Lea kupodivu neprobudily turbulence, ani to, jak přistávali. Probudil ho až moment, kdy letadlo dosedlo na přistávací dráhu barcelonského letiště.

Zmateně se rozhlédl kolem sebe. A když si uvědomil, že přistáli, popadl telefon, zapnul data (přičemž doufal, že jeho v Americe zakoupená evropská data budou hned fungovat) a napsal Alessandrovi. Přistáli jsme.

Odpověď mu přišla téměr hned. Data přece jen fungovala. Už se cpi dopředu.

Pousmál se. Srdce mu začalo bít jako o závod. Po třech měsících ho konečně uvidí.

Jenže on se cpát dopředu nemohl, protože seděl u okna a pán vedle něj vypadal, že hodlá vystoupit, až bude letadlo celé prázdné. Leo se mu snažil dostat do zorného pole. "Prosím vás? Já jen, že pospíchám na autobus, tak jestli byste mohl..."

"Lo siento, lo siento." Muž se začal rychle zvedat, až bylo Leovi líto, že tak lhal. Stoupl si ale do uličky, Leo popadl svůj batoh a konečně se vydal ven z letadla. Ale přece jen pospíchal. Pospíchal za svým přítelem.

Trvalo snad věčnost, než mu přijel kufr. Stoupnul si hned na začátek pásu, a když ho uviděl, popadl ho a málem se přímo rozběhl k východu. Alessandra informoval snad o každé minutě, jak nervózní byl.

Pípla mu od něj poslední zpráva. Čekám na tebe.

Už teď se mu chtělo štěstím brečet.

Hala byla plná lidí, kteří netrpělivě čekali na své rodiny, přátelé a známé. Leo se ihned začal rozhlížet kolem, nejprve skenoval lidi v první řadě, dokud mu nedošlo, že Alessandro by se netlačil tak dopředu. Přeskočil pohledem více dozadu. A málem se pochválil, jak ho zná, když ho uviděl kousek od půjčovny aut, úsměv na tváři a velký nápis štěně na kusu papíru. V druhé ruce měl malou kytku.

Tentokrát už to Leo nevydržel a i s tím obřím kufrem se rozběhl směrem k němu, Alessandro se smíchem při pohledu na něj taky zrychlil.

A pak tam najednou stáli, mačkali toho druhého v objetí, a Leo se po třech měsících konečně zase cítil celý. Chtělo se mu radostí brečet. Chtěl Alessandrovy paže na jeho pasu už navždy. Chtěl, aby jeho rty, zabořené mezi jeho ramenem a krkem, už nikdy nepřestávaly s těmi malými polibky, kterého ho lechtaly. Leo se zasmál a Alessandro se odtáhnul. "Konečně," vydechl a pak po těch dlouhých třech měsících spojil jejich rty.

Ty chtěl Leo taky už navždy.

Byl to Leo, kdo se odtrhl a potutelně se usmál. A pak řekl: "Mi sei mancato." Chyběl jsi mi.

Alessandro se na něj nejprve překvapeně podíval, pak se uchechtl. "Naučil ses svou první celou větu italsky?" rýpl si. Samozřejmě.

Leo se zamračil. "Sto imparando l'italiano da tre mesi." Učím se už tři měsíce.

Až v tu chvíli vypadal Alessandro opravdu šokovaně. "Oh? Okay, to jsem nečekal," vypadlo z něj nakonec a dal mu ještě jeden krátký polibek. "Je to docela hot, nebudu lhát."

"Tvá generace má slovo hot ve slovníku?"

Alessandro ho štípnul. Oba se zasmáli. Svět byl zase v pořádku.

Leo si složil jeho nápis štěně do kapsy, protože rozhodně si to chtěl nechat na památku. Alessandro mu dal i onu malou kytku. Poprvé dostal kytku. A miloval to. Pak jeho dlaň sklouzla do té Alessandrovy a propletli si prsty. Chtěl křičet, jak moc šťastný v tu chvíli byl.

"Jak se dostaneme do centra?" zeptal se Leo. Alessandro se ušklíbl. A dovedl ho k autu.

Leo hleděl na to velké černé SUV. "Ty máš řidičák?" zeptal se překvapeně.

Alessandro odemkl auto a otevřel kufr. Došel k Leovi, vzal mu z ruky jeho zavazadlo a naložil ho do auta. "Představ si, že jo."

