Newyorská nemocnice byla velká. Vlastně obrovská. Leo si byl téměř jistý, že ve větší ještě nikdy nebyl.

O to víc zalitoval včerejší noci. Opil se. Ve svém dočasném domově naprosto vytuhnul. A ráno zaspal. Nebyla to taková pohroma. Jen před pěti minutami měl být už převlečený a na místě. S trochou štěstí bude do pěti minut tam a jeho celkově zpoždění bude maximálně deset minut.

Jenže štěstí mu ten den nehrálo vůbec do karet. Byl tady poprvé a netušil, kam jít. A tak doběhl na recepci.

"Dobrý den, kudy na pediatrickou chirurgii?" vychrlil na sestru.

Zvedla pohled. Pozorně si ho prohlédla, pohled zastavila na převlečení v jeho ruce a odkašlala si. "Jste stážista?" Přikývl. "Měl jste tady být už minimálně před patnácti minutami."

"Já vím, omlou-"

"Leonard Riley?" zeptala se a práskla s kartičkou na triko před něj. Leo se zakřenil, když uslyšel své celé jméno. Nesnášel, když mu někdo říkal Leonard. Bohužel mu tak tady budou říkat nejspíše všichni, protože to přesně měl na kartičce napsané. "Tady výtahem do třetího patra. Pak už vás navedou cedule," prohodila.

Rychle poděkoval, popadl kartičku a rozběhl se k výtahu, na který kývla. Málem rozbil přivolávací tlačítko, jak silně ho udeřil. 

"Doktoři by měli mít větší cit," ozvalo se za ním a on zamrzl. Divil se, že ten hlas poznal vzhledem k tomu, kolik toho včera vypil. Ale ten lehký přízvuk byl nezaměnitelný. 

Pomalu se otočil. Vedle něj stál přesně ten muž, kterého včera viděli s Jeremym na toaletách. Ten, co sotva stál, co vypadal téměř na pokraji smrti. Teď vypadal naprosto jinak - čistě, kultivovaně, oholeně a... a hlavně doktorsky. Měl na sobě plášť a kartičku, kterou Leo nestihl přečíst, protože se muž rozešel k otevřenému výtahu, který přímo přijel. Ani po jeho kulhání nebylo stopy.

Zmateně vklopýtal do výtahu také a postavil se vedle něj. Měl takové nutkání si stoupnout před něj, přečíst si jeho jméno a oddělení, ale cítil se trapně. Vlastně doteď nic neřekl, ani na jeho poznámku.

V tichosti vyjeli do třetího patra. Leo měl zavřené oči a tiše se modlil, aby nevystupoval ve stejném patře, ale přece jen byli ve výtahu sami a jiné patro kliknuté nebylo. Když se ozvalo cinknutí, oči otevřel. A hned uviděl skupinku stážistů u recepce pediatrie.

Rychle je přeměřil pohledem, ale ze včerejšího večera tam uviděl onu holčinu z Vietnamu. Jeremy nikde. Bylo naivní si myslet, že by v tak velké nemocnici byli na stejném oddělení. Navíc, Jeremy mu nepřišel jako někdo, kdo by měl zájem o pediatrii.

Vyšel z výtahu, ale vlastně nevěděl, kam jít. Potřeboval se převléct. A tak navázal prosebný oční kontakt s onou Vietnamkou, jejíž jméno si ostudně nepamatoval. Naštěstí jeho signál pochopila a rychle mu ukázala cestu do šaten.

Už před nimi stál nějaký doktor, který hned Leovi věnoval nepříjemný pohled. Proboha, to si zase udělal vizitku. Jak je má teď přesvědčit, že je zodpovědný a pilný medik? Přišel si právě jako jeho bratr Simon, protože tohle byl spíše jeho styl, ne Leův.

Nikdy v životě se snad rychleji nepřevlékl. Za chvíli tedy stál i s ostatními stážisty před doktorem. Byli čtyři. 

Vyslechli si tedy krátké přivítání, kdy se jim doktor představil. Jmenoval se Daren Hawkins, vedl oddělení pediatrické chirurgie a měl už více než dvacet let praxe. Leo málem nahlas uznale pískl.

"Úkoly budete dostávat buď ode mě nebo od mého hostujícího kolegy, který se tady někde potuluje. Pan Alessandro Letteri je u nás hostujícím lékářem a je to přímo vynikající doktor, takže čerpejte od něj jakékoliv zkušenosti, které můžete, než odjede zpátky do Itálie."

Jedna dívka z jejich skupinky se přihlásila. "A potkáme se s ním?"

Leo se málem uchechtl. Samozřejmě, že se s ním potkají. Vždyť jim právě řekl, že je bude mít také nastarost a mají od něj čerpat co nejvíce zkušeností. 

"Jistě, hned, jak bude- Ah tady ho máme!"

