Když přivezly sanitky celou tu rodinu, která měla vážnou dopravní nehodu, nikoho v tu chvíli ani nenapadlo, co z toho mohlo ještě vzejít. 

Protože když Leo s Dariem na vozíčcích přivezli sourozence do pokoje jejich rodičů, aby se poprvé po nehodě konečně viděli, všichni živí, otec rodiny při objímání své dcery vzhlédl se slzami v očích a podíval se na Lea. "Můžu mluvit s ředitelem nemocnice?" zeptal se.

"Uhm, upřímně, nevím. Ale zeptám se vám. Co od něj potřebujete?"

Ukázalo se, že to byla rodina s miliónovým byznysem. A za profesionální péči a hlavně záchranu všech čtyřech životů tak darovali nemocnici nemalou sumu jako poděkování. 

Ředitel nemocnice se svolal všechny, kdo se na péči celé rodiny podíleli. Když se blížil čas schůzky, Leo opět papíroval. Klasika. A rozhodně neměl v plánu tam chodit, vždyť byl jen stážista.

Jenže tři minuty před začátkem se u něj zastavil Hawkins. "No pojďte, přijdeme pozdě."

Leo překvapeně vzhlédl. "Já... Proč bych tam měl jít já?"

"Děláte si srandu?" uchechtl se. "Byl jste u těch dětí celou noc po jejich operacích. A vy víte, jak je dvacet čtyři hodin po operaci kritických. Máte jeden z největších podílů na tom, že jsou ti sourozenci v pořádku."

A tak se stalo, že se sklopenou hlavou, aby pokud možno nešel vidět, přišel jako jediný stážista na onu schůzi.

Alessandra nikde neviděl. Bylo to zvláštní, protože věděl, že má ještě službu a žádnou operaci naplánovanou, musel být někde v nemocnici. Možná by se cítil líp, kdyby v té místnosti byl i on, člověk, který mu péči o sourozence přiřadil a vystrašil ho, že jejich životy jsou teď na něm. Bez něj by tam vlastně vůbec nebyl. 

Ředitel k nim začal promlouvat, Leo nestál tak daleko od dveří, a tak si všiml, když po pár sekundách se otevřely, dovnitř vklouzl Alessandro, tiše za sebou zavřel a zůstal stát tam. Leo se chtě nechtě lehce pousmál.

Ředitel měl až zbytečně dlouhou řeč, doslova se do ní sám zamotal, ale pak nakonec začal jmenovat jednotlivé doktory, kteří prováděli operaci. Zmínil Hawkinse, zmínil samozřejmě i Alessandra a pak...

"...a nakonec bych chtěl vyzdvihnout i výkon stážisty pediatrie, který na svou dosavadní praxi předvedl nadstandartní výkon na pooperačním. Takže mé díky patří i vám, Leonarde Riley."

Leo byl tak v šoku, že se nestihl ani zarazit nad jeho celým jménem. Ředitel doteď neměl tušení kdo je. A rozhodně nebyl okolo, aby sám usoudil, jak se mu na pooperačním dařilo. Nastaly komplikace, ano, zvládl se o ně postarat, také ano, kdo ho ale o tom informoval?

Nervózně se usmál a zamumlal poděkování. Ředitel byl od něj tak daleko, že by ho neslyšel tak jako tak. Stejně už pokračoval se svou řečí.

"Jako poděkování jsme si pro vás připravili firemní večírek. Tento úspěch se musí oslavit. A všichni v této místnosti jste zváni."

Místností začaly kolovat malé papírky s informacemi o onom večírek. Měl být už za čtyři dny a každý si na pozvánku mohl přivést jednoho člověka. Leo polkl. Neměl tušení, s kým půjde, ale rozhodně jít chtěl.

Možná by mohl říct Celine. Rozhlédl se po místnosti a pousmál se, když uviděl onu mladou sestřičku, která tenkrát s ním byla na pooperačním a Leo moc dobře věděl, že je zakoukaná do Daria a on do ní. Třeba by to nakonec vyšlo, že by se tam mohli on, Celine i Dario sejít. 

Napadl ho i Jeremy. Ale bál se, že ten by jeho pozvání pochopil jinak, než by ho Leo zamýšlel. 

Společnost se rozpustila a všichni se dali k odchodu. Leo dnes sloužil s Hawkinsem, a tak lakomě využil chvíle, kdy věděl, že mají s Alessandrem stejnou trasu zpátky na pediatrii. Nenápadně do dohnal. "Máte v plánu na večírek jít?" zeptal se nenuceně.

Nemohl si pomoct, ale tak nějak miloval Alessandrovo lehké protočení očí, když se Leo zjevil v jeho blízkosti. Tedy, pokud tomu následovala konverzace. Někdy to znamenalo, že zkrátka neměl náladu. 

