Leo vystoupil z auta a hned ho do obličeje praštil ten obří nápis. Letiště JFK.

Naprosto ho ohromil, jako by to snad ani nečekal. Trvalo mu tedy pár sekund, než se vzpamatoval a uvědomil si, že by taky mohl pomoct Alessandrovi s věcmi. Otočil se došel ke kufru auta, ze kterého zrovna Alessandro vytahoval ten menší kufr. Leo ho mlčky přebral, jakoby se snad dopředu domlouvali.

Alessandro se rozloučil s taxikářem, Leo si netroufl. Bál se, že když promluví, jeho hlas ho naprosto zradí. Byl naprosto emočně rozhozený už poslední tři dny, kdy mu poprvé došlo, jak moc blízko jeho odjezd je. A najednou... najednou nastal den D. Právě dojeli na letiště.

Přemýšlel, že s ním nepojede, že se s ním raději rozloučí někde v soukromí, protože mu bylo jasné, že to emočně nezvládne, zároveň ale nechtěl, aby Alessandro odlétal bez toho, aby ho někdo doprovodil. Byl to jeho poslední den v Americe. Tak ho Leo, řádný Američan, musí přece vyprovodit.

Měli ještě chvíli času, i tak si ale Alessandro nechal odbavit už velké zavazadlo. Leo zahořkle sledoval, jak na pásu odjíždí do útrob letiště. Byl to první důkaz toho, že tohle nebyl vtip, že se to opravdu děje. Povzdechl si a zatímco Alessandro dokončoval odbavení, otočil se a o pár kroků popošel stranou. Musel zamrkat slzy, i když jeho oči musely být stejně celkově opuchlé.

Cukl sebou, když najednou ucítil na pase něčí ruku. Samozřejmě to ale byl jen Alessandro. "Posuneme se?"

Byl rád, že se ho neptal, jestli je v pořádku. Očividně, pochopitelně, nebyl. Opustili ale prostor odbavení zavazadel a Leo tak předpokládal, že si třeba půjdou sednout do jedné z těch kaváren, co potkali. K jedné už si i málem vyšel, ale Alessandro ho zastavil. Zastavil ho tak, že ho chytil za dlaň, propletl si s ním prsty a začal ho táhnout jinam.

"Kam jdeme?"

"Uvidíš."

Leo shlédl na jejich ruce, pak se podíval na lidi okolo. Drželi se za ruce před zraky všech. Konečně. Jen kdyby Alessandrovi neodlétalo letadlo za necelé dvě hodiny.

Netušil, jak to Alessandro znal, nebo o tom místě věděl, ale najednou se objevili v nějaké zdarma relax zóně s venkovní terasou s výhledem na letadla. Došli na terasu, kde se posadili na jednu z laviček, Leo okamžitě sklopil pohled, protože to cítil, všechnu tu úzkost, že je to tady. Styděl se, že ani nebyl schopný s Alessandrem mluvit, udržovat s ním konverzaci, ale nejspíše bylo pro všechny lepší, když mlčel. Sám ani nevěděl, jak by na cokoliv reagoval. 

Alessandro se znovu natáhl pro jeho ruku do jeho klína. "Něco pro tebe mám," řekl mu.

Leo překvapeně vzhlédl. Alessandro se druhou rukou začal přehrabovat ve svém batohu.

"Předčasný dárek k narozeninám, přece jen je nemáš zas tak za dlouho," vysvětlil. Leo si povzdechl, podíval se nahoru a začal rychle mrkat, ať zažene ty slzy. Věděl, že dřív nebo později se mu to dneska nepovede, rád by ale byl, aby to bylo později. 

Vytáhl svůj malý žlutý bloček, do kterého si psal veškeré poznámky. A podal ho zmatenému Leovi. "Doplnil jsem veškeré poznámky, které jsem vždy chtěl napsat, ale nemohl, tak jsem tvé jméno raději nechával prázdné." Leo k bločku shlédl a už ho chtěl otevřít, Alessandro ho ale zastavil. "Teď ne. Raději... až budu pryč."

Nasucho polkl a přikývl. Byla to maličkost, stejně to pro něj hodně znamenalo. Do bločku nahlédl přece jen dvakrát, byly to Alessandrovy soukromé myšlenky. A jestli je ještě doplnil? Tak trochu se nemohl dočkat, až si je přečte. 

"Ještě jedna věc," zamumlal a pustil jeho ruku. Začal si odepínat zlatý řetízek na krku a Leo tak začal vrtět hlavou.

"Ne, to mi nedávej-"

Alessandro ho vzal za ruku a dal mu řetízek do dlaně. "Chci ti dát něco osobního, ne jen tak něco," vysvětlil. "A třeba... třeba ti tohle bude připomínat, že je tady někdo, pro koho jsi nikdy nebyl nedostatečný."

A to byl ten moment. To byla ta chvíle, kdy Leova sebekontrola naprosto ztroskotala a jeho oči začaly opouštět slzy. Jedna, druhá, pátá, desátá, jejich tempo se akorát zrychlovalo. 

Předklonil se, opřel se lokty o kolena a schoval obličej do dlaní. Měl se s ním raději rozloučit doma. Takhle to nezvládal.

Ucítil Alessandrovu ruku na jeho zádech. A když se otočil, viděl, že on brečí taky. 

