Když se Leo vycházel z práce, čekal ho před nemocnicí Alessandro, opřený o strom a ruce v kapsách od kalhot, na sobě lehký kabát, který mu musel přijít to ráno. Jeho první myšlenka? Vypadal dokonale. Ta druhá? Bylo mu jasné, proč tady byl.

"Víš, že jsi strašnej?" zeptal se jako první, když se k němu blížil.

Alessandro se usmál nad tím, jak Leo hned věděl. A když k sobě došli, dal mu krátký polibek na rty a propletl si s ním prsty. Přímo tam. Před nemocnicí.

"Co je? Minimálně dva roky tam působit nebudu," okomentoval Alessandro Leův překvapený pohled.

"Proto čekáš venku? Jako bys byl vyloženě vykázaný?"

Přikývl. "Jestli se mi někdy něco stane, dej jim vědět, ať mě hlavně nevezou sem."

Leo se zasmál. Rozešli se směrem k autobusu. "Tak? Co ses od Jeremyho dozvěděl?"

"Hodně věcí," řekl vyhýbavě. "Já jsem ti říkal, že se začne třepat, jen co mě uvidí."

"Můžu ti připomenout, jak strašný jsi?"

Cítil na nich ty pohledy. Samozřejmě kolem nich byli lidé, kteří šli do práce, z práce, znali je. A najednou se tam procházeli ruku v ruce. Ještě, když měl být Alessandro zpátky v Itálii.

"Byl jsem zvědavý," pokrčil rameny Alessandro. "Tak jsme si trochu popovídali."

"Chci to vědět?"

"Věděl jsi, že chodí s Katie? Maximálně pár týdnů, řekl bych. Když nás uviděl v kavárně, zeptal se Katie, ať nás sleduje. A když mu řekla, že nás viděla, Jeremy šel a kecl to, protože přece je to nefér vůči jeho přítelkyni. A taky v tom hraje roli fakt, že s tebou nepokračovalo nezávazně to, co začalo v tom baru. Žralo ho to."

"Oh wow," vypadlo z Lea. "Raději asi nechci vědět, jak se ti vedlo tohle z něj vytáhnout."

"Moje doktorská reputace k tomu stačila. Jen jsem k němu došel a už to z něj šlo skoro samo."

"Já ti úplně asi nevěřím," podotkl Leo.

Alessandro se zasmál. "Ne, fakt. Nemůžu udělat cokoliv, co by mi tady ještě více zkazilo reputaci, ne? To víš - dle jeho informací jsem měl být už v Itálii, rozhodně ne tady. Nečekal, že bych ho mohl přímo konfrontovat sám. A tebe by se nebál."

"Umím se za sebe postavit," zamračil se Leo. "Kdybys tu nebyl, šel bych za ním sám."

"A teď nevěřím já tobě," odvětil Alessandro. "Nic jsem neudělal. Jen jsem chtěl znát jeho důvod."

"A Katie?"

"Katie jsem udělal dost, když jsem ji tenkrát vybral na tu operaci."

Pravda.

A tak to v sobě tak nějak uzavřeli. Alessandro nejspíše o něco víc, než Leo, protože přece jen mu bylo Jeremyho líto. Myslel si, že jsou kamarádi, že opravdu chápe to, že Leo není člověk na nic nezávazného a už ta noc v baru byla pro něj až až. 

Jeremyho pak sám potkal asi o týden později, když šel do práce. Nejprve se zastavil a už přemýšlel, že změní trasu, uteče, ale Jeremy si ho všiml a ihned se rozešel k němu. "Leo..."

Povzdechl si. "Já nevím, jestli s tebou chci vůbec mluvit," řekl už na dálku.

Jeremy se tedy zastavil v dostatečné vzdálenosti. "Jen jsem se chtěl omluvit. Myslel jsem... myslel jsem, že ti nadržuje. A sám musíš uznat, že by to nebylo fér vůči ostatním. Vždyť je to špičkový doktor."

"Tak ses mě měl zeptat. Myslel jsem, že jsme přátelé," pokrčil rameny. 

"Já..." Zavřel pusu. Neměl na to, co říct. "Jen jsem se chtěl omluvit," zopakoval a pak se vydal pryč.

Tolik k přátelům. Jeremy ho neměl ani potřebu opravit, že by byli. To mu ale dalo veškeré odpovědi, které potřeboval.

Málem ho nechal odejít, ale nakonec ho doběhl. Nechtěl, aby on odcházel jako pomyslný vítěz. "Bylo to ubohý, Jeremy," řekl mu. "Věděl jsi, že Alessandro odjíždí. Že tady ani neměl být, aby se bránil."

"A proč by se měl bránit?" odvětil Jeremy. "Stalo se to. Porušili jste pravidla a sami jste to nezapřeli."

"Já to přiznávám," přitakal. "Jen bych nečekal, že to udělá někdo, koho považuju za kamaráda. A furt, udělal jsi to zbaběle až ve chvíli, kdy Alessandro odjel."

"Stejně si ho na mě poslal," odfrkl si. "Protože jsi prostě naprostý strašpytel. Úplně ve všem."

