Leo byl stále lehce na vážkách. To ovšem přestal, když vešel do Alessandrova bytu.

Měl jednopokojový byt, což mu samozřejmě na těch pár měsíců, co tady působil, stačil. Hned za vstupem si všiml druhé protézy opřené o roh malé chodby, kde byli. A sotva vešel do hlavního prostoru, všiml si vozíku v rohu místnosti a berlí vedle postele.

Troufal by si klidně říct, že byl první, kdo do jeho bytu v New Yorku vstoupil. Sem by nevzal jen tak někoho, protože to o něm prozrazovalo úplně vše. A přece jen ho k sobě pozval.

I když to neplánoval, nejspíš se na vozík díval déle, než chtěl. "Moc ho nepoužívám," ozval se za ním Alessandro. "Je jen pro vážně špatný dny."

Musel nějaký mít, samozřejmě. A musely být jednou z jeho největších nejistot, stejně jako ten prázdný stojící vozík a fakt, že ho Leo viděl.

Počítal s tím, bylo to pochopitelné. Rozhodně to nebylo něco, co by mu pohled na něj změnilo.

"Sedni si... kamkoliv. Připravím nám něco na pití," řekl mu. Když se Leo k němu ale otočil, uviděl, že lehce zakulhal, jako by chvíli ztratil kontrolu nad svou chůzí.

A tak se vydal ke kuchyni taky. "Pomůžu ti."

Kupodivu Alessandro nic nenamítal a poprosil ho, jestli napustí vodu do džbánku. Pak do ní hodil nakrájené citrony a dal džbán i s dvěma skleničkami k malému ostrůvku, kde měl i dvě barové židličky. Samotný jídelní stůl v bytě neměl.

Leo se posadil právě na jednu ze stoliček. Alessandro se posadil na postel a už se natáhl, jako by si snad chtěl začít sundávat protézu, když se zastavil a odkašlal si. "No-"

"Klidně si ji sundej," přerušil ho Leo. "Vidím, že ti je dneska už nepohodlná. Vůbec... vůbec se na mě nemusíš ohlížet."

Přece jen už jeho nohu viděl. Jasně, v té chvíli Alessandrovi moc nezbývalo, o to mohl bylt ale více uvolněný si protézu sundat i teď. Šlo ale vidět, že váhá. "Asi... asi mi bude příjemnější ji mít na sobě."

"Dobře," odpověděl hned Leo. Nechtěl ho hlavně do ničeho nutit. Přece jen byli na tenkém ledě.

"Tak já to řeknu, jak to mám," vydechl nakonec. "Moje rodina není ten jediný důvod, proč jsem z Itálie doslova utekl. Když jsem tam ještě studoval, měl jsem svůj první vztah. Přece jen... bez nohy se hledají tolerantní partneři trochu hůř." Lehce se uchechtl. To bylo dobré znamení, ne? "Akorát že tenhle se zdál tolerantní jen za začátku." Oh.

"Myslím... Byl to právník. Asi neměl zkrátka úplné pochopení pro to, jak se já můžu cítit, jestli jsem v bolestech nebo ne, kde mám limity. A vlastně jsem si za to mohl z části sám, že jsem ho neuvedl na pravou míru. Takže když navrhl, že půjdeme pěšky na nákup, naprosto normální návrh, řekl jsem ano, i když jsem ten den třeba neměl dobrý den. Když se mě snažil povzbudit, bral jsem to tak, že je vlastně hodný, že se mě snaží podpořit, popravdě mé tělo ale dosáhlo svého limitu. A já se i tak neustále snažil posouvat tu hranici, aby si nemyslel, že mě ta noha omezuje. Ona mě totiž omezuje, přiznávám si to teď, ale naučil jsem se žít v jejích limitech. A... nepřijde mi, že jsem zas tak jiný."

"Vždyť nejsi," vyhrkl rychle Leo. "Týdny jsem o tom přece nevěděl. A ani by mě nenapadlo, že máš celou dobu protézu. Nemáš to napsaný na čele."

