Alessandro k jeho smůle nevařil těstoviny, a tak mu je nemohl bohužel házet po stěně. "Na pizzu tak citlivý nejsem, takže tu si můžeš urážet, jak jen chceš," okomentoval situaci, když Leo přišel a uviděl jet kuchyni v plném proudu. V troubě se pekla právě pizza.

"Myslíš, že ji tato průměrná americká trouba zvládne?"

"S nadprůměrným kuchařem ano."

"Nějak si věříš."

"Však jen počkej."

A opět měl Alessandro pravdu. Ta pizza byla naprosto dokonalá a byl si téměř jistý, že lepší ještě nikdy nejedl. "Je to recept babičky," prozradil. "Rodinná tradice řekl bych. Když jsem od nich utekl, recept jsem vzal s sebou."

"Mám chuť letět do Itálie a osobně tvé babičce poděkovat," zamumlal s plnou pusou.

"Tak se mnou poleť."

"Víš, že to nejde."

A u toho tahle konverzace skončila.

Alessandro udělal pizzy hned dvě - s tou druhou už mu Leo pomohl, když dávali ingredience nahoru. Bylo to vlastně poprvé, co spolu vařili, a Leo to naprosto miloval. I když Alessandro říkal, že zas tak citlivý na pizzu není, kontroloval každý krok, co Leo dělal. A dokonce mu tu a tam i něco přeskládal. "Neříkej, že se mi dneska dostane toho Itala v tobě," rýpl si nakonec.

A tak trochu se mu dostalo, když si Alessandro rozhořčeně začal stěžovat na jednoho doktora z jiného oddělení. Bylo normální, že při mluvení trochu házel rukama, když se ale naštval, opravdu dělal grimasy jak ten stereotyp Itala, a tak tam Leo jen seděl v jeho posteli, opřený v rohu, a snažil se nesmát. Když v jednu chvíli sklopil hlavu a zakryl si pusu dlaní, Alessandro se rázem zastavil. "Co je?"

Leo zavrtěl hlavou. "Nic, nic. Pokračuj." pobídl ho.

Alessandro si ale uměl rychle spojit dvě a dvě dohromady a tak protočil očima. "Já tě zabiju. Víš, že jsi někdy k nevydržení?"

"To bude ten generační rozdíl. Měl jsi s tím počítat," pokrčil rameny. Jejich věkový rozdíl bylo Leovo oblíbené téma na rozebírání, i když zas tak velký nebyl. Za měsíc mu mělo být dvacet šest, což znamenalo, že na pár měsíců budou dokonce jen o pět let. Alessandro měl totiž narozeniny osmnáctého ledna. Což ho přivedlo k myšlence. "Proč máš vůbec kód na skříňku i do bytu 2109?" zeptal se.

"Říkal jsi, že je to tvé datum narození, že?" vzpomněl si Alessandro. "No, je to zároveň datum, kdy jsem podstoupil amputaci. Dobře se to pamatuje a není to tak očividný jak třeba moje narozky."

Lea najednou přešla chuť. "Ne," vydechl. "Neříkej, že jsi na mé narozeniny přišel o nohu."

"Ne, to ty ses narodil na den, kdy jsem přišel o nohu," argumentoval. Naštěstí nevypadal, že by to bylo téma, o kterém nechtěl mluvit.

"To ti nevychází. To už jsem měl jeden rok," namítl Leo.

Alessandro se na chvíli zamyslel. "No dobře, asi je lepší, že jsem doktor a ne matematik."

Leo ale neskončil s tímto tématem. "Takže... Ten den se ta nehoda stala? Ten den jsi přišel i o tátu a o sestru?"

K jeho úlevě zavrtěl hlavou. "Nohu mi amputovali dva dny po té nehodě, kdy usoudili, že ji zkrátka nezachrání. Začala mi infekce a hrozilo, že se dostane i dál do těla." Vzhlédl k Leovi. "Víš, ale možná není od věci, že máš ten den narozeniny. Třeba poprvé nebudu myslet na tu amputaci v ten den ale spíše na tebe."

"Z druhé strany světa," zamumlal Leo. "Je mi to ale líto."

Alessandro mávnul rukou. "Stalo se. Nedávám datům zas takovou váhu. Teď... teď mi raději řekni tvou randící minulost."

Leo vykulil oči. Alessandro se krátce zasmál a vysvětlil: "Zmiňoval si, že je neexistující. A ty mou znáš."

"Je totiž neexistující," přitakal Leo pobaveně. "Protože vyloženě vztah jsem nikdy neměl. Jen... pár náběhů, které nikdy neskončily podle mých představ."

"Počkej," zamumlal Alessandro a ukázal na sebe. "byl jsem..."

Leo zavrtěl hlavou. "Nebyl. Normálně mé skóre jsou dokonce dva. První na prvním rande, po kterým se mi už nikdy neozval. Druhý... trošku alkoholu a byla z toho jednorázovka. Jsem překvapil i sám sebe." Lehce se zasmál. Chtěl, aby se i Alessandro zasmál, ten ale na něj koukal s jistou lítostí v očích.

