Alessandro

Cítil se naprosto nepřipravený od Lea odjet. A byl si celkem jistý, že začíná nenávidět letiště. 

Jeho nálada se zhoršovala každou hodinou, kdy se jeho odlet blížil. Většinou se těšil na nová místa, těšil se, že má zase důvod opustit jeho rodné město v Itálii, do kterého se teď musel vrátit kvůli protéze a papírování. Pak se měl vydat do Španělska. A poprvé v životě se mu do nové práce ani trochu nechtělo. 

Byl totiž zvyklý, že nikomu za život na něm nezáleželo natolik, aby ho někde drželi. Mohl cestovat, protože neměl lidi, ke kterým by se musel vracet. Mohl pracovat, kde chtěl, protože byl dobrý a stejně věděl, že jakékoliv přátelství, které si v práci vytvoří, nevydrží přes jeho odjezd na jinou destinaci.

První si myslel, že to bude i Leo. Že i s ním to skončí po tom, co odletěl z New Yorku poprvé. Ale v momentě, kdy sedl do toho pitomého letadla, věděl, že zas tak jednoduché to nebude. A že už mu v ten moment chyběl. 

Teď znovu přijeli na letiště. Alessandro letěl nejprve zpátky do New Yorku, kde měl tři hodiny na přestup, pak měl vyrazit směr Řím, tam se zdržet přibližně týden, než se zase celý sbalit a vyrazit do Barcelony. Měl toho před sebou až až. 

Leo mu půjčil příruční kufr. Přece jen přiletěl téměř s ničím a musel si několik věcí koupit, teď je musel zase odvést. Tedy, alespoň část, něco nechal u Lea. Takový slib, že se musí vrátit, ať už kvůli oblečení nebo kvůli tomu, aby mu vrátil kufr. 

A hlavně kvůli Leovi, který teď stál u odletové tabule, paže zkřížené na hrudi a s lehce zamračeným výrazem. 

"Gate osm," oznámil Alessandrovi, který to dávno věděl z aplikace, i tak ale poděkoval. Leo se vrátil a posadil se vedle něj. Naprosto se vyvalil. "Přísahám, že letiště se mi začínají pěkně hnusit."

"To jsme dva," přitakal Alessandro. 

Leo si povzdechl a nepřítomně se zadíval někam do dáli. Zatím držel v sobě slzy docela dobře, i když na něm viděl, že nejsou daleko. Chytil ho za ruku.

Doteď vlastně úplně nechápal, jak se to stalo. Jak se zamiloval do stážisty, který byl občas trochu ňouma. Jak cítil emoce, o kterých ani nevěděl, že je v sobě má, jen co se na něj podíval. 

Věděl, samozřejmě, že v tom hrála velkou roli jeho noha. Leo se hned po zjištění jeho tajemství choval tak, jak by si to přál ode všech - neptal se, nedíval se na něj, jako by byl něco míň, jen začal jednat, aby mu pomohl. A hlavně, jeho chování vůči němu se vůbec nezměnilo.

Do toho se především Alessandro zamiloval. Do Leovy osobnosti, ochoty, chápavosti. Ta jeho roztomilost byla vlastně jenom bonus. 

Když byl čas jít, Alessandro si stoupl jako první, Leova ruka stále propletená s tou jeho. Vytáhl ho na nohy a přímo si ho vtáhnul do objetí. Leo, jako vždy, se úplně uvolnil a co nejvíce se přimáčkl.

"Přijde ti to tentokrát lehčí?" zamumlal.

"Ani ne," přiznal Alessandro. SIce neměl potřebu vyloženě brečet, to ale pro to, že jeho emoce byly v tak desetkrát větším zmatku jak minule. Chtěl do Barcelony a nechtěl. Těšil se na novou výzvu, ale vlastně taky ne. Jediné jasno měl v tom, že kdyby to nějak šlo, nehnul by se od Lea na metr. 

"Tak aspoň v tom nejsem sám," odpověděl Leo tlumeně. 

Vážně doteď nechápal, jak ho mohla tak čistá duše milovat. 

A vážně by měl o sobě přestat takhle smýšlet. Jak by ho Leo napomenul, lásku si zasloužil. 

Leo se lehce odtáhnul. "Napiš hned, jak doletíš. Do New Yorku i do Říma. Jinak neusnu."

"Do Říma doletím ve tři ráno tvého času," namítl Alessandro.

"Tak to bude dlouhá noc, hádám," odvětil Leo s výrazem, který mu říkal, že nemá vůbec zkoušet argumentovat. Zkrátka počká na jeho zprávu. "A nezapomeň. Zkus si brát především-"

"-ranní směny, abychom si odpoledne mohli zavolat. Myslím na to. Šest hodin není tak velký rozdíl, to půjde, neboj."

