Alessandro nejprve zaznamenal ty dvě policejní auta. Nikdy by ho ani nenapadlo, že by v nemocnici byla kvůli Leovi. Až pak se dozvěděl, co se vlastně stalo.

Nejprve slyšel o rvačce. Pak zaslechl pan Koch. A pak mu sestra na recepci, když končil, oznámila, že jeho stážistu odvezla policie.

První přišlo naprosté nepochopení. Pak myšlenka, že Bern Leovi ublížil. Hned mu ale došlo, že by to tím pádem bylo naopak - odvezli by Berna a Leo by zůstal v nemocnici. Takže to znamenalo jediné, to Leo začal rvačku.

Bylo to naprosto k nepochopení. Jeho Leo a rvačka v jednom slově?

"Kde je momentálně Koch?" zeptal se sestry.

"Pokud se nemýlím, ambulance dvě, příjem."

A tak šel první tam.

Když do ambulance bez zaklepání vešel, sestra Bernovi právě čistila ránu na obočí. Bern se při pohledu na Alessandra usmál. "Das ist euer Ende," řekl německy, nejspíš aby sestra nerozuměla. Alessandro rozuměl, přece jen v Německu nějaký ten čas strávil a jazyk se učil. Tohle je váš konec.

Byl spokojený. Byl spokojený, že ho Leo napadl, protože z toho nebude mít problém nejen on, dost možná i Alessandro, jelikož byl Leo jeho stážista na den. Jelikož se to bude řešit s nemocnicí, protože to Bern nenechá jen tak. Byl napaden v práci, v prostorách nemocnice. Vyždímá z toho, co jen bude moct.

Pocítil naprostou nechuť k tomu člověku před ním. Nejraději by na něj plivnul.

Ale nemohl se snížit na jeho úroveň. A tak se jen otočil a chystal se odejít, když Bern ještě promluvil. "Řekl jsem mu to. Hodně štěstí s vysvětlováním."

Zatnul pěst a pak ambulanci opustil. Nemám to zapotřebí, opakoval si. Teď měl na starosti důležitější věci. Prohlédl si, co Bernovi Leo udělal (docela dost), teď byl čas ho z toho vysekat. Nechtěl slyšet Bernovu stranu příběhu, protože to byl zkrátka lhář, záleželo mu jen na Leovu vyprávění, protože věděl, že bude upřímný. Vždycky byl.

Narozdíl od něj samotného. Tohle celé byla jeho chyba.

Vlastně netušil, kde teď Leo byl, ani kde byla nějaká policejní stanice. V mapách tedy našel tu nejbližší a vydal se tam. A k jeho štěstí byla ta správná.

"Leonard Riley?" zeptal se prvního policisty, kterého uviděl za stolem. Ten nakoukl do nějakých papírů, pak se na něj podíval.

"Občanku," řekl španělsky.

Alessandro vytáhl svou italskou občanku a podal mu ji. Policista si povzdechl nad dalším cizincem. "Jaký vztah máte k zadrženému?" zeptal se. Jejich občanky samozřejmě ničemu nenapovídaly - jedna italská, druhá americká, jména naprosto rozdílná, věk možná trochu zmatečný.

"Přítel," řekl jednoduše. Vysloužil si další divný pohled. Měl nutkání viditelně protočit očima.

Policista mu vrátil občanku. "Počkejte. Právě je vyslýchán."

Lehce přikývl a posadil se ke zdi na jednu z židlí. Byl nervózní. Nemluvil s Leem od toho, co byl Bern v pokoji Valerie, netušil, jak se cítí a ještě k tomu se stalo tohle všechno. 

Neseděl tam ale dlouho. "Je venku," zvolal na něj policista a ukázal do chodby. "Tudy, na konci chodby doleva. Měl by tam někde být."

Alessandro tiše poděkoval a vydal se rychlým krokem chodbou. A nejspíš nebol připravený na to, co uvidí. 

