Leo po více než třech měsících odemkl dveře jednoho z jeho nejoblíbenějších míst. Hned ho do nosu praštila vůně hlíny a čerstvě vypálené keramiky, a tak se neubránil úsměvu.

"Tohle je doslova moje království," řekl a otočil se  za Alessandrem. Když prošel, zavřel za ním dveře a zamknul. Bylo přece jen osm hodin večer, nikdo tady už neměl být.

Jenže Alessandro zítra odlétal. Neuvidí se kdo ví jak dlouho. A on mu zkrátka musel ukázat jedno z jeho nejoblíbenějších míst ve městě, místo, kde si přivydělával vedením kurzů keramiky dvakrát do týdne. Když to Alessandrovi řekl, nevěřil mu. Nikdy dříve na to nedošlo, přece jen se člověk nebaví o keramice každý den, a tak ho musel přesvědčit na vlastní oči.

Alessandro se rozhlédl, první do Simonovy třídy, kde zase on vedl kreativní kurzy pro děti. "Tady je brácha..." Otočil se k Leově třídě. "A tady jsi ty?"

Leo přikývl. "Přesně tak."

"Stále mě zkrátka nedonutíš dělat keramiku. Doufám, že to ti je jasný."

"Třeba by sis mohl vymodelovat novou protézu," zamumlal Leo nevinně. Stále byl trochu nervózní, když udělal narážku na jeho nohu, Alessandrova reakce ale opět nezklamala.

"Ty jo, no fakt. A nejlépe abych si ji vypálil v peci přímo na nohu."

"Přesně! Jistě bys těch třináct set stupňů uvnitř přežil."

Zasmál se. Alessandro se pousmál. Celý dnešek se díval na Lea stylem, jako by už teď byli oceán od sebe, jako by mu už chyběl, i když ho měl na dosah ruky. Stále nechápal, jak mohl mít takové štěstí, že našel někoho, kdo ho miloval jak Alessandro.

Když vešli k Leovi do třídy, Alessandro se podíval na poličky plné keramiky v různých stádiích. "Ukaž mi něco, cos dělal."

"Nevím, jestli po těch třech měsících tady něco najdu... Ah!" Natáhl se dozadu hned první poličky, do které se podíval, a vytáhl sice vypálenou, ale ještě nenamalovanou vázu. "Tady jsem trochu experimentoval."

"Wow," vypadlo z Alessandra a vázu vzal do ruky. "Proč jsem tak nějak čekal, že zas tak dobrý nebudeš?"

"Hej!"

Alessandro se uchechtl. "Ne, vážně. Tohle je super. Až se vrátím, nebudeme muset řešit nádobí, jak vidím."

Leo sklopil pohled. Přišlo mu, že vždy naprosto zčervenal, když Alessandro zmínil, že po jeho návratu budou žít spolu. Dávalo to samozřejmě smysl - to Leo byl důvod, proč se chtěl vrátit, nenechá ho přece bydlet někde o samotě. Ale jelikož si ještě měsíc zpátky myslel, že bude navždy sám, protože první člověk, kterého miloval, odjížděl nadobro pryč, byl to zkrátka stále trochu šok.

"Leo, klidně mi řekni, jestli jsem na tebe moc rychlý. Nemusím tyhle kecy mít," podotkl Alessandro a odložil vázu zpátky na poličku.

Trochu zpanikařil a už otevřel pusu, když si uvědomil, že akorát začne, jak tomu Alessandro rád říkal, jeho nervózní rapování. A tak se nejprve zhluboka nadechl. "To ne, to vůbec. Já jen... stále nedokážu pochopit, že jsem pro tebe... dostatečný."

Dostatečný. Bylo to zkrátka jejich slovo. Alessandro nebyl dostatečný pro jeho bývalé kvůli něčemu, za co ani nemohl. Leo nebyl nikdy dostatečný nikomu... ani nevěděl pořádně proč. O to bylo těžší pochopit, že najednou byl tady člověk ochotný se pro něj přestěhovat za oceán.

"Já tě asi kopnu. A věř mi, že to tou protézou dokáže bolet ještě víc," varoval ho Alessandro, opět z jeho vážnou tváří. 

Leo se uchechtl. "Já to nemyslím nějak... zle nebo tak. Já to myslím tak, že jsem zkrátka neskutečně rád, že jsme se poznali, protože kdo ví, jak dlouho bych ještě narážel na ty špatné lidi."

"Co tím myslíš, já jsem taky špatný. Alespoň morálně," odfrkl si.

"Proč?" zeptal se pobaveně Leo.

