Leo vzal Valerii na procházku. Hrál si s ní. Povídal si s její mámou. Neustále byl ve střehu, aby věděl, kdyby bylo něco špatně. 

Zkrátka zaneprázdňoval svou hlavu natolik, aby nemyslel na to, že Alexandrův bývalý, který ho naprosto psychicky vyšťvil pár let zpátky, byl s ním v této nemocnici celé ty tři měsíce a neřekl mu o tom. 

Protože netušil, co si to tom měl myslet. Alessandro vypadal, že mu ani neřekl vše. Prosil ho, ať jde domů, jako by se snad nedokázal postavit nějakému muži. Možná se bál, že mu Bern prozradí něco dalšího, co mu Alessandro zatajil. Jeho hlava byla zmatené místo.

Když. se vrátili s Valerií na pokoj po téměř hodině a půl strávené venku, protože měla nějaká vyšetření, začala ho prosit, aby šel na ta vyšetření s ní. Nedokázal jí říct ne, a tak zanedbal kvůli tomu i oběhovou pauzu a strávil s ní další dvě hodiny. 

Neviděl nikde Berna. Neviděl Alessandra. Když se rozloučil s Valerií, opravdu přemýšlel, že raději nemocnici úplně opustí, ale neznal to tady, nevěděl, kde by mohl jinde na Alessandra počkat. A tak se asi třičtvrtě hodiny před koncem Alexandrovy směny posadil ve vestibulu na jednu z laviček po tom, co na recepci odevzdal oblečení i návštěvní kartičku. Vytáhl knížku, automaticky se schoulil, jako by se tak mohl skrýt před zraky lidí. 

Bál se, že si ho Bern najde. Bál se, že se mu Alessandrovo vysvětlení nebude líbit. Bál se. 

Ale aspoň ho nepřekvapilo, když za knížkou uviděl, jak se před ním někdo zastavil. Naivně doufal, že to bude Alessandro. Když ale zvednul pohled, uviděl Berna, očividně připraveného jít domů po dni v práci.

Leo si vnitřně povzdechl. Proč ho Alessandro sem vůbec bral, když muselo být jasné, že se potkají? Když tady Bern pracuje? Zbláznil se?

"Vydedukoval jsem dobře?" zeptal se Bern. "Jsi Alessandrova nová hračka?"

Oh, jak on ho hned nenáviděl. 

Sklopil pohled zpátky ke knížce a předstíral, že dále čte, i když se nemohl soustředit. Nemohl mu dávat pozornost, ne člověku, jako byl on. To byl první důvod. Druhý byl takový, že se ho možná trochu bál. Přece jen od Alessandra věděl, čeho byl schopný. 

Jen tak se ale nedal. Posadil se vedle Lea a hlasitě si povzdechl. "Musím uznat, že jsem překvapený. Nepřijdeš mi jako ten typ."

"Jaký?" vypadlo z něj dřív, než se stihl zastavit. Sakra.

"Oh, ono to mluví," uchechtl se Bern. "Ten, co by klesl tak nízko. Nebo ten co by lidi využíval. Tak které z těch dvou jsi ty, hm?"

Leo na něj nevěřícně zíral. Jak tohle někdo dokázal vůbec vypustit z pusy s takovým klidem na duši? "Co tím sakra myslíš?"

"Neříkej mi, že někoho jako je on upřímně miluješ, no tak. Musí v tom být něco víc. A nebo?" Prohlédl si ho od hlavy k patě. "Vypadáš mladší. Jsi ještě student, když jsi tady byl jako stážista? Využíváš ho pro lepší šance a postavení? To je vlastně taky chytrý."

Zaklapnul knížku. "Proč si automaticky myslíš, že přemýšlím jako ty?"

"Protože je to Alessandro. Každý o něm takhle přemýšlí."

Zatnul ruce v pěst. Neuměl se moc hádat, neuměl argumentovat. Bál se, že jestli se teď do něčeho pustí, vypálí to zpět na něj v ještě větší míře, protože se začne bát. Ale to, jak o Alessandrovi mluvil, mu naprosto vařilo krev v žilách. 

Nadechl se. Pak ale pusu stejně zavřel. Nemohl mu dávat vůbec pozornost. A tak se jen zvedl a vydal se pryč.

Upřímně, nečekal, že by si Bern dal práci s tím ho dohánět. Ale očividně miloval ubližování lidem. "Počkej, chceš mi snad říct, že nemám pravdu?" Uchechtl. "Oh wow. Proč by sis to dělal, Leo?"