Protože Leo byl za mřížemi, jako by snad byl nějaký kriminálník, s dvěma dalšími muži, kteří se zdáli být tak opilí, že sotva seděli. A nejhorší bylo, že se držel s kapesníkem za nos, snad mu krev ještě tekla. A nikdo mu nepomohl. 

"No to si děláte prdel," vydechl a tím si získal Leovu pozornost, ale i jednoho policisty.

Ten asi už věděl, kdo je, protože vzal klíče od mříží a automaticky se k nim vydal.

"Děláte si srandu?" zopakoval Alessandro, tentokrát hlasitěji. 

Policista odemkl, ale ještě neotvíral. Otočil se na Alessandra. "Prosím?"

"Je očividně zraněný. Vaše první povinnost měla být, že bude ošetřen. Jak ho můžete vyslýchat, když sotva dokáže mluvit?"

Leo už stál na druhé straně mříží, jeho pohled jasně naznačoval, ať přestane. "Alessandro-"

"Nějací cizinci nám nebudou říkat, jak máme dělat naši práci," zamumlal policista a otevřel. 

Projela ním vlna vzteku. "Jsem doktor. Já moc dobře vím, jak máte dělat svou práci, co se tohoto týče a pokud je zraněný, vaší povinností je jako první se postarat, že bude ošetřen, protože-"

"Alessandro," zkusil to znovu Leo, tentokrát hlasitěji. Stál vedle policisty. Alessandro se na něj podíval. Chvíli tam jen stáli a sledovali se navzájem, tichá konverzace mezi jejich očima. "Pojďme domů, prosím," špitl nakonec Leo.

Alessandrovi tak došlo, že aby tady dělal scénu, to je to poslední, co Leo v tu chvíli chtěl. Až v tu chvíli se na něj pořádně podíval. Na tu bolest v očích, na tu únavu. Teď nebylo jeho úkolem tady tropit scény. Teď bylo jeho úkolem dovést Lea domů, protože měli o čem mluvit. 

Věnoval poslední vražedný pohled onomu policistovi, než kývnul na Lea, ať jdou. Převzali si Leovi věci. A pak policejní stanici opustili. 

Leo nemluvil, pohled sklopený k zemi. "Vydržíš to domů?" zeptal se ohledně jeho nosu. Leo jen přikývl. 

Takže celou cestu jeli v tichu. Když Alessandro zaparkoval, než vypnul motor, Leo už byl na cestě k bytu s jeho druhým klíčkem. Nepočkal na něj.

Jakmile vešel do bytu i Alessandro, Leo už se prohraboval jeho lékárničkou a hledal cokoliv, co by mohl použít. Alessandro ho lehce odtlačil, zamumlal nech mě to udělat a sedni si, a vytáhl vše potřebné. Leo ho kupodivu poslechl a posadil se na židli. 

Alessandro k němu došel se studeným obkladem. "Předkloň se," řekl mu a Leo tak hned udělal. Dal mu studený obklad na krk, pak si dřepl před něj a opatrně mu oddělal ruku se zakrváceným kapesníkem. Krev mu stále takhle. A pravděpodobně měl zlomený nos. 

Lehce se zamračil a podíval se Leovi do očí. Do těch rudých očí, které signalizovaly, že brečel. Naprosto netušil, co by měl říct, a tak zatím mu k nosu přiložil jen čistý kapesník a podal mu prášek proti bolesti. "Dej si ho," poradil mu. "Myslím, že to máš zlomený. Bude to bolet."

Znovu, Leo automaticky poslechnul. Alessandro šel pro další vlhký ubrousek, aby mu smyl krev, kde mohl. Opatrně mu opět oddělal kapesníky od nosu a rychle umyl to nejhorší. Leo se vyhýbal jeho očnímu kontaktu. 

"Proč se na nic neptáš?" špitl nakonec Leo. 

