Byl si naprosto vědomý toho, jak dětinsky to v tu chvíli muselo vypadat. Přesto se k Alessandrovi rozběhl a doslova mu vpadl do náruče. 

"Co tady děláš?" vydechl zoufale. "Co tady sakra děláš?" 

Alessandro ho pevně stiskl v objetí. "To je na delší povídání," zamumlal zpátky. "Teď vidím, že máme co řešit."

Trochu ho od sebe odtáhl a tak mu Leo viděl do očí. Nedokázal uvěřit, že tady byl. Že byl centimetry od něj. 

"Nech to na mně," řekl mu potichu. "Půjdu tam první. Vysvětlím, jak to je."

"Jak to je?" špitl Leo zpátky. "Vždyť je to jasný."

"Právě," odpověděl Alessandro a pousmál se. Pak ho obešel a vydal se k Hawkinsovi. "Půjdu první."

"Co tady vůbec děláš?" zeptal se ho zpátky. Zněl lehce pobaveně. 

"Ve správnou dobu na správném místě, očividně," podotkl Alessandro. Leo zůstával stát na místě a stále ho nechápavě sledoval. Sledoval každý jeho centimetr, když tlumeně mluvil s Hawkinsem, jako by se tak ujišťoval, že se mu to opravdu jen nezdá. 

Byl zmoklý jak pes. Muselo začít pršet, zatímco Leo vyčkával uvnitř. Sám teď trochu mokrý byl, naprosto to ale ignoroval. Protože Alessandro byl tady. Tady. Na stejném kontinentu, ve stejném městě, ve stejné budově. 

Udělal v hlavě rychlou matiku. Nebylo možné, aby Alessandro nasedl na letadlo hned v ten moment, co mu zpráva o průseru došla, aby tady byl už teď. Musel být na cestě už dřív, když k tomu neměl vyloženě důvod.

Jedině, že by Leo byl ten důvod. To se mu ale nechtělo věřit.

A tak se tak trochu bál, co se muselo stát, aby byl teď zpátky. Nestěžoval si ale - nebyl na to sám. Alessandro byl tady. A ať už to dopadne jakkoliv, minimálně se s tím vypořádají spolu. 

Takže tam jen stál a sledoval, jak Alessandro vchází dovnitř. Kulhal, ale jestliže měl za sebou tak dlouhou cestu, Leo se ani nedivil. Doufal, že budou brzy tady hotovi, že budou moct jít dolů a on si bude moct odpočinout.

Alessandro tam byl snad třičtvrtě hodiny. Leo se v jednu chvíli dokonce namáčkl na dveře, jestli něco neuslyší, měl ale smůlu. Tyhle stěny i dveře těsnily až moc dobře. A tak jen chodil před dveřmi kolečka a čekal, až se něco stane.

Pak se dveře otevřely a vykoukl Hawkins. "Tak pojďte, pane Riley."

Polila ho vlna nervozity, bez váhání ale vešel. Alessandro seděl na židli u stěny a lehce se na něj povzbudivě pousmál. Leo shlédl na volnou židli u stolu. A váhavě se posadil.

Nedusili ho tak, jak čekal. Ptali se na takové otázky, jakoby si spíše jen potvrzovali, že jeho verze sedí s Alessandrovou. Kdy to začalo? Všímal si nějakých náznaků, když mu byl Alessandro přímým nadřízeným? Pociťoval nějaké zvýhodňování oproti ostatním stážistům?

Bylo to zcela dobrovolné?

Nad touto otázkou se Leo zarazil. Ani ve snu ho nenapadlo, že by si vlastně někdo myslel, že Alessandro zneužil svého postavení. A naprosto ho to šokovalo.

"Bylo," odpověděl ihned. "Stoprocentně dobrovolné."

Cítil tolik viny. Jestli si někdo bude myslet, že je Alessandro nějaký predátor-

"Dobře," odpověděl jeden z mužů. "To by bylo od nás vše. Můžete prozatím jít. Budeme vás informovat, co se bude dít dále."

Leo nepatrně přikývl. Postavil se a jak periferně uviděl, Alessandro taky. "Vy ještě zůstaňte." Bylo mu řečeno.

On místnost tedy opustil a rychlým krokem se vydal do šaten. Hned, jak odemkl skříňku, vytáhl telefon - měl tam osm nepřijatých hovorů od Alessandra a několik zpráv. Zprávy, že přistál na letišti, že si to všechno zrovna po dlouhé cestě bez signálu přečetl, několik zpráv, kde je ve smyslu, že neodpovídá, protože fyzicky věděl, kde je - Leo mu, i když neodepisoval, napsal, že si ho zavolali do nemocnice. 

Zprávy ale jen rychle prolétl. Jednu rychle vyťukal pro tu chvíli, až Alessandro komisi opustí. Budu čekat v šatně.

Pak telefon odložil, s povzdechnutím se opřel o židli, na které seděl a podíval se do blba. Realizace přicházela postupně. Alessandro byl opravdu tady. Každou minutou bude u něj a svět bude zase v pořádku. 

I když ho v hloubi duše strašil jiný bubák. Proč byl tady? A kdy zase odjede? Bude si tím muset procházet akorát znovu?

Byl naprosto ztracený v myšlenkách, když Alessandro konečně po další čtvrt hodině přišel, sám, s nikým v patách. Sotva tak za sebou zavřel dveře, Leo už byl u něj a okamžitě spojil jejich rty. A v momentě, co to udělal, mu steklo po tvářích pár slz štěstí. Starost z toho celého průšvihu byla alespoň na chvíli ta tam. 