Zastavil se. Jeho jméno na jeho rtech bylo jak rána do srdce. Kéž by se mu nikdy nepředstavil. "Já nejsem ty," zavrčel. "Neodsuzuju lidi jen na základě toho, že neměli v životě takové štěstí jako jiní."

"Omlouvám se. Špatně jsem přečetl situaci. Takže jde tady o pravou lásku?" Přiblížil se k němu o krok e nechutně se pousmál. "Takže jsem právě narazil na jeho největší slabinu?"

"O čem to sakra mluvíš?" vydechl Leo zoufale.

"Neřekl ti o mně. Viděl jsem to na tobě, když jsem přišel do toho pokoje," pokrčil rameny. "Takže ti nejspíše neřekl ani o tom, co se mezi námi tady stalo."

Leo mlčel. Kázal svým nohám, aby se daly do pohybu, ale neposlouchaly ho. Bern dostal jeho pozornost, i když tušil, že nejspíše by si měl nejprve vyslechnout Alessandra. Zatnul zuby. 

Bern udělal další krok. Už mu byl opravdu blízko. Ještě se k němu naklonil a začal šeptat. "Teď už jsem rozhodl ho zničit. Ale předtím? Vím, jak líbá, Leo. Vím, jaký je jeho dotek, vím, jaké to je se dotýkat jeho. Věděl jsem to dřív jak ty." Uchechtl se. "Vím, jaký je v posteli, jaké je to se probouzet vedle něj každý den. Vím, jaké to je od něj slyšet, že mě miluje, i když on pro mě nebyl nic než hračka."

Leo zrychleně dýchal. Cítil slzy, jen si nebyl jistý, jestli vzteky nebo tím, že to nedokázal poslouchat.

"Pamatuju si, jako by to bylo včera, co- Oh, počkej. Ono to vlastně je skoro včera, co jsem jeho rty po pěti letech cítil znovu. Den nebo dva týdny, vždyť je to skoro to sa-"

Bern nedokázal doříct větu. I když Leo věděl, že je to manipulátor, že tohle všechno dělá proto, aby je rozdělil, kdo ví proč, nečekal, že ho tady potká. Nebyl na něj připraven. A tak ani jeho sebekontrola nebyla taková, kdyby mu Alessandro o něm řekl dříve. 

Takže jeho pěst zkrátka vyletěla a zastavila se až o Bernovu čelist. Udělal přesně to, co nejspíš od něj ten hajzl očekával, i tak se tomu neubránil.

Nejhorší na tom totiž bylo, že tou jednou ranou neskončil. Protože byl ublížený. Byl ublížený Bernem, ale i Alessandrem. Protože nevěděl, čemu měl věřit. Protože byl v cizí zemi a najednou se cítil neuvěřitelně sám. Protože byl tady muž, který dokázal o Alessandrovi smýšlet jako o kusu věci, ale zároveň ho provokoval, že ho znal dříve jak on. 

Takže když Bern zavrávoral, Leo ho praštil ještě jednou, aby se ani na nohách neudržel. A když byl na zemi, se slzami v očích mu dal další ránu. Další. Lidi kolem se rozkřičeli. Někdo ho začal táhnout od toho hajzla, ale naprosto se neovládal. "Alessandro je člověk, ty kreténe," křičel přes slzy. "Mnohem lepší člověk, než kdy budeš ty." Další rána. Za druhou paži ho popadl další člověk. Nemohl mu tedy dát další ránu, i když tak moc chtěl.

Jenže Berna nikdo nedržel. A i přes tu krev v jeho obličeji si sednul a než ho kdokoliv stihl zastavit, vrazil Leovi do nosu taky jednu pořádnou ránu. Tak moc to bolelo, stále to ale nebylo nic v porovnání s tím, jak ho bolelo jeho srdce. 

A pak mu došlo, co udělal. Naprosto se svěsil v rukách těch dvou cizích mužů, co ho drželi. Posadil se na zem, přitáhl si kolena k sobě. Díval se na zakrváceného Berna na zemi, protože to on udělal. Naprosto se neovládnul. 

Už ani nevěděl, proč mu teklo tolik slz. Ty si naposledy setřel o pět minut později hřbetem ruky, než mu policista dal kolem zápěstí pouta. Když opouštěl nemocnici směrem k policejnímu autu, naposledy se otočil. Alessandro ale nikde nebyl.

Tolik k jeho vysněnému výletu do Barcelony.

ǁ

:DD

hele, chtěli jste ochranářského lea, tady ho máte.