"Ne," odpověděl Alessandro. "Není to nic pro mě."

Musel přiznat, že takovou přímočarou odpověď a ještě zápornou nečekal. "Proč ne?"

Alessandro se na něj podíval, nakrčil obočí a pohledem tikl k zemi. Leo pochopil. "Na takových akcích to není úplně snadné."

Skrývat. Nemusel tu větu ani říkat celou. 

"Myslím, že byste měl jít," vyhrkl hned Leo. "Aspoň na chvíli. Zachránil jste toho kluka, máte na celém tom daru jeden z největších podílů."

"Nezachránil jsem ho kvůli tomu, abych mohl jít na večírek," odpověděl.

Leo si lehce povzdechl. "Já vím, že ne. Ale myslím si, že i vzhledem k tomu, že brzy odjíždíte, byste se tam měl objevit."

To byla totiž taky realita. Alessandro za dva týdny v nemocnici končil svou působnost, aby odjel kdo ví kam. Všem stážistům to bylo už i oficiálně oznámeno a byl jim představen Alessandrův náhradník - doktor, který se tak moc potil, i když jen stál, že se kolem něj nedalo vydržet. Alessandro byl i s jeho náladami určitě příjemnější. 

Leo chtěl pokračovat v chůzi, ale Alessandro se zastavil. Jasně, odbočoval do jiné chodby, než kam měl namířeno Leo. "Cením vaši snahu, ale vážně to není nic pro mě," odpověděl hlasem, který Leovi jasně říkal, že to je konečná. Že už to nemá dále rozebírat. A tak jen nepatrně přikývl, omluvil se a rozešel se chodbou dál. Tohle se nepovedlo. Ani ho to nepřekvapovalo.

Alespoň jeho plán vyšel podle představ. Šel na večírek s Celine, zatímco ona sestřička, Kitsey, pozvala Daria. Oni to možná brali jako rande, Leo se pro jistotu ujistil, že Celine to tak brát nebude. Na což mu odpověděla, že se nemusí bát, protože měla doma přítelkyni. Musel se usmát. 

Večírek byl v mnohem větším měřítku, než si ho Leo představoval. Konal se v jednom sále kousek od nemocnice. Vzal si na sebe černou košili a společenské kalhoty, aby to zase nepřeháněl, trochu se ale zastyděl, když se potkal s Celine, která měla krásné třpytivé šaty až po zem, vyčesané vlasy nahoru a krásný make-up. Vypadala nádherně.

Potkali se před vstupem tedy i s Dariem a Kitsey. Když vešli dovnitř, chvíli se rozplývali nad krásnou výzdobou. A pak hned zamířili k obrovským švédským stolům.

Ani tady si ředitel neodpustil jednu ze svých řečí. Všichni přítomno ale byli viditelně rádi, když ho na pódiu vystřídala kapela a večírek se dal do plného proudu. 

Jejich skupinka se zdržovala především u stolků na stání blízko jídla a vína. Leo se poprvé od toho, co v New Yorku byl, zacítil upřímně šťastně, že měl fajn partu kamarádů a ještě byl pozván na takový večírek za jeho pracovní úspěch. Zdálo se to až nereálné. 

Sny se mu možná pomalu ale jistě plnily. 

"Není možný, aby ta hlavní sestra z interny neměla alespoň jednu plastickou operaci, no tak," dohadoval se zrovna Dario se Celine. Jak tak Leo zjistil, ti dva se často o něčem rádi dohadovali. 

"Má jen výraznější rty! Přirozený!"

"Mierda," ulevil si Dario ve španělštině. "Copak jsi slepá? Vždyť je to jasný jak facka."

Leo do jejich konverzace nenápadně vplul. "Já si taky myslím, že má přirozený rty."

"Vy jste naprosto slepí," řekl frustrovaně. "Vždyť stačí jediný pohled a..."

Leo tak trochu přestal vnímat. Zrovna si totiž zvedal skleničku s vínem k ústům, když jeho pohled zabloudil ke vchodu. A když u něj uviděl Alessandra v bílé košili, jak si od číšnice přebírá první skleničku vína a rozhlíží se po místnosti.

Leo rychle sklopil pohled. Neubránil se úsměvu. Udělalo mu větší radost, než by mělo, že se tady objevil.

"Čemu se tlemíš?" dloubl do něj Dario najednou.

Leo se vzpamatoval a vzhlédl. Když se díval na Daria, viděl i nepatrně Alessandra za ním. "N-nic-"

"Hele, doktor Letteri přišel," přerušila ho Kitsey, za což jí byl neskutečně vděčný. "Toho bych tady nečekala."

Dario si dramaticky povzdechl. "A zábava je u konce."

Pro Lea ale nastal pravý opak. Pro něj to až v tu chvíli začalo být pořádně zajímavé.

ǁ

leo is so down for him, its so cute