Byli znovu na letišti.

Tentokrát bylo ale něco neuvěřitelně uklidňujícího, že tam byli spolu a spolu taky měli odletět. K Leovi domů. I s Alessandrem.

Narozeniny měl před dvěma dny. Nic speciálního ten den nedělali, ani nemohli - Leo měl půlku dne směnu v nemocnici, kde ještě musel zůstat přes čas, a tak se vrátil domů pozdě. Výrazně Alessandrovi nakázal, aby mu nic nedával - přece jen měl od něj už jeho řetízek (který nosil bez přestání) a taky jim zaplatil právě letenky a odmítl, aby mu to Leo posílal. Nejspíše by ho uškrtil, kdyby mu dával ještě něco.

Alessandro kupodivu poslechl a ten den jen objednal Leovo oblíbené jídlo z indické restaurace pár ulic od nich. Zapnuli si seriál, uvelebili se v posteli a zkrátka jeho narozeniny oslavili v klidu.

Ta velká oslava měla přijít až po příletu.

Hned na druhý den je čekala - on, Simon, Alessandro, rodiče Aura s malou Caroline, jejich přátelé, Mateo a Chris, dokonce i Auřini rodiče, protože Simon s nimi měl tak skvělý vztah, že zkrátka měli přijít na oslavu taky.

Takže když seděli a čekali na letadlo, Alessandro si vyžádal, ať mu Leo opět zopakuje, kdo tam vlastně bude a co měli s nimi společného.

"Simon je můj bratr," začal Leo.

"To jsem ještě pochytil."

"Dobře. Aura je jeho přítelkyně. Teda snoubenka už. Mají spolu dceru, Caroline. To je to mimino, co jsi mohl vidět na tom videohovoru, má teprve pět měsíců."

"Oh, paráda, když se budu nudit, můžu jí udělat kompletní kontrolu, jestli ji nezanedbávají."

Leo se na něj varovně podíval. "Své pediatrické já nech prosím tady."

"Říkal jsi, že ti dva taky studují medicínu?"

"Jo."

"No vidíš, ještě by se mohli přiučit."

Leo jen nevěřícně zavrtěl hlavou a pokračoval. "Pak prý přijdou Mateo a Chris. Mateo je původně nejlepší kamarád už z dětství od Aury, no, teď jsou on, Chris, Aura a Simon taková nerozdělitelná přátelská čtyřka."

"To jsou sourozenci?"

Leo se uchechtl. "Ne. Chris je Mateův přítel."

Alessandro uznale pokýval hlavou. "Takže tam nebudeme jediní homosexuálové, jej!"

Leo se uchechtl, i tak mu ale vzal z ruky tu plechovku prosecca, co si koupil na letišti. "Zdá se mi to, nebo ti to dneska nějak víc leze do hlavy?"

Alessandro se natáhl a vybojoval si plechovku zpátky. Hned se z ní napil. "Jen se snažím dělat poznámky, které mi pomohou si ten nápor informací zapamatovat. Proč nemáte jen klidnou rodinnou oslavu?"

"Oni jsou rodina," namítl Leo. "Uvidíš, až je poznáš všechny. Prostě to... funguje."

"A Auřini rodiče? Něco, co bych měl vědět o nich?"

"Že my ani Chris s Mateem nebudeme jediní homosexuálové na oslavě."

"Oh," vypadlo z Alessandra. "To je hodně homosexuálů na jednu oslavu."

"Já tě fakt zabiju."

Alessandro se zasmál a narovnal se. Kopl do sebe poslední kapky prosecca a plechovku zmáčkl. "Ne, těším se, až je všechny poznám, samozřejmě."

"Samozřejmě," zopakoval Leo. Usmáli se na sebe. Vše bylo srozuměno.

Seznamování ale bylo přece jen postupné. Nejprve se Alessandro seznámil s jeho rodiči, kteří je taky vyzvedli na letišti. Jeho rodiče nevěděli hodně dramat, Leo jim třeba úplně zatajil to, jak Alessandro odjel. Neměl totiž v plánu jim vůbec říkat o jejich čtrnácti denním vztahu, k čemu by to bylo? A tak jim zavolal novinku, že někoho přiveze domů, teprve když Alessandro koupil letenky, protože tak poprvé potvrdil, že poletí s ním.

Připravil je na to, že je Alessandro starší, přesto nejprve viděl to zaváhání jeho mámy, když Alessandra uviděla. A to přitom Alessandro nevypadal úplně na třicet jedna. Jeho táta naopak vypadal, že mu ten fakt vůbec nevadil, jak se hned dal s Alessandrem do nenucené konverzace, když si všiml, že má hodinky stejné značky. Jeho táta miloval hodinky.

