Neměl naprosto tušení, jak se cítí.

Byl unavený. Nervózní. Cítil takovou vinnu, že se mu zdálo, že ho brzy zabije. Chtěl spát, chtěl brečet, chtěl křičet, chtěl běžet za Bernem a dokončit, co začal, zároveň byl vystrašený z toho, c o už udělal.

A to se zrovna zeptal Alessandra na to, jestli ho Bern opravdu políbil. A nevěděl, jestli byl připravený na odpověď.

Alessandro sklopil pohled. Držel Lea za ruku. A pak potichu řekl: "Já začnu od začátku, dobře?"

Leo váhavě přikývl. "Děsíš mě."

"Z mé strany se nestalo nic, čeho by ses musel bát, neboj," řekl ihned.

Leo se kousl do rtu. "Lhal jsi. Neřekl jsi mi o něm. Už to... už toho se bojím. Protože nevidím důvod, proč jsi mi to musel zatajovat, i když vím, jakou s ním máš minulost a bylo by šílený, kdybys ty něco inicioval. Vím, že po téhle stránce budeš mít dobré vysvětlení. Ale..." Povzdechl si. "Momentálně mám zkrátka pocit, že mi jen... nevěříš."

Řekl to, i když to chtěl dusit v sobě, protože mu to přišlo zkrátka až moc tvrdé. Ale chtěl být upřímný o tom, jak se cítí. Jejich vztah byl zatím ve fázi vztahu na dálku, museli mít dokonalou komunikaci, jestli chtěli, aby to fungovalo.

Takže mu chtěl ukázat, že on je s ním upřímný. Že se s ním nebojí mluvit. A že očekává od něj to samé.

Alessandro si zachovával svůj klid. "Já se ti nedivím," řekl nakonec potichu. "Asi ani nebudu mít dobré vysvětlení na to, proč jsem ti to neřekl. Když jsem ho uviděl poprvé a pak jsme si volali, zkrátka jsem to stále ještě zpracovával. Najednou mi pak přišlo, že to ještě počká, pak najednou mi přišlo, že už je pozdě. Na druhou stranu jsem tě nechtěl strachovat, protože byl jsi doma, přes oceán, akorát bych tě rozhodil a ty bys stejně nemohl nic dělat."

Chápal jeho myšlenkové pochody, vážně ano. I tak mu to ale nepřišlo dostatečné. "To máš pravdu, nebudu lhát. Ale já bych byl zkrátka raději, kdybys mi o něm řekl. Je to člověk, co ti v minulosti ublížil, tys ho vídal snad každý den a já mohl být ten, kdo ti mohl pomoct s tím se s ním vyrovnávat. Vždyť to muselo dopadat na tvou psychiku, ne?"

V tu chvíli začal Alessandro od začátku. Povyprávěl mu od prvního dne, jak se jeho pracovní "vztah" s Bernem vyvíjel, všechny ty naschvály, to pracovní týrání a Leo jen čím dál více nechápal, proč mu o tom zkrátka neřekl. Mohl mu pomoct. Nemusel to, co se v práci dělat, dusit v sobě.

"Řekl jsem ředitelovi o jeho chování vůči sestrám. A pak mě jedno sledoval domů."

"Cože?"

Přikývl. "Dostal se až do vestibulu. A právě tam se mě pokusil políbit, že prý zapomene, co jsem udělal, když... Já vlastně nevím co. Nedořekl to, protože jsem ho od sebe odehnal, on spadl, já mu protézou šlápl na ruku, a od tý doby to všechno bylo ještě horší."

Zvedl pohled k Leovi. "Proto si tě nejspíš dnes našel a vyprovokoval tě. Věděl, že budeš mým slabým místem. Takže všechno, co se dneska stalo, je čistě jen má chyba a ani nevíš, jak je mi líto, že to nejvíce schytáváš ty. Kvůli mé blbosti."

Leo zůstával ticho, protože postupně všechny informace zpracovával. Bern ho opravdu políbil. Otřásl se jen při té představě jeho rukou na Alexandrově těle. "Proč jsi mi to neřekl ani tehdy? Když to na tebe zkusil?"

Alessandro se smutně pousmál. "Volal jsi mi doslova pět minut po tom, co se to stalo, abys mi oznámil, že jsi byl nominován na nejlepšího studenta ročníku. Nedokázal jsem ti pokazit tu radost."

Leo si ten hovor pamatoval, protože samozřejmě poznal, že Alessandro zní trochu jinak. Když se ho pak zeptal, jestli se něco děje, samozřejmě už to neřekl.

