Onu sobotu po tom, co měla být údajně jeho poslední směna s Alessandrem, dokud se nerozhodl zůstat déle, měl hovor se Simonem. A rozhodl se, že mu všechno řekne.

Našel si novou oblíbenou kavárnu. Většina lidí se v ní učila nebo pracovala, zároveň tam ale dostatečný hluk na to, aby všichni okolo neslyšeli každé jeho slovo. A samozřejmě se do ní vydal i v tu chvíli, kdy si měli zavolat.

Simon mu zavolal chvíli po tom, co Leovi donesli kávu. Byl to videohovor a tak se těšil, že třeba uvidí Caroline nebo třeba i Auru, Simon byl ale sám a zrovna někde ve městě. "Kde máš Caroline?" zeptal se zamračeně.

"Copak ti nestačí, že vidíš mě? To ti nechybím?"

"Tebe vidím teoreticky každé ráno, když se podívám do zrcadla. Jak bys mi mohl chybět?"

Simon se lehce zarazil. "Ted jsi zněl spíš jak já. Kdo jsi a co jsi udělal s mým bratrem?"

Leo se zasmál. I když měli své neshody a krušnější časy, Simon vždy býval člověkem, se kterým se cítil nejvíce bezpečně. Především v posledních letech. Ukazoval svou bratrskou lásku zkrátka jinak a Leovi chvíli trvalo, než ho plně pochopil, teď bylo ale jejich pouto zkrátka nezlomné.

"Caroline je s Aurou na kontrole. Já mezitím šel na nákup, teď se vracím za nimi. Mám tak deset minut, než tam dojdu. Něco u tebe nového?"

"Oh, ani nevíš," zamumlal. Nejprve mu řekl o těch klasikách, které by mu řekl tak jako tak - pochvala od ředitele, večírek, pohotovostní služba. Vše rychle shrnul ve dvou minutách, za což si musel zatleskat. A zrovna, když chtěl začít nějak téma Alessandro, Simon mu přihrál míč.

"A co ten mrzutej doktor? Včera byla jeho poslední směna, ne? Jestli si to dobře pamatuju. Máte teď někoho lepšího?"

Leo se lehce kousl do rtu. "Uhm, on se vlastně rozhodl ještě chvíli zůstat. Kvůli jednomu případu z té pohotovosti."

Simon protočil očima. "A sakra. Takže peklo v práci bude ještě chvíli pokračovat?"

Simon mimo nákupu držel v ruce i něco, co vypadávalo jako čerstvě vymačkaný pomerančový džus v kelímku s brčkem, ze kterého usrkával pokaždé, co zrovna mluvil Leo. Představil si, jak vtipné by bylo, kdyby to vyprskl překvapením. "Vlastně proto ti volám. Potřebuju pomoct."

"Zbít ho?" zeptal se ledabyle.

"Ne, proboha," protočil očima. "Potřebuju to ze sebe dostat a tady nemám s kým."

"Wow, že bych konečně uslyšel jak širokou nabídku nadávek máš-"

"Mám ho rád," přerušil ho nervózně. "Přesně tímhle způsobem."

Simon k jeho smůle nevyprskl džus. Jeho prvotní reakce vlastně byla nijaká, jen přestal mluvit a stáhl rty do úzké linky. Pak si odkašlal. "Oh wow," řekl nakonec. "Nikdy bych tě netipoval, že jsi ten typ co se zabouchne do staršího doktora, který mu dělá z práce peklo."

"Uhm, ono to tak strašný nebylo. Možná jsem nějaký věci zveličoval, abych si to obhájil. A teď... teď už to vůbec není takový," zamumlal Leo.

"Jak to?"

"Řekl bych, že jsme se sblížili trochu?"

"Počkej, ty už s ním jako něco máš?" zeptal se šokovaně Simon. Celé tohle muselo být pro něj naprosto překvapivé, protože Leo nikdy nebyl ve vztahu. Odmítal vztahem nazývat to, jak tři měsíce "chodil" s jedním klukem na střední a nikdo to nevěděl. A kdykoliv měl něco s někým později, nikdy až na vztah nedošlo. A rozhodně se mu za poslední roky nelíbil někdo, aby to s bratrem rozebíral.

"Ne!" vykřikl Leo až moc nahlas. Simon se potutelně usmál, když se Leo začal rozhlížet po kavárně, jestli ho někdo slyšel. "Nemám. Vždyť já ani nevím, jestli není ten nejvíc heterosexuální člověk v tý nemocnici."

Simon se uchechtl. "Myslím, že kdyby byl, věděl bys to. Takže šance tady je." Simon se podíval na hodinky. "Vezmu to nějakými vedlejšími uličkami a napíšu Auře, ať se jde s Caroline ještě projít, že budu mít zpoždění. Máš tak deset minut navíc mi říct vše, co chceš."

