Na druhý den se potkali v práci. A Leo hned tu sekundu, co ho uviděl u recepce v doktorském, pochopil, jak bude těžké předstírat, že mezi nimi není nic než profesní vztah.

"Ahoj," pozdravil ho Leo a předal sestře seznam složek od Hawkinse, které potřeboval pro ranní kontroly.

"Dobré ráno," odpověděl Alessandro, aniž by zvedl pohled od něčeho, co psal. Udělal dramatickou tečku propiskou, podal papíry druhé sestře, pak se na Lea usmál jeho doktorským úsměvem a šel si po svém.

O deset minut později se líbali ve skladu lůžkovin. "Vlastně," začal Leo mezi polibky,"chtěl jsem se zeptat. Jestli. Můžu na. Nějakou tvou operaci."

Alessandro se odtáhl. "Už využíváš toho, že mám pro tebe slabost? To bylo rychlý."

Leo protočil očima. "Vyhráli jsme s Katie to cvičení, nezapomínej. A ty máš nejzajímavější operace."

"Mám tam jeden slepák," zamyslel se Alessandro. "A jednu kýlu myslím."

Leo mlasknul a povzdechl si. "Nic lepšího tam nemáš?"

"A možná jednu koarktaci aorty."

"Panebože, bingo."

Takže na té operaci taky o pár hodin později skončil. Leo miloval, jak spolu mohli lékařství probírat a taky že to dělali často. Byli prací nemocní? Možná ano, ale když už si začal s jedním z nejlepších doktorů, se kterými se setkal, musel toho pořádně využít.

Leo ten den končil dřív. Jeho směny byly v drtivé většině osmihodinové, zatímco Alessandro měl délky naprosto různé. Ten den měl směnu desetihodinovou, a tak se Leo vydal domů sám. Cestou se stavil na malý nákup a taky koupil víno - schválně vzal italské, i když neměl vůbec jistotu, že italské doopravdy bylo. Etiketa nebyla zrovna přesvědčivá, každopádně možná to udělal i naschvál. Zajímalo ho, jestli v Alessandrovi probudí toho dřímajícího Itala a jejich vztek, co se italské kuchyně týče.

Alessandro už věděl, kde bydlel, samozřejmě se to dozvěděl ten den, co ho políbil a utekl. A tak se u něj o pár hodin později objevil. Měli na sebe jen dva týdny? Tak se je rozhodli využít úplně naplno.

"Koupil jsem víno," prohlásil pyšně a podal mu ho. Alessandro si ho vzal s tázavým pohledem, protože nechápal, proč mu ho tak podává. Pročetl si etiketu. A pak prohlásil: "Okay."

Leo svěsil ramena a vytrhl mu flašku z ruky. "Ty nejsi vůbec správný Ital."

"Jsem Ital doktor, ne vinař!" namítl.

Leo si odfrkl a dal se do otevírání lahve.

"Ale je pravda, že na těstoviny trochu citlivý jsem," zamumlal Alessandro po chvíli.

"Dobře, zítra kupuju špagety a lámu je napůl."

Alessandro se zamračil. "Proč? Mě chceš naštvat?"

"Chci poznat tvou pravou italskou stránku," odpověděl nevinně. "A možná je začnu házet i o zeď, abych zjistil, jestli jsou uvařený."

"To máš z internetu, že? Tvá generace by měla přestat být tak závislá," odfrkl si.

"Oh, takže tuhle konverzaci chceš začít? Generační rozdíly?"

Bylo vlastně až zajímavé, jak skvěle si rozuměli. Lea by nikdy nenapadlo, že se bude cítit tak příjemně v konverzaci s o šest let starším člověkem. Říct mu to někdo, než se poznali, měl by je za blázna. Vždyť on měl problém si kolikrát rozumět s lidmi jeho věku.

A pak ho Alessandro dostal. "Vuii risvegliare l'italiano che è in me?"

Leo začal vrtět hlavou. "Ne, ne, ne. Nemůžeš na průměrnýho Američana tahat cizí jazyk."

"Oh, non penso affatto che tu sia una media. Perché allora non mi piaceresti," pokrčil rameny nevinně.

"Alessandro," oslovil ho Leo zoufale. "Já netuším, co si tady jedeš." Ale jedno musel uznat. Alessandro mluvící italsky ho tak trochu dostával do kolen.

Alessandro se usmál. "Jen jsem se zeptal, jestli chceš vážně toho Itala ve mně probudit. A pak že vůbec nejsi průměrný, protože jinak bych tě neměl rád."

Píchlo ho u srdce. "Já jsem stále v šoku... z tebe. Z tvého chování. Protože teď jsi úplně jiný člověk než kterého jsem poznal. Ale asi to zbožňuju ještě víc."

Bylo mu jasné, že Alessandrovo chování předtím bylo ovlivněno schováváním se před světem, držením si jistého odstupu, aby Leo nic nepoznal. Ale tenhle Alessandro, který už nemusel nic skrývat, který byl nejspíše ten pravý hluboko uvnitř, toho Leo miloval snad ještě více. To, jak se hned uměl naladit na Leovu náladu, to, i když mu řekl úplnou kravinu, jen se pousmál a odpověděl bez toho, aby se cítil jako hlupák.