Takže to dopadlo dobře. První dva lidé seznámeni, snad i ti nejdůležitější, a zdálo se to být pozitivní. Máma pro ně měla připravenou večeři i s dezertem, kdy u jídelního stolu vyzpovídala Lea do posledního detailu o jeho stáži. Alessandro do toho občas přihodil nějakou tu poznámku z pohledu nadřízeného, za což ho Leo měl párkrát chuť kopnout pod stolem. Jestliže jeho máma vypadala na vážkách, Leovi později došlo, že to nebylo úplně kvůli věku, ale vůbec kvůli tomu, že byl Alessandro jeho nadřízený. Když si totiž Alessandro odskočil, zeptala se: "A neměl jsi kvůli tomu problémy?"

Až pak se uvolnila, když ji Leo vysvětlil, že skoro ne a raději to zamluvil další příhodou z nemocnice.

Po večeři popadli své kufry a začali je táhnout do patra. "Víš, co bude teď nejtrapnější?" ozval se Leo uprostřed schodiště. Alessandro byl o pár schodů pod ním. "Že je mi dvacet šest, tobě třicet jedna, a stejně tě vedu do svýho pokojíčku v domě rodičů."

Alessandro se uchechtl. "Nebudu lhát, už mě to napadlo. Je to... roztomilý."

"Ale notak," zakňučel Leo. "Nepomáháš tomu. Máš říct, že ti to nevadí."

"A já řekl, že mi to vadí?" otázal se. "Aspoň ti zkontroluju všechny plyšáky."

"Nech toho!"

Leův pokoj samozřejmě nevypadal zad tak dětský. Samozřejmě tam nějaké známky měl - pohár z recitační soutěže, když mu bylo dvanáct nebo dres jeho oblíbeného fotbalového týmu, když mu bylo čtrnáct, přesto to bylo zkrátka zvláštní. Alessandro byl doslova dospělý chlap, on taky, a teď byli jak puberťáci u něj v pokojíčku, potichu, aby je rodiče neslyšeli.

Leo stáhl rty do úzké linky. "Okay, definitivně si najdu byt co nejdřív," ohodnotil situaci.

"Vykašli se na to," mlaskl Alessandro a skočil na jeho postel, kde se vyvalil. Aspoň, že postel měl pořádnou, a ne malou pro jednoho člověka. "Až se vrátím z Barcelony, najdeme něco spolu."

Leo stále nedával, jak volně o jejich budoucnosti Alessandro mluvil. Jasně, byl starší, možná vše vnímal jinak a nepřišlo mu to tak zvláštní, pro Lea to byl ale jak jeden z největších kroků v životě. Samozřejmě ale souhlasil všemi deseti. Až se Alessandro vrátí ze Španělska, bude s ním bydlet. Už nebude nic, co by jim bránilo být spolu.

Vybalili se a připravili se na spánek. Když si Alessandro sundal protézu, Leo mu ji schoval do skříně jen pro případ, že by se stalo cokoliv, proč by měli potřebu jeho rodiče jim nečekaně vstoupit do pokoje. "Jednou jim to samozřejmě řeknu," řekl mu Alessandro, když ji Leo schovával.

Ten skříň zavřel a mávnul rukou. "Nic jim nedlužíš, prosím tě."

"Měli by vědět, s kým jejich syn chodí," namítl.

"Však tě znají. Děláš, jako by tě ten fakt, že máš protézu, dělal úplně jiným člověkem," uchechtl se.

"A nedělá snad?" zeptal se Alessandro. nejspíše narážel na jeho doktorskou image, kdy to tajil za každou cenu.

Leo se za ním vrátil do postele a vlezl pod peřinu. "Pravda. Teď si vlastně vtipnější," uznal.

"Že? Taky mám takový pocit. Někde mi Bůh ubral, někde přidal."

Leo se kousl do rtu, aby se nerozesmál. "Cílený vtip o tom, že nemáš nohu? Můžu se zasmát nebo to budeš brát jako zradu?"

Alessandro se uchechtl. "Prosím tě. S lidmi, jako jsi ty... nejsem na to až tak citlivý. Protože vím, jak to reálně máš. Klidně se zasměj, jinak bych to neřekl."

A tak se Leo zasmál. Protože Alessandro byl vtipný člověk. A jestli právě otevřeli kapitole vtipů ohledně jeho nohy... Už nebylo cesty zpět.

"Dobrou," řekl Leo nakonec. Zítra je čekal dlouhý den plný oslav, museli se po náročné cestě vyspat. 

"Dobrou. Snad zítra vstaneme pravou nohou."

"Nech toho!" okřikl ho Leo a schoval si obličej pod peřinu. Nechtěl, aby viděl, jak se smál. Protože pravá noha byla právě ta, co měl amputovanou. Jasně, že nemohl vstát pravou nohou.

Alessandro se zasmál a obličej mu odkryl. "Přestávám," řekl a dal mu pusu na tvář. "Dobrou. Teď už vážně."

Na druhý den byla oslava. A Leo díky ALessandrovi věděl, že na ni jen tak nezapomene.

ǁ

 já se tak moc těším na další kapitolu hhhhhh