Leo počítal s tím, že jim konzultace zabere možná tak půl hodiny. Přece jen měl vše připravené a Alessandro mu nemohl pomoct vypracovat něco jiného, i kdyby měli něco vyloženě špatně. Mohl ho upozornit. Mohl ho navést. Ale práce už byla na něm a na Katie.

Přesto se o případu bavili snad hodinu a půl. Alessandro se pevně držel pravidel, takže i když se Leo snažil nějak oklikou z něj vytáhnout něco, čím by mu opravdu pomohl a něco zásadního prozradil, ten to vždy poznal, pousmál se a zdvořile ho poslal někam. Fér. Přesto se Leo snažil dál.

Jakmile došli na úplný konec, Leo si vyžádal finální zpětnou vazbu. "Nejste vůbec na špatný cestě," uznal. "Základ máte opravdu dobrý. Tak ještě zpracujte to, o čem jsme se bavili, a myslím, že máte dobrou šanci na výhru. Ovšem nevím samozřejmě, jak je na tom druhý tým, ti si mě nevyhledali na konzultaci."

"Druhý tým automaticky usoudil, že se tě bojí a že bys jim stejně nepomohl," konstatoval Leo pobaveně.

Alessandro nakrčil obočí. "To fakt vydávám takovou energii?"

"Dokud tě člověk trochu víc nepozná, umíš být trochu zastrašující," přiznal Leo, i když neříkal úplně pravdu. Měl ze začátku z Alessandra naprostý šoufky, vždyť o něm zoufale volal bratrovi. Uměl být hodně zastrašující.

"A ty si myslíš, že mě znáš?" zeptal se.

Leo pokrčil rameny. "Minimálně o trochu víc, jak ostatní stážisti. Ale. Mám ještě jeden dotaz."

"Střílej."

"Byl jsi to ty, kdo řekl ředitelovi o mé noční službě, že mě pochválil?"

Překvapil ho, to bylo zřejmé. Přece jen se to stalo už dva týdny zpátky a on se ptal teprve teď. Usrkl si svého čaje a pak se zeptal: "Co myslíš?"

"Neměl jsi tu směnu se mnou, což mi napovídá, žes to nebyl ty. Na druhou stranu mě nenapadá, kdo jiný. A na třetí stranu," Alessandro se uchechtl. "Na třetí stranu mi nepřijdeš jako ten typ, co by šel někoho cíleně chválit. Ještě k tomu mě. Takže opravdu nevím."

Občas nesnášel, jak se Alessandro chytal jen částí věty, protože se v tu chvíli znovu na něco zeptal. "Co tím myslíš, 'ještě k tomu mě'?"

Leo frustrovaně vydechl. "Odbočuješ."

"Ne, vážně, zajímá mě to. Co by bylo tak divnýho na tom, že bych tě šel pochválit k řediteli? Několikrát jsem ti už řekl, že jsi ze stážistů nejlepší."

Pokrčil rameny znovu. "Nevím, nepřijdeš mi jako ten typ doktora, co by se obtěžoval jít až za ředitelem. Jo, občas mi řekneš, že jsem udělal dobrou práci, ale jet až do devátýho patra, abys to řekl ředitelovi, který s tím nemusel vůbec nic dělat? Navíc, sám jsi říkal, že jsem jak zmatený štěně a vlezprdelka."

Alessandro z něj měl docela srandu. Leo se mu ani nedivil, v tu chvíli už byl jak generátor náhodných slov. Nekomentoval ale nakonec nic, co řekl, a jen prohodil: "Byl jsem to já."

"Oh, okay," vypadlo z Lea nejprve. Zeptal se. Měl svou odpověď. A nejspíš potřeboval Simona, aby mu ji zanalyzoval. "Tak... tak děkuju. Vážím si toho."

"Měl by sis trochu víc věřit, Leo," odpověděl mu na to Alessandro. "A přišlo mi, že pochvala od ředitele by ti k tomu mohla pomoct."

Neplánoval to říct nahlas. Ale než se stihl zastavit, už se jeho pusa hýbala. "Proč jsi na mě tak hodný v porovnání se začátkem?" Alessandrův pohled ho donutil generovat slova dál. "Ten den, kdy... kdy jsem ti pomohl," Nechtěl vyloženě zmiňovat jeho amputovanou nohu,"od té doby se ke mně chováš lépe jak k ostatním stážistům. Nebo jsem jen slepý? Je to ale kvůli tomu večeru? Bojíš se, že když na mě budeš nepříjemný, prozradím tvé tajemství?"

Až do poslední jeho věty měl Alessandro na tváři zmatený a nepochopený výraz. Pak se lehce uchechtl. "Jo takhle ty přemýšlíš. To ne. A nechovám se k tobě jinak, než k ostatním, i když ano, je to mezi námi méně formální. Já jen... musel jsem si na vás zvykat. Že každý den jsem měl za zadkem minimálně jednoho z vás, když jsem o vás na začátku ani nestál."

"A teď? Znovu bys nechtěl stážisty?"

"Nebylo to nakonec tak strašný," přiznal. Dopil čaj a prázdný hrnek posunul více ke kraji stolu. "Ale měli bychom se dát do pohybu."

Leo tuhle konverzaci ještě nebral za ukončenou, jak to tak ale vypadalo, Alessandro ano. Přitom měl pocit, že mu neřekl vše.