Alessandro se v polibku rozesmál, a tak jejich rty rozpojil. "O můj bože, to mi chybělo."

"Co tady děláš?" dožadoval se Leo ihned odpovědi. "Vysvětluj. Hned."

Alessandro se rozhlédl po prázdné šatně. I tak ale nevypadal úplně přesvědčeně. "Raději bych si tohle vysvětlování nechal až k tobě. Jestli mě tedy u sebe necháš."

"Ne, budeš spát na ulici," zamumlal Leo, zatímco se vrátil k židli pro svou tašku. "Jdeme. Hned."

Cestou potkali Daria, který se zastavil uprostřed chůze a jen zmateně civěl na Alessandra. Musel být pro všechny jako naprosté zjevení - snad všichni věděli, že se vracel domů, a ti co ne, minimálně věděli, že jeho další destinací bylo Španělsko. Ani jeden scénář nevysvětloval, co dělal zpátky v New Yorku. 

Zavolali si taxi, aby ušetřili co nejvíce času. Přece jen bylo relativně pozdě a bylo co dohánět.

Leo měl na bytě nehorázný nepořádek, protože nebyl samozřejmě v posledních dnech v rozpoložení, aby uklízel. Sotva tak odemkl byt, vletěl dovnitř a začal v rychlosti uklízet, zatímco mluvil, jako by jeho slova mohla snad zamaskovat ten nepořádek. "Uhm, jestli chceš něco na jídlo, asi bychom si spíše měli objednat. Moc toho tady nemám. Hned nám nachystám něco na pití, jen... jen..."

Vzhlédl. Alessandro už stál opřený o stěnu vedle lednice a koukal... Leo by řekl doslova s láskou v očích. Jen si nechtěl přiznat, že by to snad mohlo být kvůli němu. 

Měl v ruce dva špinavé talíře, které se mu ostudně válely na zemi vedle postele, a tak je potupně odnesl do kuchyně. "Sedni někam," řekl Alessandrovi. "Vždyť kulháš."

"Dle mého jsme se ještě nepřivítali dostatečně na to, abych si jen tak sedl a předstíral, že je úplně normální, že jsem tady," odpověděl. 

Leo se uchechtl. Odložil talíře a mlčky k němu došel. Mlčky se objali. A dobrých pět minut tam jen mlčky stáli, Leo se zavřenýma očima, zatímco nasával jeho vůni, a zpracovávali, že jsou opět spolu. 

"Děsí mě, že mi teď řekneš něco ve stylu, že zítra zase mizíš," přiznal do ticha. 

"Zítra ne, neboj," odpověděl. "Ani pozítří. Ani ten den po tom, jestli budeš chtít."

Leo se odtáhl. "Jak?" vydechl.

"Zkrácená verze? Udělal jsem to nejvíce impulzivní rozhodnutí v mým životě, když jsem po návštěvě rodiny zamířil na letiště místo zpátky na hotel, protože jsem usoudil, že ty jsi ten jediný, kdo mi pomůže se vzpamatovat. Delší verze?" Podíval se na postel za Leem a lehce se ušklíbl. "Na tu si fakt budu muset sednout."

Leo okamžitě uhnul a nechal ho projít k posteli. Ze skříňky vedle lednice pak vytáhl vše, co by mohl Alessandro potřebovat, aby noze ulevil, čímž si od něj vysloužil zmatený pohled. Leo to nevinně položil vedle něj a zamumlal: "Jen jsem chtěl být připraven pro případ nouze."

Pak si dřepl k před něj a jeho nohu, na které měl vyhrnutou nohavici. "Nech mě to udělat," řekl, když už se dotkl jeho protézy. "Ty máš co vysvětlovat, tak ať to stihneme dřív, než mi tady padneš únavou."

Upřímně? Nedivil by se a nezazlíval by Alessandrovi, kdyby ho zastavil. Ano, viděl ho s protézou i bez, co se jí ale týkalo, dělal si Alessandro vše sám. Jenže Leo... chtěl se naučit. Chtěl vědět, jak Alessandrovi pomoct, když mohl.

Nevinně k němu zvedl pohled, když mu protézu sundával. A překvapilo ho, když uviděl, že má Alessandro lesklé oči. Lehce se uchechtl. "Já věděl, že tý předražený letenky nebudu litovat ani chvíli," vydechl.

"Tak mi raději konečně řekni, jak ses k té letence vůbec dostal," pobídl ho Leo a odložil jeho protézu stranou. "A hlavně, na kdy máš letenku zpátky."

"Tu zatím nemám," přiznal Alessandro. "Když přiletíš na letiště hodinu a půl před odletem, není úplně prostor ještě přemýšlet, kdy chceš letět zpátky."

"Chceš letět zpátky?" zamumlal smutně.

"Nechci, ale musím. Každopádně mám naprosto nedomyšlený plán, který bych rád s tebou sdílel, i když má milion děr? Ano. Když už jsem za to zaplatil majlant."

"Víš, telefony existují."

"Telefon bych použil, kdybych stále žil v tom, že už tě pravděpodobně nikdy neuvidím."

A Leo to náhle pochopil. Ten plán se týkal jich.

ǁ

HHHHH já vás a vaše komentáře miluju. look at me, třetí kapitola dneska, když mám v pátek deadline bakalářky a desetistránkové eseje heh