Povzdechl si. Hlasitě. Alessandro nakrčil obočí. "Já chápu, že jsi starší," začal Leo. "Že já se někdy ještě chovám, jako by mi mentálně bylo patnáct. Možná je. A já chápu, že možná máš pak pocit, že jsi ten, co má být silnější a chránit mě nebo nevím, co ještě, ale sakra, na tohle si tady my nehrajeme. Nechci si na to hrát. Jsme si v našem vztahu rovni, chci ti být podporou tak, jako jsi ty pro mě, ale to mi musíš zkrátka věřit. Žádný, že mi budeš něco zatajovat, abys mě nerozhodil nebo mi pokazil radost, když si procházíš sračkami, já si jimi procházet budu taky, protože tě miluju a vážně doufám, že je to vzájemný, takže v tom budu s tebou. Pomůžu ti, jak jen budu moct, i kdyby to znamenalo jen to, že mi každý večer zavoláš, abys na Berna nadával, protože na druhý straně oceánu toho víc neudělám."

"Samozřejmě, že je to vzájemný," zamračil se Alessandro.

"Tak mi to sakra dokaž a věř mi."

Šlo vidět, že to Alessandrovi v hlavě šrotuje. A pak se lehce uchechtl. "Já bych řekl, že to ty jsi tady ten rozumnější."

"Zmlátil jsem finančního ředitele nemocnice v cizí zemi, myslíš, že jsem rozumný?" odvětil Leo.

Alessandro se krátce zasmál, pak ale ještě jednou zvážněl. "Ale omlouvám se. Za to všechno. A chápu, když mi neodpustíš, protože se toho podělalo hodně a všechno to začalo tím, že jsem ti nic-"

"Nech toho," varoval ho Leo. "Možná budu na tebe chvíli ještě naštvaný. Ale jsem v sračkách a očekávám, že ty v nich budeš se mnou, abys to napravil. Takže žádný, že budeš mít ode mě pokoj, protože ti neodpustím, já se momentálně fakt bojím, takže teď tě fakt potřebuju."

Alessandro lehce protočil očima. "Nemyslel jsem to tak, že bych od tebe měl pokoj. Samozřejmě, že v tom budu celou dobu s tebou."

Leo nepatrně začal přikyvovat hlavou. "Dobře, dobře. Okay. Teď jsi mě trochu uklidnil."

"Co ti řekli na stanici?"

"Nejspíš budu muset zaplatit nějakou pokutu," zamumlal. "A počkat, jak Bern podá obvinění. A že ho definitivně podá."

"Na něco přijdeme," odpověděl Alessandro. Hladil ho palci po dlani. "Zkusím přijít na něco, co bychom mohli použít proti němu."

"Pravděpodobně půjde podat obvinění hned zítra. Co bys tak mohl najít?"

"Věř mi trochu," zamračil se Alessandro.

"Ty si něco o důvěře neber vůbec do pusy," odvětil Leo automaticky.

"Oh, pardon. Tak asi hádám, že tohle bude můj způsob, jak se pokusím získat zpátky tvou důvěru," pousmál se. "Věřím ti, Leo. Nikdy jsem nikomu nevěřil více, jak tobě. A vím, že ti to neukazuju tím nejlepším způsobem, možná se stále ještě učím, jaké to je být ve zdravém a dokonalém vztahu, každopádně se ale omlouvám. Opravdu moc."

Ve zdravém a dokonalém vztahu. Leo věděl, že za to může především Alessandrova minulost. Nepřemýšlel o tom ale až do takové hloubky, že je vlastně zvyklý na úplně jiné zacházení ve vztahu. Že Leo pro něj musí být něco úplně nového.

A s tím, co mu Bern dnes o Alessandrovi řekl? Vlastně si ani nedokázal představit, jak šílený jeho poslední vztah byl. Najednou trochu zalitoval, jakou přednášku mu tady dal.

Natáhl ruku a položil mu ji na tvář, Alessandro se do doteku ponořil. Oh, jak on ho miloval. Jak on byl rád, i přes to všechno, co se za posledních dvacet čtyři hodin stalo, že je osud dal dohromady.

Poposedl si a objal Alessandra. "Tak se hezky nauč rychle, jaké to je být ve zdravém vztahu, protože já doufám, že tenhle vztah vydrží navždy."

Alessandro se pousmál a natáhl se po jeho rtech, Leo mu ale položil prst na rty a odtáhl ho. "To ne," řekl rázně. "Ještě jsem ti neodpustil. Takže teď dostaneš dvě minuty mého objetí, a pak si jdu najít nejbližší hotel, kde strávím noc."

"Vážně?"

"Ne. Jsou Vánoce, ty blbečku. Mám pro tebe dárek."

"Takže dárek dostanu a pusu ne?"

"Přesně tak."

"A ještě mi nadáváš."

"Abych prokázal svou naštvanost."

Alessandro se uchechtl. Pak se usmál. "Jsem tak vděčný, že tě mám, vážně."

Leo se zvedl a došel ke svému kufru, ze kterého vytáhl plyšáka zlatého retrívra. "A teď mě budeš mít neustále, i když se vrátím domů. Tohle štěně je pro tebe."

Alessandro se hlasitě rozesmál. A pro Lea to bylo i přes jeho naštvanost jako hudba pro uši.

ǁ

vidíte??? já jsem na ně hodná!!