Oh, jak on ho Leo miloval.

Takže zkusil nějak shrnout vše, co se stalo, do deseti minut. Neříkal Simonovi o jeho noze - to nebylo jeho tajemství na sdílení -, zkrátka jen Simonovi řekl, že ví jedno jeho velké tajemství. A ať se neptá. Simon držel jazyk za zuby.

Došel i k tomu, jak Alessandro prodloužil svou působnost v nemocnici. A jak se mu povedlo získat jeho číslo, na což Simon uznale pískl. "Hezky, já tě normálně nepoznávám."

"A víš jak si mě uložil?" zeptal se. "Štěně."

Simon lehce vyprskl smíchy. "Ne."

"Ano."

"A jak sis to přebral?"

"Jak bych měl?" zamračil se.

"Ó můj bože, Leo, neříkej mi, že to nevidíš," zasmál se Simon. "Pojmenoval si tě štěně. Měl tolik možností, jak si tě pojmenovat naprosto neutrálně v jeho telefonu, kde to uvidí jen on a on si tě pojmenuje takhle?"

"Já... já bych tom tomu nedával takovou váhu," špitl. 

"Neříkám, že se máš na to nějak upnout a dělat si naděje, ale úplně čistý mi to taky nepřijde."

"Čistý?" Simon občas používal spojení, která chápal jen on.

"Chápeš. Neutrální. Bez jedinného postranního úmyslu."

"Myslíš, že má nějaký úmysly?"

Simon se zasmál. "Oh, Leo, teď už se do toho jen zamotáváme. Prostě mi přijde zvláštní, že si nadřízený pojmenoval svého stážistu štěně. Ale vzhledem k tomu, jak si mi vše shrnul, bych se nedivil, kdyby tě taky neviděl čistě jen jako stážistu. Má nějaký tajemství, okay, nějaký, kvůli čemu si drží lidi od těla, takže s tím pravděpodobně nic neudělá, ještě když za chvíli odjíždí, ale rozhodně mu nejsi šumák. Schválně se ho zeptej, jestli to byl on, kdo na tebe poukázal řediteli po té pohotovostní noci. Protože kdybys mu byl šumák, někdo jako je on, jak jsi mi ho na začátku popsal, by to neudělal."

"Jak... jak to prostě víš? Všechny tyhle věci?" vydechl Leo žárlivě.

"Si nemysli, můžu být naprosto vedle," uchechtl se. "Ale myslím, že zeptat se na to s ředitelem nebude špatný nápad, je to takový nenucený. Uvidíš, co ti řekne."

"Pomůžeš mi to pak zanalyzovat?" ušklíbl se lehce Leo.

"Jsem na příjmu, jestli budeš chtít," odpověděl Simon pobaveně. "Ale musím říct, že jsem na tebe pyšnej. Normálně jsi rozměkl mrzutýho doktora."

"Nebudu lhát, často si říkám, co bys asi udělal na mém místě ty," přiznal se. 

"Mrzutí doktoři? Od těch bych couval."

"Já taky!" odpověděl ihned Leo. "Jenže ono... ono se to prostě stalo. A já ho teď očima vyhledávám pokaždý, co přejdu prah nemocnice."

"Nezapomínej, že tam jsi, aby ses učil, ne skotačil," rýpl si Simon. Samozřejmě, že si rýpl.

"Dobře, děkuju za rady, tady to ukončuji, protože přecházíš do stádia popichování," zasmál se."Pozdravuj Auru a dej za mě pusu Caroline. A připomeň jí, kdo je její oblíbený strýc."

"Jsi její jediný strýc," namítl Simon.

"Počítám i Matea s Chrisem jako konkurenci." 

"Dobře, jsi její jediný pokrevní strýc," zasmál se. "Dobře, měj se. A ozvi se, když budeš chtít."

Leo s ním hovor ukončil. Bylo osvěžující to ze sebe alespoň částečně dostat. I když Simonovi řekl téměř vše, neřekl mu tu zásadní věc - Alessandrovu nohu, která byla vlastně klíčovým prvkem v jeho příběhu. Proč na první dobrou byl mrzutý, proč si držel lidi od těla. S kompletním příběhem to bylo o něco pochopitelnější. 

Ale rozhodl se Simona poslechnout. Zeptá se Alessandra, jestli to byl on, kdo šel speciálně za ředitelem, aby o pochválil.

ǁ

tak jo, vážení, přestává sranda, mám zpětnou vazbu k bakalářce a asi budu brečet :DD takže jsem vám dopsala tuto kapitolku, kterou jsem rozepsala v tramvaji a další NESMÍM NAPSAT

(fakt jako. žádný že mě znáte. další dneska nebude. a nejlépe ani zítra)

(hahhahaha)