Leo ho měl vážně moc rád. A věděl, že pustit ho za jedenáct dní na letišti bude to nejtěžší, co kdy musel udělat.

Alessandro si vzal jednu skleničku vína, kterou Leo mezitím nalil, a pousmál se. "Nebudu lhát. Je docela příjemný najít si někoho, před kým můžu být sám sebou."

Leo už málem řekl, že to přece může být kdykoliv, že se nemusí takhle schovávat a bránit se před světem, ale co on mu mohl do toho mluvit? Netušil, jak se asi Alessandro musel cítit. Nevěděl, jaké to je přijít o nohu v útlém věku a čelit tomu, že to bude ta jediná věc, kterou si o něm budou lidé pamatovat. Tomu se on vyvaroval. Aby byl více než někdo bez nohy.

Místo odpovědi ho Leo políbil. Aby mu ukázal, že má opravdu rád, když je sám sebou.

Alessandro zase tedy odložil skleničku a jeho ruce mu vklouzly na pas, aby si ho přitáhl co nejblíže k sobě. A Leo ucítil slzy, se kterými začal svádět mentální boj, aby si neprobojovaly cestu na povrch. Jenže už v tu chvíli tak moc chtěl, aby neodjížděl. Co bude dělat pak?

Kupodivu to byl právě jeho ruce, které zabloudily triko toho druhého. Alessandro se lehce zachvěl, ale nepřestával ho líbat, nepřestával ho hladit po tváři. Leo mu triko sundal. Alessandro sundal to jeho. A možná... možná byl čas se raději přemístit k posteli.

Leovi začalo bít srdce jako o závod. Bylo jasné, kam tohle směřovalo. A on v této oblasti neměl zrovna moc zkušeností. A ty co měl, nevěděl, jestli chce na ně vůbec vzpomínat.

S myšlenek ho ale vytrhlo, když jeho ruka zabloudila k okraji Alessandrových kalhot a ten ho zastavil. Momentálně byl Leo nad ním, Alessandro si povzdechl a praštil hlavou do polštáře. Zavřel oči a jednou paží si je zakryl. "Promiň," zamumlal. "Jen..."

"Já vím," špitl Leo. To, co s Alessandrem měli, ho už naučilo jednu věc. Byl neuvěřitelně chápavý člověk. A miloval to na sobě. Sklonil se k němu a dal mu pusu na krk. "Kdybys jen věděl," zašeptal, "jak hotový z tebe jsem."

Alessandro ho od sebe lehce odtáhl, aby se mu mohl podívat do očí. "A jsi si jistý? Protože... odjíždím."

Nebyla to jen otázka, jestli si je jistý v tu chvíli, byla to otázka celkově. Leo mu přiznal, že je v tom až po uši. Což naprosto nebyl ideální scénář vzhledem k jejich budoucnosti.

"Já se s tím vypořádám," řekl, ale jeho hlas ho tak trochu zradil, když mu lehce přeskočil. Povzdechl si. A koutek jeho oka opustila slza.

Alessandro mu ji ihned setřel. A pak si ho mlčky přitáhl do objetí na svou hruď.

"Promiň," zamumlal Leo. "Já... nechci působit tak slabě."

"Jsi citlivý, to vidím od prvního dne v nemocnici. A rozhodně to není slabost, Leo. Jen... nechci, ti svým odjezdem ublížit víc, než to bude už tak nutné."

"Bolet to bude tak jako tak," řekl tiše. Jako by mu to uvědomění dalo v tu chvíli facku. "To už je jedno jak moc."

Lakomě myslel na to, že třeba to jejich konec nebude. Že se do něj Alessandro zamiluje, že nebude chtít zůstat v Itálii, kde měl tolik špatných vzpomínek. Že by... že by třeba jeho odjezd byl pouhou pauzou, než by se za ním vrátil. Věděl ale, že to nebylo možné. Alessandro se vracel do Itálie, aby mu udělali novou protézu. A dva měsíce na to začínal v nemocnici ve Španělsku jako hostující lékař pro nějaký speciální případ.

Alessandro měl na krku zlatý obyčejný řetízek a Leo si ho začal proplétat mezi prsty. Ten ho pak ale chytil za ruku, aby ho zastavil, a když zmateně vzhlédl, Alessandro spojil jejich rty. A jeho ruku mu přemístil na kalhoty, kde ho zastavil předtím.

Leo zatajil dech. "Opravdu?"

Alessandro přikývl. "Máš mě naprosto v hrsti."

Leovi bylo úplně jedno, že měl protézu. Bylo mu to jedno od samého začátku a teď se na tom nic neměnilo. A možná byl více citlivý, více chápavý, i tak nedokázal pochopit, jak to kdy mohl někdo použít proti němu.

Byla to ta první noc, kterou strávili spolu, a tak se ráno probudili vedle sebe. A až do jeho odjezdu nevynechali jedinou.

ǁ

...jsem se trochu víc dojala než bylo v plánu heh