"Od kdy? Cože?" Uvědomil si, že nikdy o řízení pořádně nemluvili, maximálně Leo zmínil, že řídí. Tak ale nějak předpokládal, že kvůli jeho noze... Byl hloupý. Jasně, že mohl mít Alessandro řidičák.

"Říkal jsem si, že půjčím auto, abychom to tady mohli objevit i trochu kolem. Bude to tak pohodlnější," vysvětlil Alessandro a kývl ke dveřím. "Tak sedej, pasažérská princezno."

"Abych nebyl spíš pasažér přeživší," zamumlal Leo, ale poslechl. Vydal se k boku auta.

"Cože?"

"Nic, nic," uchechtl se a posadil se. Když si zapnul pás, podíval se na západ slunce před sebou a usmál se. Byl v Barceloně. Byl s Alessandrem. Byl šťastný.

Nic ten den v plánu už neměli, samozřejmě. Přece jen se už stmívalo a jediné, co po těch měsících chtěli, bylo si v klidu užít přítomnost toho druhého, a tak byl Leo už dopředu informován, že si jen objednají jídlo a zůstanou u Alessandra na bytě. Nemohl se dočkat. Nemohl se dočkat, až se s ním vyvalí do postele a nepohne se ani o centimetr od něj. Po těch měsících se následujících několik dní zdálo být jako sen, jako něco nereálného, že se zase budou vídat každý den.

Auto bylo na automat. A tak se Leo natáhl po Alessandrově pravé ruce, propletl si s ním prsty a držel ho celou cestu až k jeho bytu.

Zajímavé bylo, že jeho byt byl rozložením téměř totožný s tím v New Yorku. Zaznamenal berle, zaznamenal vozík i starou protézu, která byla tou jedinou, kterou Leo znal. "Nová protéza dobrý?" zeptal se, když si odkládal věci.

Alessandro přikývl. "Nemůžu si stěžovat. Netlačí ani, když jsem na ni dlouho."

"Teď tě můžu pořádně vydírat pohledem. Tak mi hezky přiznej, jestli se za ty tři měsíce stalo něco, kdy bys potřeboval odpočinout, protože ani jednou jsi o tom nemluvil," řekl a přeměřil si ho pohledem.

"Protože nestalo," uchechtl se. "Jednou to bylo namále. Ale opravdu se snažím pracovat v mých limitech."

"To naprosto nezní jako ty."

"Že? Těžko se tomu věří."

"Právě. Proto ti asi nevěřím."

Alessandro se uchechtl. "Můj bože, jak ty jsi mi chyběl," zamumlal s lehkým úsměvem, došel k němu a znovu ho objal. Znovu tak stáli snad pět minut, jako by si chtěli nahradit ty tři měsíce bez jediného doteku. Leo si nemohl stěžovat, vlastně? Chtěl ještě víc.

"Mám pro tebe vlastně překvapení," řekl po chvíli potichu Alessandro.

"Hm? Jaký?"

Odtáhl se. Už jen z jeho úsměvu věděl, že to bude milovat. "Domluvil jsem se s ředitelem nemocnice, že na den se můžeš stát stážistou a podívat se se mnou na Valerii. V rámci studia, samozřejmě."

Leo naprázdno otevřel pusu. Valeria byla vzácně nemocná, nikdy by si ani nemyslel, že by se s takovou pacientkou mohl vůbec setkat. Alessandro ho trochu informoval, co s ní dělá, samozřejmě ale nemohl říct žádné tajné věci. Jestli mu to ale domluvil v rámci školy, šlo to. "To ne," vydechl. "To fakt?" Alessandro přikývl.

"Za tři dny se za ní zajdeme podívat. Věřím taky, že někdo jako ty, ji zlepší i náladu. Budeš ji milovat, je to úplný zlatíčko."

"Počkej, domluvím se s ní vůbec?"

"Má tátu Španěla, mámu Angličanku. Ovládá oba jazyky. A je úžasná."

"Já tě miluju," zamumlal. A do třetice všeho dobrého ho objal ještě jednou.

Vůbec to dělat nemusel. A přece jen věděl, že to Leovi udělá radost, že rád se s ním podílí na případu. Na chvíli budou zase tak, jak se poznali. Spolu a v nemocnici. Ani ho nenapadalo, jak by mu to všechno, co pro něj dělal, mohl oplatit.

Takže za tři dny šli navštívit Valerii. A jejich vztah prošel zkouškou jménem Bernard Koch.

ǁ

heheheheh