Ráno ho čekal na mobilu email od Hawkinse. Leo si vzal telefon z nočního stolku a zatímco Alessandro ještě spal, si ho přečetl. Neměl dnes ještě chodit do práce, report komise putoval teprve k ředitelovi. Povzdechl si.

"Co je?" zamumlal Alessandro vedle něj. Převalil se, že se mu namáčkl na bok. Leem i přes lehkou úzkost kvůli stáži projela vlna štěstí. 

Ukázal mu mail. Alessandro rozlepil oči a pak zamumlal. "Přečti mi to."

Leo pobaveně protočil očima a email shrnul v pár slovech. Alessandro si odfrkl. "Sereme na ně."

"Co jsi jim vůbec včera řekl?"

"Pravdu," odpověděl. "Začali jsme spolu až po tom, co jsem vás přestal mít na starost. Nebyla moje chyba, že jsem vás na poslední čtyři dny musel přebrat znovu. A ujistil jsem je, že i přes to všechno jsem udržoval svou profesionalitu. Přijde ti, že jsem ti nějak nadržoval?"

Leo se musel krátce zasmát, protože mu to nepřišlo ani trochu. Byla totiž taková realita. Alessandro se k němu i v těch posledních čtyřech dnech choval jako k ostatním - stále mu dával tunu papírování, i když věděl, že to Leo nemá rád, furt ho odbijel, když neměl čas. A při jedné operaci dal dokonce přednost Celine před ním.

Nijak mu to nezazlíval, samozřejmě. Celine měla zájem o neurologii, ta operace se jí týkala. Papíry byly pořád potřeba udělat. A když už ho Alessandro odbil až moc, alespoň po směně se omluvil. Ale v nemocnici? Leo byl jen další stážista.

Který si občas ukradl nějaký ten polibek. I tak to Alessandrem nehlo.

"Vůbec," řekl upřímně. 

"Však oni to prozkoumají. Poptají se lidí, co s námi pracovali. Hawkins bude stát za mnou." Rozvalil se na záda a zakryl si oči před sluncem. "Bude to v pohodě. Už jsem tam přece jen skončil, nebude to velký postih."

"Doufám," zamumlal Leo. Stále ho to celé trochu děsilo. 

"Kdyžtak za nimi přijdu ještě na jednu konverzaci. Už tam nepracuju, můžu teď o nich ve světě mluvit jak chci. A ten případ v Barceloně možná na nás nějakou tu pozornost přitáhne."

Leo se zasmál. "Ty jsi strašnej."

"Jen nás bráním!" odvětil. "Bude to dobrý. Víš pro koho to nebude dobrý? Když zjistím, kdo to práskl a budu ještě na tomto kontinentu."

"Tys přijel nějaký více agresivní, hele," podotknul.

Alessandro pokrčil rameny a uchechtl se. "Je tomu tak."

Na jednu stranu se Leo cítil špatně, že nemohl jít do práce. Na druhou tak měli volný den pro sebe. A najednou nebylo skoro nic, co by jim bránilo jít na první pořádné rande. 

Až tedy na Alessandrovu nohu, která se za jednu noc samozřejmě nevzpamatovala. Brát to ale jako překážku by byla Leova poslední myšlenka, a tak navrhl, že jestli se cítí alespoň dostatečně dobře na to, aby taxíkem dojeli třeba alespoň do kina, můžou udělat to. A pak se ujistil ještě třikrát, že mu Alessandro nelže, jen aby mu udělal radost. 

Takže to také udělali. Nechali se svést až ke kinu, vystoupili, sedli si do sedaček v sále, kde Alessandro na půl filmu stejně usnul, protože stále byl tak trochu časově rozhozený. Přece jen se vrátil do New Yorku, sotva si začal zvykat na italskou časovou zónu. 

Pak šli do čínské restaurace hned naproti, kde si připadali, že jsou u vlastní babičky, jak jim sama paní majitelka neustále doplňovala talíře bez toho, aby za to chtěla připlatit. Až na ně v restauraci nikdo nebyl. Leo se tak mohl v klidu rozpovídat o filmu a dovyprávět Alessandrovi co vlastně zaspal. 

Když odcházeli, Alessandro lpěl na tom, že zaplatí. A nechal tak téměř třiceti procentní dýško. 

"Stejně si myslím, že nám přidala hodnotově mnohem víc," zašeptal Leovi, když mu paní majitelka přestala pořád dokola děkovat a ještě mu strčila do ruky lahev s vodou na cestu. Leo měl asi oficiálně novou nejoblíbenější restauraci v New Yorku. 

Hned vedle kina byl parčík, kde našli první lavičku a posadili se. A pár minut na to mu začal volat Simon videohovorem. 

"Sakra," zamumlal Leo. "Úplně jsem zapomněl, že jsme byli domluveni na dnešek."