"A... těch náběhů na vztah bylo kolik?" zeptal se opatrně.

"Čtyři?" zamyslel se. "Dva mi řekli, že nemám na ně kvůli škole tolik času, kolik by si představovali. Jak říkám, třetí mě začal ignorovat. Čtvrtý mi vyloženě řekl na druhém rande, že jsem v reálu mnohem nudnější jak ve zprávách. Potkali jsme se na Tinderu. Se všema až na jednoho jsme se vlastně potkali na Tinderu."

Alessandro v tu chvíli vypadal, jako by mu uletěly včely. "Já to opravdu nechápu," řekl po chvíli ticha. "Vždyť ty jsi tak úžasný člověk."

"Jsi starší a ještě k tomu doktor," namítl Leo. "Chápeš tu časovou vytíženost. Neřešíš věci jako jak zním ve zprávách a jak v reálu. A jak to tak vypadá, neřešíš ani, jaký jsem v posteli, když mě neignoruješ ještě."

Alessandro protočil očima. "Protože nemám důvod tě ignorovat," reagoval.

"Takže tak. Proto... proto jsem reagoval tak citlivě na to, když jsi mě políbil a odešel. Přišel jsem si zase jako doma, když mi všichni ti kluci řekli, že jim vlastně nejsem dostatečný," řekl tiše.

Alessandro k němu natáhl ruku. Leo ji vzal a propletl si s ním prsty. "Teď mě to mrzí ještě víc, a to jsem myslel, že už to ani nejde. Promiň."

Mávl nad tím druhou rukou. "Vysvětlil jsi to. A já tvé důvody naprosto beru, neboj."

"Jestli ti to pomůže, v mým milostným životě si naopak to nejlepší, co mě potkalo. Žádný nedostatečný."

Leo se zas chytil jednoho slovo. "Jen v milostným?" ušklíbl se.

"Klidně bych ti řekl, že i celkově, nechci ale přikládat do ohně, když za chvíli odjíždím," vysvětlil. Oba o tom mluvili, jako by to bylo něco vtipného, zároveň ale cítili onu hořkosladkost.

Leo přimhouřil oči. "Dneska jsem o tobě vlastně řekl svýmu bratrovi."

Vysloužil si další překvapený pohled od Alessandra. "Oh?"

"To víš, ventiloval jsem mu od samého začátku, jak mi tak trochu děláš peklo z práce. Tak jsem mu musel dát nové informace."

"Cos mu řekl?" zeptal se s jistou opatrností v hlase. Určitě myslel na to, jestli mu Leo řekl i o té noze.

"Jen to, co je na mně, abych sdílel dál. Neboj," uklidnil ho hned. "Hodně jsem toho vynechal. Jen... takový obecný obrázek."

"Docela se bojím, co ti na to řekl," přiznal.

"Oh wow. Ty máš přítele," imitoval jeho hlas. "Tak jsem ho opravil, že tohoto milníku jsem stále nedosáhl."

"Já tě beru jako přítele," řekl nenuceně Alessandro a ukousl si kousku pizzy. "Aspoň má historie přítelů nebude tak tragická."

Leo lehce zamrzl. Jasně, splňovali snad všechny boxíky, které definovaly vztah, byl tu ale jeden háček - byli časově omezení. Extrémně. Jako první se teda uchechtl. "Nevím, jestli ti nějak pomůže, že to bylo jen na čtrnáct dní."

"No a?" pokrčil rameny. "I když to bylo jen čtrnáct dní, neznamená to, že to bylo bezvýznamný." Zvedl k němu pohled. "Já... nevím, jestli si to uvědomuješ, ale díky tobě se cítím zase jako člověk. Takže já si těch čtrnáct dní rozhodně pamatovat budu."

Leo zatajil dech. A když už byli tady spolu tak zranitelní, nakonec vydechl: "Tak neodjížděj."

Bylo to poprvé, co tuto touhu před ním řekl. Pracovali přece od začátku s tím, že je tohle dočasné, že Alessandro zkrátka odjede a bude konec. Leo si tak nikdy netroufl mu říct, aby to vyloženě nedělal.

Alessandro si povzdechl a sklopil pohled. Pak se posadil přímo vedle Lea a přitáhl si ho na bok. "Když neodjedu teď, stejně odjedeš ty za měsíc. A navíc... potřebuju tu protézu. A ta holčička v Barceloně mě potřebuje taky."

Věděl to, tuhle konverzaci už měli. Alessandro měl v Barceloně vést tým dívky s velice vzácným onemocněním. Byl tam potřeba, protože byl její nadějí, že ji třeba zachrání.

"Však já vím," odpověděl nakonec Leo. "Vůbec mě neposlouchej."

Alessandro mu dal pusu do vlasů. "Neposlouchat tě? To po mně nechtěj."

Leo se k němu ještě více přitulil. Přitulil se ke svému příteli. Když byl Alessandro dostatečně odvážný na to, aby jim dal nálepku, on taky.

Protože taky na něj nezapomene, to mu bylo jasné. Na to pro něj až moc znamenal.

ǁ

abyste teda neřekli, že jsem vás nevarovala: na příště si teda asi připravte kapesníky :D