Alessandro se pousmál. A pak pokračoval. "Pak jsme se jednou pohádali. Kousek před mými státnicemi. A já se teda rozhodl, že prostě po škole odjedu, on byl taková má poslední tečka."

"Takže proto to tak skrýváš? Kvůli němu?"

Ušklíbl se. "No, částečně. Jak říkám, nebyla to úplně jeho chyba a vlastně nevěděl, že mi něco dělá. Mohl jsem být rád, že se mnou vůbec byl, protože byl to opravdu super člověk. Při té hádce... při té hádce, řekl věci, kterých pak litoval, ale byly to také věci, které bych mu už nedokázal odpustit. A druhým důvodem, proč to skrývám, je můj druhý vztah."

"Oh."

"To jsem byl na atestacích v Německu. Asi rok po tom prvním vztahu. A tady to byla jeho chyba, protože i když můj handicap bral, bylo to jen do chvíle, než jsme šli do společnosti. Jenže tohoto člověka jsem se držel, protože jsem bydlel u něj v podnájmu a... tenkrát jsem si zkrátka nemohl dovolit něco jiného, pokud jsem se tedy nechtěl vrátit domů. A to já nechtěl. Takže jsem s ním byl, i když mě okřikl pokaždé, co jsem zakulhal, moc se mnou nemluvil, když jsem si chtěl dát volné dny a být alespoň doma nebo v jeho přítomnosti bez protézy. Protože to od partnera čekáš, ne? Že když už s tebou je i přes to, budeš si moct v jeho přítomnosti alespoň sundat tu pitomou protézu."

Lámalo mu srdce to slyšet. Ale konečně se mu spojovaly všechny dílky skládačky dohromady. Alessandro se před ním maloval jako obraz do jeho finální podoby. Tak Leo začal shrnovat své poznatky: "Tak proto si držíš lidi od těla. Protože ses v minulosti spálil. Od té doby si s nikým nebyl?" Alessandro zavrtěl hlavou.

"Od tel doby jsem přešel na taktiku, že raději budu sám, než aby mi někdo takhle šlapal po psychice."

To Lea rozesmutnělo ještě více. "A proto nohu skrýváš. Proto máš tak vyšperkovanou chůzi, že to nejde ani poznat."

Alessandro zavrtěl hlavou. "Chůze s tím nic nemá společnýho. Tu jsem vyšperkoval už na základce kvůli šikaně. Ani nevíš, kolik hodin jsem strávil před zrcadlem, aby byla moje chůze rovná do posledního centimetru."

"Alessandro..." vydechl Leo. Došla mu slova. A najednou litoval každé špatné myšlenky, co si o něm od soboty pomyslel.

"No," řekl Alessandro o něco hlasitěji, jako by se snažil zvednout náladu. "A pak ses v nemocnici objevil ty. Nebo spíš, v tom baru. Pak v nemocnici. Já usoudil, že ten z baru je tvůj přítel. A tak nenuceně ses mi začal dostávat pod kůži, že jsem to ani já nestíhal chápat a ne vždycky jsem se tím pádem hlídal. Jinak bych ti nikdy nahlas nepřiznal, že vypadáš jak štěně. Rozhodně bych ti neřekl o mé nehodě opilý na náhodném večírku, kam jsem mimochodem taky nakonec přišel jen kvůli tobě. A celou dobu jsem si opravdu říkal, že nesmím na sobě nic dát znát, nejen kvůli práci, ale i kvůli tomu, že odjíždím. A... teď tady sedím, s tebou v mým bytě, kde jsem nikoho za celou dobu nevzal, protože to vyloženě křičí mé slabiny a já to nenávidím, a všechno ti říkám. Stále trochu zmatený, jak k tomu vlastně došlo."

Wow. To bylo to první, co si Leo pomyslel. "Takže když sis to musel tady prodloužit, nebylo to lehké rozhodování, hádám?"

