Pane bože. Leo si začal se svým o šest let starším nadřízeným. Někdo ho štípněte.

Byla to zápletka v jeho životě, kterou asi nečekal nikdo. Ani on sám.

Ten den u Alessandra nezůstal. Měl tak nějak pocit, že by si ještě před ním jen tak protézu nesundal, ale přitom viděl, že už ji opravdu dolů potřebuje. Proto se vymluvil, že ho čeká ještě videohovor s rodiči, který byl vždy alespoň na hodinu a nechtěl by rušit, a odešel.

Pravda byla, že měl videohovor možná tak se svou hlavou, aby to zpracovala. Alessandro ho měl rád. Wow.

Myslel si, že tu noc snad ani neusne, naopak usnul téměř hned. Možná proto, že byl šťastný jak dlouho ne. I když onu radost občas vyrušila myšlenka o tom, co mu Alessandro o sobě řekl. Šikana. On trénující chůzi před zrcadlem. Nepovedené vztahy. Vyloženě ho zabolelo u srdce.

Když šel druhý den ráno do práce, jako první se stavil u rozpisu. I když dávno věděl že ho čeká den s Hawkinsem, poslední dva dny nekontroloval, kdy měl směnu Alessandro. Sice už se potkávali minimálně, ale přece.

Jenže když k rozpisu přišel, sestřička přímo škrtala čas příchodu a odchodu u Alessandrova jména. "Pan doktor Letteri dnes nebude?"

Zavrtěla hlavou. "Před chvílí volal, že dnešní směnu ruší. Je nemocný. Už jsme kontaktovali náhradu, takže jestli s ním dnes sloužíte-"

"Ne, to ne," vyhrkl rychle. "Já jen... jen jsem se ho chtěl na něco zeptat," vymluvil se.

"Zítra by měl normálně přijít," usmála se na něj a odešla.

Leo se od rozpisu vzdálil a kousek dál se opřel o stěnu. Vytáhl telefon. A sotva otevřel chat s Alessandrem, přistála mu tam od něj zpráva.

Dneska ruším službu. Jeden z horších dnů.

Ah. Leo včera jasně pochopil, co horší dny znamenaly. Znamenaly, že to předešlé dny přehnal s chozením. Alessandro mu včera i vyprávěl, jak to má s ortézami. Měl svou oblíbenou, která vypadala hodně přirozeně při chůzi a i pro něj byla pohodlnější. Ta se mu rozbila právě onen den v baru, kdy se s Leem poprvé uviděli. Měl jednu náhradní, která kupodivu byla dražší a měla být i lepší, Alessandrovi už tolik nevyhovovala, co se pohodlí týkalo, protože mu dělala otlačeniny, a tak si plánoval ten starý model nechat udělat znovu. A proto musel zpátky do Itálie.

Jenže Alessandrova situace ještě nikdy nebyla tak špatná, aby zrušil směnu. Minimálně ne od chvíle, co Leovi stáž začala.

Jak moc je to špatný? odepsal.

Netrap se tím. Jsem v pohodě.

Oh, jenže on se trápil. A tak když ve čtyři skončil, stavil se do jedné vietnamské restaurace a vzal dvě porce s sebou. A Alessandrovi napsal: Mám jídlo, chceš i kafe nebo něco?

Nebyli domluvení, že se dneska uvidí. Včera nejspíše oba předpokládali, že se případně domluví v práci, což se samozřejmě nestalo. A Leem projela husí kůže z nadšení, že se najednou nevracel hned po práci do svého osamoceného bytu nebo že může Alessandrovi přinést jídlo a udělat mu radost.

Ten ale neodepisoval. Leo se tedy pro kávu nestavoval a jel přímo k němu - ovšem až tam mu došla jedna věc. Jestli se Alessandro necítil dobře, nejspíše jen odpočíval se sundanou protézou. A Leo ho teď bude nutit vstát, aby mu otevřel.

Došel k jeho dveřím a zaťukal. První zůstával zticha, když se ale nic nedělo, zaťukal podruhé a zvolal: "Alessandro? Tady Leo."

Až v tu chvíli si všiml, že jeho apartmán nebyl na klíč, ale na kód. Včera, když tu byl poprvé, to vůbec nezaregistroval, ale oddechl si úlevou. A tak na nic ani nečekal a zkusil tu číselnou kombinaci, kterou měl tenkrát i na skříňce. 2109.

Číselnice se rozsvítila zeleně a dveře luply ve znamení, že bylo otevřeno. Leo tak popadl kliku a dostal se do jeho bytu. Dobře, tohle bylo až moc jednoduché.

Uvnitř byla téměř tma, i když do západu slunce ještě dobré tři hodiny zbývaly. Alessandro měl zatáhnuté závěsy a Leo uviděl jeho siluetu, jak se probouzela, na posteli. "Co to sakra-" zamumlal zmateně.

"To jsem já," oznámil svou přítomnost hned Leo. "Přinesl jsem jídlo." Možná v tu chvíli trochu zaváhal, možná si až teď uvědomil, že třeba Alessandro chce být raději opravdu sám. Neznalo ho ještě natolik, aby přímo tohle věděl. Navíc, stoprocentně neměl na sobě protézu a třeba mu bylo nepříjemné takhle před Leem být. A hlavně, neidentifikovali, co mezi nimi včera začalo. A třeba bylo tohle přes čáru.

Začal vnitřně lehce panikařit. Odložil sáček s jídlem na ostrůvek a podíval se k posteli, ale mezi peřinami a v nedostatku světla Alessandra sotva viděl. "Nechám ti ho tady, jestli chceš," řekl rychle. "Jen jsem si říkal, že se zastavím, neodepisoval si a já jen zkusil ten kód, jaký jsi měl tenkrát na skříňce a..." Polkl. "Promiň, jestli jsem to přehnal," zamumlal.