"Přijde mi, že si stále neuvědomuju, jak těžký to vlastně bude," zamumlal. "Měl jsi raději přiletět po celým Španělsku."

"A riskovat, že si mezitím najdeš někoho jiného? Prosím tě," odfrkl si Alessandro. Navíc, nedokázal si představit, že by ten uplynulý měsíc strávil doma. Vždyť ten člověk stojící před ním pro něj byl větší domov už po tak krátké době. I když na to možná mělo vliv to, že zkrátka od svých osmi let neměl lidi, kteří by mu domov vůbec mohli připomínat.

"Ne, že si tam najdeš nějakého Španěla."

"Proč bych?"

"Španělština je jeden z nejromantičtějších jazyků, co já vím."

"A víš, že Italština taky?"

Leo přikývl. "Vlastně jediný důvod, proč jsem se do tebe zamiloval, bylo to tvé pitomé cazzo."

Uchechtl se. "V cizím jazyce se vždy musíš naučit jako první, jak se řeknou nadávky."

"Takže to bylo úmyslný, jo?"

"Samozřejmě. Jsem tvůj přítel, musíš se naučit jazyk svého partnera. To je pravidlo."

"Taky mám na to teď kdo ví jak dlouho, že?"

Alessandro neodolal a dal mu ještě jeden krátký polibek. "Panebože, jak ty mi budeš chybět," zamumlal.

Leo se smutně pousmál a sklopil pohled. "Hned pozítří ti pošlu, jak to budu mít se školou a tak. Naplánujeme, kdy bych tě mohl navštívit."

Přikývl. "Snad něco vyjde."

"Si piš, že něco vyjde. I kdybych měl se školou praštit."

"Leo," napomenul ho Alessandro, i když samozřejmě věděl, že by to neudělal. Leo nebyl ten typ, aby skončil se studiem v posledním ročníku jen kvůli klukovi. 

"Běž už. Nebo se rozbrečím."

"Držíš se dobře," uznal Alessandro. Netušil, kde se to v něm bralo.

Ale sotva to řekl, Leovi stekla po tváři jedna jediná slza, a tak se uchechtl a setřel mu ji. "Přijedeš za mnou. A jak tam budu hotový, už nás jen tak nic nerozdělí. Mysli na to."

Tentokrát se Leo natáhl pro poslední, dlouhý polibek, při kterém se taky rozbrečel. Alessandro opravdu nesnášel vidět ho brečet. Přišlo mu, že ho to trhá na kousky. A taky možná proto, že kvůli tomu ukápla slza i jemu. 

"Te amo. Víc italsky vědět nepotřebuju," řekl Leo, když rozpojil jejich rty. Alessandro se pousmál.

"Te amo," zopakoval. Pak Lea pustil, popadl kufr a začal se vzdalovat. Když se otočil, uviděl Lea, jak se ještě posadil zpátky, i když mu jeho úsměv napovídal, že se snaží před Alexandrem vypadat co nejvíce v pořádku. 

To on, sotva naskakoval letenku a vešel za terminál, cítil se, jakoby mu chyběl kus jeho samotného. A naprosto nechápal, jak to Leo dokázal, že si ho až tak získal. 

V letadle si sedl na své místo. Přes uličku se posadila tří členná rodinka, máma s dvojčaty, kterým mohlo být kolem pět let. Alessandro se pousmál a rychle ještě vytáhl telefon. Přes uličku sedí dvojčata, napsal Leovi, naprosto všechno mi tě bude připomínat.

Já zas na cestě z letiště uviděl reklamu na zoo s plameňáky, takže nápodobně.

Alessandro měl co dělat, aby se nezasmál nahlas. Jednou prohodil, když stál se sundanou protézou, že si přijde jak plameňák. Leo to od té doby nenechal být.

Tak máme první plán, až se vrátím. Zajdeme do zoo, ať jsem taky mezi svými.

Nikdy s nikým o své nehodě nevtipkoval. Leo mu dal ale takový pocit, že se ničím neliší, že to v něm otevřelo úplně novou kapitolu toho zapeklitého příběhu o něm a o jeho noze. A z tragédie se tak trochu stávala beletrie s prvky komedie. Protože po dvaceti třech letech konečně začínal opravdu přijímat, jaký je.

Leo ani neměl tušení, za kolik věcí mu byl vděčný. A ještě jak mu vděčný bude, protože měl tušit, že Barcelona nebude procházkou růžovým sadem.

ǁ

řekla jsem si, že nebude špatný nahlédnout do hlavy i alessandrovi. hezky při odjezdu :DDD