Upřímně? Překvapilo ho to. Myslel si, že je Leo zkrátka naštvaný a spíše jen čeká, až začne vysvětlovat. Jenže až v tu chvíli, když bylo o jeho nos relativně postaráno, si všiml jeho řeči těla. Nebyl naštvaný, byl... vystrašený. 

Jasně, že jo. Odvezla ho policie v cizím státě po tom, co zjistil, že mu přítel lhal. A ještě někomu dal přes pusu. Taky kvůli němu. 

Alessandro se pomalu posadil vedle něj. "Na co bych se ptal? To já bych měl začít s vysvětlováním."

Leo viditelně nasucho polkl a pak zavrtěl hlavou. "Teď ne, prosím. Já jen...," sklopil pohled a pak vydechl. "Já jsem momentálně naprosto vystrašený. Co se to sakra stalo..."

Alessandro si ho přitáhl k sobě do objetí, zrovna když dal Leo už průchod svým emocím. "Já to nechtěl udělat," vzlykl. "Naprosto netuším, co mě to popadlo, ale najednou jsem byl na něm, protože mluvil o tobě tak hnusně a já naprosto ztratil kontrolu, protože se to ani poslouchat nedalo. Chci to zapomenout, chci-"

"Leo," přerušil ho Alessandro, zatímco ho hladil po paži. Chápal ho, věděl, že tohle nebyl on, nebyl někdo, kdo by začínal rvačky a tohle ho tím pádem muselo naprosto vyděsit. "Bude to dobrý. Nějak to vyřešíme."

"Byl jsem na policii, Alessandro," argumentoval. "Nikdy jsem nedostal ve škole ani poznámku a teď mě budou vyšetřovat za rvačku v zemi, kterou ani neznám-"

"A nebudeš na to sám," vyrušil ho. "Nepřemýšlej teď nad tím, co se může stát, když nic nevíme. Nemysli na ty nejhorší scénáře."

"Jenže to nejde," špitl. "Já... naprosto jsem to podělal. Všechno. Šťastný a veselý, fakt."

Bylo vlastně čtyřiadvacátého prosince. Tohle musely být ty nejhorší Vánoce v jeho životě.

Lehce od sebe Lea odtáhl, aby se mu mohl podívat do očí. "Nic jsi nepodělal, když už, tak já ano. Všechno, co následovalo, bylo jen kvůli tomu, že jsem ti zatajil informaci, že je Bern tady, jasný? Ty za nic nemůžeš."

Opravdu chtěl, aby tomu uvěřil. Chtěl mu odebrat alespoň kousek té viny, kterou v tu chvíli cítil. Chtěl mu aspoň nějak pomoc.

Z nosu mu ještě vytekla poslední kapka krve, Alessandro mu ji opatrně setřel. Leo vypadal, že v sobě svádí naprostý mentální boj. Nakonec vydechl. "Jak zrovna o tobě mohl mluvit tak, jak mluvil?"

"Co říkal?"

Leo ale ihned zavrtěl hlavou. "Nebudu to ani opakovat. Nechci, abys to kdy vůbec slyšel, protože to bylo strašný."

Alessandro jen přikývl. Neříkal mu, že má nejspíše moc dobrou představu, že to od něj slýchával čtyři měsíce v kuse skoro denně. I pro Lea by to bylo těžké jen to zopakovat, aby taková slova vycházela z jeho vlastní pusy. 

Přiblížil se k němu a opatrně spojil jejich rty v krátký polibek tak, aby nějak neublížil jeho nosu. Ucítil v puse lehkou chuť krve tak jako tak. "Děkuju, že ses mě zastal, vážně," zašeptal. 

Leo se přerývaně nadechl, jejich obličeje milimetry od sebe. A pak se konečně zeptal: "Říkal, že tě nedávno políbil. Je to pravda?"

Byl připraven jít s celou pravdou věc. Pozdě ale přece.

ǁ

milášci bobíšci moji