Od postele se ozvalo lehké uchechtnutí. "Vpustíš sem trochu světla, prosím?"

Leo poslušně přešel k nohám jeho postele a roztáhl závěsy alespoň v té části okna, které ale bylo téměř přes celou stěnu. Alessandro ležel rozvalený na zádech a v ten moment si zakryl oči před sluncem dlaní. Pak natáhl druhou ruku směrem k Leovi, který tak tedy pochopil, že může jít za ním. Sedl si na okraj postele a Alessandro k němu natočil hlavu. "Nejsi žádný poslíček s jídlem, abys hned odešel," řekl rozespalým hlasem. "Děkuju. Nic jsi nepřehnal."

Leo úlevou lehce vydechl. Stále byl spíše zvyklý na Alessandra, co si držel lidi od těla, tohle bylo pro něj něco úplně nového. "Jak se cítíš?"

"Nelhal jsem ti, když jsem ti psal, že se tím nemáš trápit. Není to tak strašný. Jen jsem už po delší době opravdu potřeboval den naprostýho nic nedělání."

Leova starost se tedy o něco zmenšila a pousmál se. Pousmál se i proto, že tenhle dokonalý muž, co tady ležel, byl teď alespoň na dva týdny jeho. Wow. "Tak já nám nachystám to jídlo," odpověděl.

Zvedl se a přešel zpátky do kuchyně. Když vytahoval krabičky z papírové tašky, periferně uviděl, jak si Alessandro sedá, nohy stále pod peřinou. A pak jak se natahuje po protéze.

"To nemyslíš vážně."

Alessandro vzhlédl. "Co?"

"Právě jsi mi řekl, že potřebuješ den úplného klidu. Proč si ji chceš dávat?"

Mlčel. Nejspíše nechtěl nahlas říct, že kvůli němu, Leo ale nebyl tak blbý. Bylo mu jasné, že vzhledem k jeho minulosti si ji chce v jeho přítomnosti nasadit. Lehce si povzdechl a položil talíře na linku, nepokračoval ale v přípravě jídla, obešel linku a vrátil se k posteli. Posadil se vedle něj po jeho levé straně. Vzal mu protézu z ruky a odložil ji zpátky na své místo, odkud ji Alessandro před chvílí vzal. "Já nejsem jako ti dva," zopakoval Leo svá slova ze dne předtím. "Nebudu ti nadávat, když nebudeš mít protézu. Právě naopak, asi tě teď zabiju, jestli si ji vezmeš, protože jsi v bolestech už tak a nemusíš tomu přidávat jen kvůli tomu, že jsem tady."

Alessandro si povzdechl. "Promiň. Vím, že nejsi jako oni, jen prostě... je to trochu mentální boj."

"Já to chápu," přitakal. "A jestli ti to bude příjemnější, klidně ji měj i přede mnou. Jen ne dneska. Prosím."

Šlo vidět, že zvažuje své možnosti. Pak se pousmál. "Podáš mi berle, prosím?"

Leo byl svým způsobem na sebe pyšný, protože se už bál, že si Alessandro nasadí tu protézu tak jako tak. Přesto ale mu berle ještě nepodával. "Jsi nějak striktně proti jídlu v posteli?"

Takže nakonec jim vzal talíře přímo do postele. Alessandro se přisunul k čelu postele a opřel se o něj, nohy natáhnuté před sebou. Leo si sedl spíše tak vedle do tureckého sedu. A tak jedli, zatímco Leo vyprávěl, co se dělo v nemocnici.

"Šel jsem se kouknout na Marie," informoval ho. Byla to ta dívka, kterou Alessandro operoval v den pohotovosti a rozhodl se kvůli ní i zůstat. "Je na tom dobře. Sestry říkaly, že i přes noc nebyly problémy. Převázal jsem jí, co bylo potřeba a vše sepsal, takže zítra na to můžeš kouknout."

"Děkuju," pousmál se. Natáhl ruku, aby odložil prázdný talíř na noční stolek. Jelikož ale Leo v tu chvíli dojedl taky, vzal mu talíř z ruky a hned je zanesl do kuchyně.

"Máš tady myčku?"

"Hned vedle lednice je," odpověděl.

Leo tam talíře hodil, pak se hned vrátil k posteli a posadil se přímo vedle Alessandra, že se také opřel o čelo jeho postele. Hned si opřel hlavu o jeho rameno, že si to první ani neuvědomil, a zeptal se: "Kouknem na něco?" Přímo před sebou měli docela velkou televizi.

"O můj bože."

"Co je?"

"Teď jsi byl jak naprostý štěně. Vyskočil na postel, přitulil se. A ty se ještě ptáš, proč tě mám tak pojmenovanýho v telefonu?"

"Pořád máš?"

"Samozřejmě."

Leo se kousnul do rtu, aby se tolik neusmíval. A pak zvedl hlavu a spojil jejich rty v krátký polibek. Konečně. "Je mi dvacet pět, nemůžeš mi říkat štěně."

"Tak mi ho přestaň připomínat," zašeptal zpátky a znovu ho políbil. A znovu a znovu a znovu.

Bral to všechno zpátky. Strávit s ním těch čtrnáct dní, co spolu měli, bylo to nejlepší rozhodnutí v jeho životě.

ǁ

teď vám dám 14 sluníčkových dní, co spolu mají. a pak vás asi emočně rozdrtím, pardon:DDD