"Protože jsi mě vzal sem, na tvé nejoblíbenější místo, a já stejně myslím jen na to, jak bych byl raději s tebou doma a nepustil tě ani na centimetr, protože jsme zase u toho, že zítra odjíždím," odpověděl.

Kdo byl Leo, aby mu zabraňoval v tom, co chtěl? Došel k němu, dal mu ruce na ramena a spojil mu je za hlavou a pousmál se. "Já bych jen rád podotknul, že naprosto miluju, když si takhle upřímný s city," řekl jako první. "Alel hnout se od tebe na centimetr nebudu ani tady. Když zkusíš keramiku."

"Jo? A co za oplátku? Zkusíš nějaký můj koníček?"

"Ty máš koníčky?" rýpl si Leo.

"Skákání panáku po jedný noze, doporučuju. Zlepšuje to balanc."

Leo se rozesmál a zabořil mu hlavu do ramene. "Já tě fakt nesnáším," zamumlal.

"Můj černý humor se před tebou teprve odkrývá. Zvykej si," varoval ho Alessandro. "Mám toho v zásobě mraky. Ani jeden z mých bývalých nebyli s mou nohou natolik v pohodě, abych před nimi mohl takhle vtipkovat. Ani nevíš, co jsi svou chápavostí spustil."

"Já už to asi začínám chápat," vydechl. "Ani nechci vědět, s o kolik větší zásobou přijedeš z Barcelony."

Nebylo to jeho úmyslem, přece jen ale Alessandro při zmínění Španělska lehce posmutněl. Kousl se do rtu a pohladil Lea po tváři. "Zítra to bude jednoduší, ne? Když budeme vědět, že to není konečná."

"Doufám," přiznal Leo. "I když fakt, že nevíme, jak dlouho tam budeš, tomu moc nenapomáhá. A taky fakt, že tě miluju ještě víc než tehdy."

Alessandrova ruka se přemístila na jeho řetízek na Leově krku a promnul ho mezi prsty. Našpulil pusu a Leo by přísahal, že to v tu chvíli dělal pro to, aby se nerozbrečel. Nevěděl by, co dělat, kdyby se rozbrečel. To Alessandro byl z nich ten silnější. "Sakra," zamumlal Alessandro. "Někdo mě měl varovat, že se mi pod kůži až tak dostane takový štěně."

Leo se uchechtl. "Napadlo tě to někdy? Že skončíš s někým mladším?" zeptal se. Jeho předchozí přítelové byli totiž starší než on. A když člověk Alessandra potkal... asi by do něj neřekl, že by se mohl zamilovat do někoho, jako byl Leo.

"Vůbec," přiznal. "Nejen, že jsem na vztahy úplně zanevřel, ale nikdy by mě ani nenapadlo, že by si někdo o tolik mladší - vím, že nejsme zas tak, ale pro dramatičnost -, že by si někdo o tolik mladší to zkrátka dobrovolně udělal. Skončit se starcem a ještě s protézou, vždyť jsem jednou nohou v hrobě."

Leo protočil očima, pustil ho a plácl ho do hrudi. "Ty jsi někdy fakt k nevydržení!"

Alessandro se zasmál, natáhl se po jeho paži a přitáhl si ho zpátky k sobě. Spojil jejich rty v jeden dlouhý polibek. Když se jejich rty rozpojily, zůstávali u sebe blízko. A Leovi se už v tu chvíli zastesklo, jako by už byli na letišti a měli se definitivně loučit. Pevně ho objal a rychle zamrkal, aby zahnal slzy. 

"Tak pojď," zašeptal po chvíli Alessandro. "Jdeme vyrobit nějaký ošklivý hrníček, ať mi dáš taky pokoj."

Takže to dělali další dvě hodiny - Leo Alessandra posadil k jednomu keramickému kruhu a ukázal mu, co a jak. Přesto byl na to tak neschopný, že nestále musel mít své ruce přes ty jeho, aby ho navedl, jak vytvarovat ten tvar, co si vymyslel.

"Já vážně začínám litovat, že jsem tě do toho donutil," zamumlal Leo, když po čase, kdy on sám by měl už tři kompletní hrnky, udělali s Alessandrem pouze tvar jednoho. Ještě to chtělo ucho.

"Já ti to říkal," namítl Alessandro, zatímco si spokojeně jedno ucho tvaroval. Leo raději ani nekomentoval tvar, který vytvářel. Místo toho tam jen seděl a téměř nepřítomně ho sledoval. Bylo mu jasné, že zítra to nebude možná bolet až tak, jako minule, ale pořád to bude síla. A nemýlil se.

ǁ

já si tak nějak nedokážu už představit lea bez Alessandra omg