Všichni se hromadně otočili. A Leo si později říkal, že to mohl tušit, že s tím, jaké štěstí ten den měl, to bylo úplně jasné. Protože když se otočil, uviděl onoho muže z baru. Z výtahu. Uviděl toho muže, kterého viděl na toaletách v příšerném stavu, zatímco on ho uviděl, jak se líbá s Jeremym. 

Jeho pohled by se dal přirovnat k tomu včerejšímu. Vypadal, že by je mohl zabít. A dal si extra na čas, když se podíval na Lea. Nasucho polkl. 

Alessandro se postavil vedle Darena. Strčil ruce do kapes. A bez jediného slova začal rozdávat úkoly. Dívky poslal za nějakou pacientkou. Druhého kluka jejich skupinky vyplnit nějaké papíry. A pak se jeho pohled ukotvil na Leovi. "Pokoje osm až dvanáct. Potřebují vyměnit povlečení."

Leo nejprve jen naprázdno otevřel pusu. "Ale-"

Alessandro ho umlčel pohledem. Až pak dodal. "Jestli se zítra uráčíte dostavit na čas, třeba vás čeká normální práce. Zeptejte se sester, kde najít povlečení."

Zavřel pusu a jen nepatrně přikývl. Na to nemohl argumentovat. Měl za sebou už nějaké stáže, věděl obecně, jak to chodí. Stážisti byli jako podložka na čištění bot pro doktroy. Téměř bez výjímky. 

Vydal se tedy k pokojům a po cestě vytáhnul telefon. Našel Jeremyho číslo, které mu včera naťukal. Doufal, že alespoň v něm najde podporu. Když šli z baru domů, Jeremy byl ještě více opilý jak on. Nedivil by se tedy, kdyby zaspal také. 

Začal ťukat zprávu. Neuvěříš, kdo je mým nadřízeným. Ten týpek z včerejším toalet a já ještě k tomu přišel pozdě. 

Odeslal to. Pak si řekl, že by mohl trochu rozproudit konverzaci. Co ty? Na jakém jsi oddělení a jak se po včerejšu cítíš?

Odpověď mu přišla ve chvíli, kdy přišel ke skladu lůžkovin. Ani se nepotřeboval ptát sester. Nepřečetl si ji ale hned, protože hned naproti skladu byla sesterna a nepotřeboval, aby měly sestry důvod k pomluvám stážisty hned první den. Měl pocit, že kdyby se to dozvěděl Alessandro, přiště by dostal ještě něco horšího, než je převlíkání postelí. 

Pobral několik setů povlečení, i když neměl ještě ani tušení, kolik postelí je na jednom pokoji. V místnosti číslo osm vše odložil na stůl, oddechl si a pak vytáhl telefon. Měl tam od Jeremyho dvě zprávy.

Pamatuju si jen tak matně nějakýho týpka na toaletách. Musel jsem být už v tu chvíli docela mimo. Jinak jsem stážista na očním.

Leo se nejprve uchechtl. To si mohl myslet. Ještě, když si vzpomněl, jak Jeremy vypil celou jeho whiskey na ex, než došli na toalety. Pak mu pohled spadl na druhou. 

Uhm, každopádně, můžeš mi připomenout, jak se jmenuješ? A jsi to tedy asi ty, s kým jsem tam včera byl, že? Skoro nic si nepamatuju lol.

Instantně ho to rozesmutnilo. Ani nevěděl pořádně proč. Možná Jeremy včera vystupoval jako by byl při smyslech, Leo ale viděl, kolik toho stihl vypít. A kdyby sám jasně včera přemýšlel, nešel by s tak opilým člověkem na toalety. 

Ale stalo se to. Včera se to jevilo jako dobrý nápad a on tak naivně doufal... Vlastně ani nevěděl v co. Asi v normální odpověď. Ne, že mu Jeremy napíše, jak se vlastně jmenuje. 

Vyjeveně chvíli civěl na telefon. Namlouval si, že je to normální. Pak protočil očima a začal psát rozhořčenou zprávu, kterou stejně věděl, že nakonec jen smaže a neodešle. 

"Vy zatím opravdu vedete, co se špatnýho dojmu týče," usylšel najednou za sebou a opět zalitoval všech svých životních rozhodnutí. 

Otočil se. Ve dveřích stál Alessandro s nějakými papíry v ruce. Došel k Leovi a práskl nimi vedle čistého povlečení. "O tohle se postarejte pak," nakázal mu a shlédl na mobil v jeho ruce. "O tohle shovejte. První a poslední varování."

"Omlouvám se," špitl Leo a vrazil telefon do kapsy. Alessandro bez dalšího slova opustil místnost a Leo se tak dal konečně do práce. 

ǁ

druhá za týden. já vím. ale!!! je napsaná v práci, takže nezanedbávám školu, we good.

ale ahhh, vy jste mi tak chyběli!! děkuju za všechny komenty u předešlé kapitoly <3