"Zvedneš to?"

Leo chvíli zaváhal, ale nakonec přikývl. "Jen mu řeknu, že mu zavolám později. Je toho přece jen hodně na vysvětlování."

Takže videohovor přijmul. A jako první neuviděl Simona, ale malou Caroline na dečce, jak se směje a kope nohama. "No konečně!" řekl jako první Leo. Měl pocit, že ji neviděl na videohovoru se Simonem roky. 

"Řekl jsem si, že by ti mohla spravit náladu," ozval se Simonův hlas. "Tak jak to jde? Vypadáš líp. Co ten pizzažrout?"

Leo v tu chvíli naprosto zkameněl. Alessandro, který si hleděl svého, seděl na lavičce a něco psal na svém telefonu, se sekl a natočil hlavu s tázavým pohledem. Leo nevěděl, co dělat první, protože na jednu stranu se mu chtělo smát, na druhou to vysvětlovat Alessandrovi a na třetí uvést Simona na pravou míru.

Alessandro to vzal ale do svých rukou. "Pizzažrout si tady užívá newyorského smogu. A taky tě rád poznává, Simone."

Simon rychle otočil kameru z Caroline na sebe. "Počkat, cože?"

Alessandro se blíže naklonil, stále ho ale Simon nemohl na kameře vidět. "Wow, vy jste fakt stejní," zamumlal. A to už Leo zkrátka nevydržel a zasmál se.

"Hezký start, Simone," okomentoval to.

"Co on tam dělá?" zeptal se překvapeně. 

"To je na delší povídání. Právě jsem ti chtěl jen říct, že ti zavolám později, jo?"

"Příště to raději tipni a napiš mi to," zamumlal. "Samozřejmě se omlouvám, Alessandro. Můžu ti vůbec tykat? Abych tě neurazil."

"Je mi třicet jedna. Ne padesát."¨

"To mi už docela stejně splývá," odpověděl Simon. Leo až v tu chvíli telefon trochu víc oddálil, že zabíral i Alessandra. "Wow, ale vypadáš mladší než na fotkách."

"Hledal sis mě?"

"Samozřejmě. Když už byl kvůli tobě Leo mimo, našel jsem si i tvou adresu trvalého bydliště," mlaskl. Leo věděl, že ho zabije. Dřív nebo později. "Myslím ale, že jsme vyšli špatnou nohou. Omlouvám se. Jsem Simon, Leovo jednovaječný dvojče."

"Nepovídej," řekl jako první Alessandro. Po Leově pohledu si ale lehce povzdechl. "Alessandro. Ten pizzažrout z Itálie."

"Já naprosto netuším, jak si tuhle vaši konverzaci přebrat," vstoupil jim do toho Leo. 

"Tak, že mám asi u tvýho přítele vroubek a to jsem ho ještě nepotkal," shrnul to Simon. Alessandro jen uznale přikývl. "Tak mi zavolej, až budeš mít čas. A zkus mu prosím vysvětlit, že nejsem tak špatný."

Leo hovor tipl. A v ten moment se Alessandro uchechtl. "Dobře, v jistých momentech asi na tobě vidím jeho vliv. 

"To nezapírám," pousmál se Leo, pak hned al eo něco zvážněl. "Já jen, nemyslel to nějak-"

"Nemusíš nic vysvětlovat," zastavil ho Alessandro a Leo si oddechl, že si to nijak brát nebude. Jenže. "Obrázek o tvým bratrovi mám jasný a automaticky ho nemám rád."

Leo sebou trhl a otočil se k němu. "On takový není furt!"

"Ne?"

"Jen... devadesát osm procent času."

Alessandro se zasmál. "Neboj. Bez urážky. Dám mu druhou šanci. Má štěstí, že vyoadá jak ty, trochu mě to ovlivňuje. 

"Já mám znameénko pod okem," namítl Leo.

"Wow, tak markantní rozdíl," odvětil Alessandro.

"Jestli si nás někdy spleteš, asi nikdy ti to neodpustím," varoval ho.

Alessandro zaklonil hlavu, podíval se do nebe a zasmál se. "To ani já sám sobě, věř mi." Pak se k němu ale naklonil, a vtiskl mu polibek přesně na ono znaménko pod okem. "Neboj. Myslím, že tě mám naskenovanýho dost dobře."

"No, to zjistíme," odpověděl Leo. A vlastně najednou se ta mylšnka zdála být tak reálná, tak hmatatelná - že Alessandro pozná jeho rodinu, pozná i Auru, malou Caroline, třeba i Matea s Chrisem, pozná všechny ty lidi, na kterých mu záleželo. Ještě před týdnem brečel nad tou myšlenkou, že se to nikdy nestane. A najednou bylo vše jinak.

ǁ

každo příběhová otázka? :D koho máte raději? :D