Ani ale nevěděl jak a odcházeli spolu. Leo netušil, kde Alessandro bydlí; on to měl naopak dvě ulice domů. Proto měl tuhle kavárnu taky tak rád, měl ji blízko. V jeho ulici ale taky byla autobusová zastávka a předpokládal tedy, že na tu Alessandro jde. Doufal v to. Takhle mohli jít déle spolu.

Alessandrovi ale také nejspíše vrtalo hlavou, kam jdou. "Bydlíš kde?"

Kývl ke křižovatce před nimi. "Tady doprava, pak doleva. A jsem doma."

"Oh, tam mi jede linka."

Bingo.

Ze strany, ze které šli, byl nejprve Leův dočasný byt, až pak autobusová zastávka. Když se tedy blížili k jeho budově, rozhodl se vytáhnout ještě jednu věc, která mu vrtala hlavou. "Můžu mít ještě poslední otázku?"

"Upřímně, tvé dotazy mě začínají děsit."

"Moc na tělo?"

"Nah, mohlo by to být horší."

"Proč mě máš uloženýho jako štěně?"

Leo se zastavil před svou budou. Když se Alessandro zmateně zastavil (kdo ví, jestli byl zmatený z otázky nebo kvůli tomu, že se Leo zastavil), dodal ještě: "Tady bydlím."

Alessandro nasadil jeden z těch svých lehce děsivých pohledů. A pak se zeptal: "Narušování soukromí je tvůj koníček nebo?"

Sakra. Neměl vůbec přiznávat, že to ví. Neměl se vůbec ptát. Možná už byli dalo bys se říct přátele (i když, dalo?), stále to ale nasvědčovalo tomu, že se mu snad Leo hrabal v telefonu.

A tak generátor slov nastoupil zpátky na scénu. "Byl to jen omyl, přísahám, vím že to teď zní, jako bych se ti hrabal v telefonu, ale panebože. To vůbec. Jen jsem ti volal a tys tam nebyl, jen tvůj telefon jo a mně k němu zabloudily oči-"

"Leo-"

"- takže jsem to zahlédl fakt jen omylem. A ptám se proto, protože mě to překvapilo. Čekal bych od tebe... nevím, stážista nebo Leonard nebo něco podobně otřesnýho a tohle je vlastně docela pěkný, takže-"

"Leo, proboha, přestaň rapovat," přerušil ho Alessandro, tentokrát už úspěšně. Leo sklapl pusu a zadíval se do země. Přišel si jak malé dítě čekající na výprask.

"Děláš tohle často?"

"Co?"

"Tenhle náhodný výbuch slov."

"Docela jo. Když jsem nervózní."

"A to ti stále dostatečně nevysvětluje, proč mi připomínáš ztracený štěně?"

Leo si povzdechl. Alessandro tam stál, v té své dokonalosti, dával Leovi zmatené signály, ještě více matoucí odpovědi a on si vážně přál, aby měl na rameno malého Simona, který by mu vysvětloval, co to znamená, jak to má brát. Protože jak byl z toho sám zmatený, začínalo to být únavné. Chtěl jasné odpovědi na své jasné otázky. Nechtěl jeho neúplné až vyhýbavé odpovědi.

"Proč prostě někdy nemůžeš odpovědět jasně a přímo?" zeptal se frustrovaně. "Já... já už jsem vážně zmatený, co se poslední dobou děje, protože jeden den mi řekneš, že se máme chovat profesionálně, pak mi začneš tykat v práci." Panebože. Tohle vůbec nebylo něco, co tady chtěl vytahovat. Zkrátka se ale už nemohl zastavit. "Řekneš mi, že se chováš ke všem stážistům stejně, pak si mě pojmenuješ jako štěně. Máš přezdívky i pro ostatní? Nebo co se tady teda-"

Stáli uprostřed ulice. Pro Lea se v tu chvíli zastavil čas. Zastavil se přesně v tom momentě, co slyšel Alessandra si zamumlat onu italskou nadávku, kterou od něj už jednou slyšel. Cazzo.

To byla totiž ta první věc, kterou si v duchu řekl, když ho najednou Alessandro políbil, aby ho umlčel. Cazzo. Protože co se v tu chvíli sakra dělo? Jak to, že Alessandro najednou držel jeho tvář v dlaních a jeho rty, panebože jeho rty, tak skvěle zapadaly do těch jeho?

Dobře, možná už nepotřeboval Simona, aby mu interpretoval Alessandrovy odpovědi. Jeho činy najednou mluvily jasně.

Nejraději by se štípnul, že si to jen nepředstavoval, ale jeho ruce tu nebyly od toho, aby se přece štípal. Potřeboval jen tu chvíli, aby se vzpamatoval, co se to vlastně dělo. A pak svou ruku přemístil na Alessandrův zátylek.

Ten v tu chvíli ale sebou cukl. Odtrhl se. A jeho oči najednou mluvily více než tisíc slov - Alessandro hned zalitoval toho, že to udělal.

Leo už otevřel pusu, aby něco řekl, cokoliv, klidně aby zase generoval náhodná slova, ale byl stále v šoku. A Alessandro byl rychlejší. "Promiň," řekl potichu. "To jsem neměl udělat." A s těmito slovy se otočil a rozešel se ulicí dál.

Leo tam zůstal zmateně stát a sledoval jeho vzdalující se záda. Měl pocit, že ho zabolelo u srdce, ale neodvážil se za ním jít. Neodvážil se, protože byl posera. A jejich dosavadní vztah se roztříštil během sekund.

ǁ

...šla jsem si dát pauzu od učení. 1400 slov dlouhou. oops.

teď klasika: prosím, nezabíjejte mě :DdDdd