Neviděl ho ještě brečet. Nebrečel, když mluvil o jeho tragické autonehodě ani o amputaci. Nebrečel ani, když mu vyprávěl o jeho traumatických vztazích. Teď tam ale seděl a jeho oči také opouštěly tiché slzy, protože se loučili. Protože se nejspíše už nikdy neuvidí. 

Vzpomněl si na předešly týden, na to jak je jako stážisty měl opět na starost, a tak spolu byli vždy alespoň půlku směny. Jak se Alessandro snažil, aby vůči Leovi vystupoval stejně jako vůči ostatním, jak si Leo každý den téměř prokousl ret, jak se snažil nesmát, jak se snažil ovládat svou řeč těla, aby nic nešlo poznat, protože v tom byl mizerný. Jak si občas přece jen od něj ukradl nějaký ten polibek. 

Vzpomněl si na to všechno, protože to chtěl zpátky. Nechtěl se cítit tak, jak se právě cítil. 

Otevřel pusu, ale nakonec nic neřekl, jinak by to bylo ještě více katastrofální. Kdyby mu totiž řekl, co v tu chvíli zamýšlel, spustilo by to úplně novou vlnu emocí. 

Kdyby mu přiznal, že ho miluje. Kdyby mu řekl, že mu na to stačilo i těch pitomých čtrnáct dní, což ani sám nečekal. A tak tyto slova raději hluboko v sobě udupal. Nikdy by nečekal, že když se mu konečně v životě dostane toho štěstí někoho milovat, nebude mu to moct ani říct.

Zpátky se narovnal a Alessandra objal. Zabořil mu obličej mezi rameno a krk a pevně zavřel oči. Jak by ho mohl zastavit? Mohl by ho třeba nepustit? Jen ho tady držet, dokud mu to pitomé letadlo směr Řím neuletí?

Alessandro mu dal lehký polibek na spánek a pak ho zpátky pevně objal. Leo si troufal říct, že jeho objetí byla ta nejlepší, co kdy zažil, a to bylo co říct, protože třeba Simon objímal opravdu dobře. Což mu nahnalo jen další slzy do očí, na druhou stranu, mohl si za to sám.

Furt si říkal, že to zvládne, že sice to bude bolet, ale jak hrozné to mohlo být? Realita ale byla drsnější, než si představoval. 

"Budeš mi chybět," zašeptal zničehonic Alessandro a Leo se díky tomu doslova zalykal. Tak trochu ztácel kontrolu.

Pevněji ho sevřel v objetí, protože nedokázal odpovědět, že on mu taky, samozřejmě. Vždyť to byl první člověk, kterého miloval. Až se styděl za to, jak s ním dnes nebyl ani schopný mluvit. 

"Leo," špitl Alessandro. "Podívej se na mě."

Leo zavrtěl hlavou. Alessandro ho musel od sebe doslova odtáhnout. Palci mu setřel slzy, jakoby to snad mělo cenu, když hned přišly další. 

"Já jen chci, abys věděl, jak úžasný člověk jsi. Ještě jsem nepotkal někoho, kdo by věděl o mém handicapu a přesto se ke mně choval tak jako ty. A ani nevíš, jak jsem ti za to vděčný."

Bral to jako samozřejmost. Sklopil pohled. "Za to mi nemusíš děkovat," zamumlal. 

"Tížilo by mě, že jsem ti to neřekl," odpověděl. "Jen chci, aby sis uvědomil svou hodnotu. A potenciál. Napsal jsem ti to nejlepší hodnocení a to ne kvůli tomu, co pro mě znamenáš, ale protože jsi opravdu, opravdu talentovaný. A dotáhneš to daleko." Kývl na žlutý bloček v Leově ruce. "To soukromé hodnocení máš tam," pousmál se.

Leovi ale bohužel nebylo do smíchu ani trochu. Nasucho polkl. "Varoval jsi mě. Proč... proč to tak bolí."

"Oh Leo," vydechl Alessandro, tentokrát ale spojil jejich rty v krátký polibek. Jejich čela nechal opřená o sebe. Leo se ani nedokázal v tu chvíli na něj dívat, na ty jeho dokonalé tmavé oči, a tak nechával oči zavřené. Soustředil se jen na to, jak ho Alessandro hladil palcem po tváři.

"Jdi, dokud se nedívám," řekl nakonec Leo. "Jinak to nedokážu."

Alessandro byl chvíli zticha, a tak otevřel oči. "Měl bys už jít, abys to stíhal. Tak jdi."

Leo ho chvíli sledoval, ale jeho červené oči ho ničily úplně nejvíce. A tak ty své raději zase zavřel. 

Alessandro ho znovu krátce objal. "Tak jo," řekl. Pak ho ještě jednou políbil, tentokrát o něco déle. A pak Leo ucítil chlad, jak se jeho obličej oddálil, ucítil prázdno na svém pase, kde ho držel, objímal a uslyšel jen zavrzání lavičky, když se Alessandro postavil. 

Seděl tam, oči zavřené, a přitom se tak moc kousal do rtu, až ho to bolelo. Stejně to nepomáhalo. Stejně brečel víc a víc, když slyšel, jak se Alessandro vzdaluje. 

A když oči zase otevřel, byl pryč. Byl navždy pryč. 

Schoval obličej do dlaní a konečně nechal všem emocím volný průchod, ta nevyřčená slova, že ho miluje na jeho mysli. 

ǁ

... nebylo to tak hrozný, ne?

(oceňte prosím písničku 'all things end' v médiiéch, myslím, že název se perfektně hodí (a ještě doktorský MV lmao))