Alessandro se uchechtl. "Ty vážně ze mě vytáhneš všechno, co? Tak nevinně. To bylo jedno z těch lehčích rozhodnutí. Protože ano, zůstal jsem kvůli té holčičce, ale taky jsem si říkal, že to nebude tak špatný, když to bude znamenat, že tě budu potkávat o tři týdny déle. A pak jsem to v sobotu tak podělal."

"Já tě zabiju," vydechl Leo. "Protože pokaždý, co jsem se se s tebou potkal, jsem si téměř přišel jak osina v zadku. Hlavně ze začátku. Já myslel, že mě nenávidíš."

"Oh, Leo, pravý opak. Téměř od začátku."

Došla mu slova. A opět se mu chtělo brečet. Protože proč, když se konečně objeví někdo, kdo ho má rád tímhle způsobem, musí odjíždět na druhou půlku světa za pitomé dva týdny? Kde byla v tom ta férovost?

"Děje se něco?" zeptal se Alessandro, když Leo dlouho nemluvil a jen tupě zíral před sebe.

"Jen mi dej chvilku to vstřebat. Protože až ti někdy řeknu svou neexistující vztahovou minulost, pochopíš, proč je to pro mě těžký vstřebat. A proč je neskutečně krutý, že za čtrnáct dní odjíždíš."

"Jen povídej."

Leo zavrtěl hlavou. "Už mi asi vybuchne hlava, jestli začneme řešit něco dalšího. Já jen..." Nedokončil větu, protože vlastně ani nevěděl, jak říct, co v tu chvíli chtěl. Vstřebával tolik informací, o Alessandrových vztazích, o škole, o jeho odjezdu, o všem, že byl zkrátka úplně zmatený.

Alessandro si stoupl a přešel k němu blíž. Vzal ho za ruku a propletl si s ním prsty. Leo byl na té barové stoličce ještě menší jak obvykle, o to výš musel se zatajeným dechem vzhlédnout. "Tak já teda plně přeberu zodpovědnost, jestli chceš," řekl potichu, jeho oči na jejich rukách. Pak až navázal oční kontakt. "Nech mě tu sobotu napravit."

Jemně ho chytil za bradu a pak ho jednoduše políbil. Ne jak v sobotu, kdy to bylo téměř hladově, ale něžně a naprosto romanticky. Leo se mohl zbláznit v tu chvíli, ještě jak se mu rozletěli motýlci v břiše. "Lepší?"

Leo zavrtěl hlavou. Chtěl totiž víc. "Já nejsem jako ti dva v minulosti. Alespoň doufám," zašeptal. Rozhodně věděl, že Alessandrovu nohu neuvidí jako slabinu. "A... chci těch čtrnáct dní strávit s tebou. Jestli chceš ty."

Věděl, že toho bude litovat. Že až se budou loučit, bude si přát, aby tohle nikdy nevyslovil. Ale už nebylo cesty zpět. Alessandro se mu celý otevřel, on se do něj zamiloval o to více a i když mu v sobotu ublížil. odpustil mu. Odpustil mu, protože mohl to nechat být, mohl odjet za dva týdny a už se za Leem nikdy neohlédnout, ale nakonec to neudělal. A jeho vysvětlení přišlo Leovi validní.

Alessandro se usmál. A místo odpovědi opět spojil jejich rty.

Leo mu položil ruku na zátylek, přičemž sebou tentokrát necukl, ani se neodtáhl. Akorát se ještě jednou usmál, tentokrát do polibku.

"Cazzo," vydechl mezi polibky. "My toho budeme litovat."

Leo věděl, že ano. Protože teď už neexistoval jediný způsob, jak jeho city zastavit.

ǁ

hodin strávených na stomatologii: 5. kill me

ale tak aspoň vám to dalo třetí kapitolu :D a ještě k tomu takovou pěknou :D