš v pořádku."

Leo se rukou ohnal, jako by to byl komár na jeho tváři a ne Alexandrovy rty, ale spal dál. Tiše se zasmál a lehnul si. Chvíli sledoval, jak Leo spí. Chvíli nemohl uvěřit, jaké štěstí měl, že ho tak úžasný kluk viděl jako víc než jeho handicap. 

A tak konečně usnul. 

Dvacátého šestého už práci ovšem měl, začínal ale až v deset. A tak když se ráno probudili, udělali si společnou snídani (nějaké dinosauří lívance bez dinosaurů nebo co to Leo vymyslel), a do půl desáté si zkrátka povídali a jedli. Alessandro se snažil nechávat Lea zaneprázdněného, aby nemyslel na ty nejhorší scénáře, i když věděl, že jeho snaha bude ta tam v ten moment, kdy byt opustí do práce. 

Chvíli po půl desáté přešel s berlemi k posteli, kde odpočívala jeho milovaná protéza. Ani si neuvědomil, že zapomněl na návleky, dokud s nimi Leo automaticky nedošel k němu a podal mu je, jako by mu podával čisté ponožky. Alessandro si stále nezvykl na to, že měl přítele, který jeho nohu nekomentoval, jen mu bez problému pomáhal. "Děkuju," řekl lehce zaraženě. 

"Myslím, že bez toho by jsi měl otlačeniny, i když je to ta tvá úžasná protéza," odpověděl nenuceně Leo a dal si do pusy další lívanec. 

"Vskutku," odpověděl Alessandro lehce pobaveně. Nasadil si protézu, obléknul se. A když procházel kolem Lea směrem k východu z. bytu, vtiskl mu rychlý polibek do vlasů. "V šest jsem zpátky. A snad s dobrými zprávami."

Leo přestal žvýkat. "S jakými dobrými zprávami?" zamumlal s plnou pusu.

"Našel jsem něco, co by nám mohlo pomoct dostat se ze sraček," použil jeho slovní spojení. 

"Kdy jsi to stihl?" zeptal se zmateně.

"Zatímco jsi vedle mě chrápal. Víš vůbec, že chrápeš? Ne nijak nahlas, je to spíš takové chrupkání-"

"Alessandro, nevyhýbej se otázce! O čem to mluvíš?"

Usmál se. Přece jen mu to prozradí už teď. Byl totiž téměř přesvědčen, že to vyjde. "Mám informaci i s důkazy, že Bern nedávno začal okrádat po malých částkách nemocnici. A použiju to proti němu, aby nepodal obvinění."

Čekal, že bude Leo rád, že se ihned začne usmívat, bude mít radost, ale to se nestalo. "jakože to na něj nekecneš, když on nepodá na mě obvinění?"

"Ano."

K jeho překvapení ale zavrtěl hlavou. "Vždyť to nemůžeš."

Alessandro, napůl otočený k odchodu, se k němu plně otočil zpátky. "Proč ne?"

"Protože jestli okrádá nemocnici, měl by za to pykat tak jako tak. Ne, že se to zamete pod koberec, aby nepodal na mě obvinění."

Alessandro si povzdechl a došel k němu zpátky. Chytil ho za ruku. "Leo, zkus být na chvíli alespoň trochu lakomý. Jde zatím přibližně o dva tisíce euro, začal s tím nedávno. Já vím, že bys to nikdy nedovolil, ale takhle v uvozovkách malá částka nemocnici zas tak neuškodí. Ujistím se, aby přestal i s tím, protože to na něj můžu vytáhnout kdykoliv i později. A on z toho může mít větší problémy než ty z rvačky. Hodně bych se divil, kdyby s tím pokračoval i tak."

Leo dlouhou chvíli mlčel. Alexandrovi bylo jasné, že v něm právě bojuje jeho hodná stránka s tou, kterou lákalo porušit pravidla. 

"Jestli nechceš, neudělám to," dodal Alessandro. "Ale obávám se, aby to nebyla naše jediná šance."

"Přijde mi, že půjdu do pekla, když ti řeknu, abys to udělal. Přijde mi, že bych měl pykat za to, co jsem udělal."

"Oh, Leo," zamumlal Alessandro a pohladil ho po tváři. "Lidem prochází mnohem horší věci než pár ran nějakému kreténovi, který si je za jeho slova zasloužil."

"Nevíš, co říkal," namítl Leo.

"Bydlel jsem u něj pět měsíců. Mám docela dobrou představu."

Leův pohled ztvrdl. Jako by si uvědomil něco dalšího, jako by Alessandrova slova dokázala obrátit jeho názor o sto osmdesát stupňů. "Tak jo," vydechl nakonec. "Tak jo, uděláme to."

"Uděláme?"

"Půjdu s tebou. Ať to nevypadá, že se za tebe jen schovávám," zamračil se. "Dej mi pět minut a budu připravený."

Alexandrovy rty se pomalu ale jistě stočily do úsměvu. Ještě, než Leo odešel se obléct, přitáhl si ho k sobě a krátce spojil jejich rty. "Jak já tě miluju."

Leo se pousmál. "Nápodobně."

Takže doslova za pět minut vyšli směrem k nemocnici spolu. K nemocnici, před kterou byl rozruch už od devíti od rána. Protože polovina personálu nebyla v ní, ale před ní. Protože Alessandrův email spustil něco, co sám by nikdy nečekal. 

Nemusel jít za Bernem sám. Protože celá nemocnice před nemocnicí protestovala a požadovala jeho sestoupaní z funkce. Celá nemocnice se rozhodla pro jeho konec.

"Co se to sakra děje?" zeptal se Leo udiveně, když to uviděl.

Alessandro se neubránil úsměvu a stiskl jeho ruku. "Wow. Jsi tady pět dní, v cizí zemi, a stejně začneš revoluci v jedné z největších nemocnic."

"Já?" Obrátil se k Alessandrovi. "Ale já nic neudělal."

"Postavil ses mu," řekl Alessandro. "A tak dal lidem naději, že nemusí tyranii Berna více snášet."

"Ale vždyť jsem nic..." Nedořekl to. "Počkej, jak víš o tom, že Bern začal nemocnici okrádat?"

"Možná jsem rozeslal jeden mail. Možná jsem lidem napsal něco v tom stylu, že bychom si z tebe mohli vzít příklad a začít proti němu bojovat. I když musím sám uznat, že tohle jsem nečekal."

Teď konečně uviděl tu radost, kterou očekával už na bytě. "Panebože," zamumlal. "Panebože, panebože." Popadl Alessandra i za druhou paži a začal ho táhnout k davu. "Jdeme toho hajzla zničit!"

Alessandro se zasmál. A nechal se Leem odtáhnout do davu.

ǁ

teoreticky

TeOreTiCKy

by ten příběh šel zaobalit na padesát kapitol a bylo by to takové hezké čísličko na ukončení, co vy na to :DDDD