Leo se uchechtl. "Já mu naopak říkal, ať tě nechá být. Nestál jsi mi ani za to tě konfrontovat. Protože já... já byl prostě jen zklamaný. Z tebe. A jsem rád, že jsem si s tebou nic nezačal, vážně."

"Tak jasně, že ne. Měl jsi zbohatlýho doktora v záloze. Kdo já jsem proti němu."

Leo nechápal, proč je na něj takový. "Co jsem ti udělal? Proč jsi na mě najednou takový?"

"Nejsi, kdo jsem si myslel, že jsi," pokrčil rameny zkrátka. A Leo už nenašel sílu argumentovat. 

"Naser si," zamumlal a raději se vydal na své oddělení. Neměl na to se s ním hádat, vážně ne. Nechtěl si nechat dupat po sebevědomí, že udělal něco špatně. 

Přímo soptil, když začínal práci, ještě když uviděl Katie. Chodila s Jeremym. Wow. Proč o tom vůbec nevěděl? Proč ten vztah tajili, když na tom neměli co tajit? 

Naštěstí ale neměl s Katie směnu, přece jen nějaké to pozitivum. I když si myslel, že mu to bude ve finále jedno, protože postih konec konců nebyl tak strašný, uvědomil si, že Katie nemohl téměř ani vidět. 

Přijel domů a hned se zamračil. "Potkal jsem Jeremyho," řekl Alessandrovi. "Doslova mě nenávidí."

"Promiň."

"Promiň?"

"Možná jsem byl tehdy trochu naštvanější, než jsem ti přiznal."

Leo protočil očima. "A mně se fakt nezdálo, že by ses ho slušně zeptal a poděkoval mu za odpověď," mlaskl.

Alessandro si zrovna dokončoval nasazování protézy, a tak se postavil a došel k němu. "Promiň, ale už tenkrát mluvil o nás tak, že mě to zkrátka naštvalo. On je tak... závistivý. Naštvaný. Jakože fakt, kdo mu co udělal?"

"Netuším," vydechl Leo. "A asi to už ani nezjistím."

"No, každopádně," změnil téma Alessandro, "mám tady něco na zlepšení nálady."

Leo se na něj zmateně podíval. Alessandro došel ke svému počítači a otevřel ho. Pak ho otočil k Leovi a pousmál se. "Koupil jsem nám letenky."

"Letenky kam?"

"K tobě domů."

Leo ani nedokázal popsat, jaká vlna radosti jím projela. Jeho stáž končila za týden a půl a Alessandro se vlastně doteď pořádně nevyjádřil, jestli ten zbylý týden, co tady může zůstat, s ním domů pojede. Leo i Simon samozřejmě měli narozeniny, ještě k tomu jeho návrat, už teď věděli o oslavě. To znamenalo, že Alessandro hned pozná snad celou jeho rodinu.

Byli připraveni na nějaké předsudky. To, že je Alessandro starší, že byl jeho nadřízeným, možná i to, že má protézu, jestli to někdy zjistí. A chápal by, kdyby Alessandro nechtěl jako první přijet na rodinou oslavu. 

Ale teď mu řekl, že. pojede. Tím, že koupil letenky, to bylo jasné.

Kdyby neměl Alessandro v ruce ten počítač, asi by ho umačkal v objetí. "Já tě miluju," vydechl.

"No, já tebe taky, takže to seznamování s celou rodinou najednou kvůli tobě teda podstoupím," řekl schválně tak, jako by to byl ten největší problém na světě.

"Budou tě milovat, přísahám," ujistil ho.

"Simon nevypadal zrovna jako můj fanoušek," namítl Alessandro.

"Simon taky nemyslí devadesát procent toho, co vypustí z pusy, vážně."

"Oh, já ho asi jednou zabiju," zamumlal.

"Dobře, budu tě od něj raději držet."

Alessandro odložil počítač a podíval se zpátky na Lea. Leo se podíval na něj. Kousl se do rtu, pak k němu došel a spojil jejich rty. "Děkuju, že jsi tak... ochotný. Vážně."

Alessandro na něj shlédl a nakrčil obočí. "Proč v tom slyším jistý překvapení."

"Protože tvoje image první měsíc mé stáže mě donutila si myslet pravý opak toho, kdo doopravdy jsi," argumentoval. A že to byl dobrý argument, protože byl pravdivý. Alessandro byl úplně jiný člověk, než se sblížili.

"Vždyť toho zas tak moc nedělám."

Leo nakrčil obočí. "Přiletěl jsi sem, abys mi řekl, že se po Španělsku přestěhuješ kamkoliv, kde budu já. Takže zmlkni, vážně."

Alessandro se na chvíli zamyslel, pak se usmál a dal Leovi další krátký polibek. "Úhel pohledu. Jdu do obchodu, chceš něco?"

"Proč jdeš do obchodu?"

"Dostal jsem chuť na solený pistácie."

"To je specifický."

"Často mám chuť na specifický věci. Zvykej si."

Oh, Leo si rád na tohle všechno zvykne.

ǁ

já vám teď dám tolik ideálních kapitol, to chce pak pořádný drama