Když měli o da dny později opět společnou směnu s Alessandrem, první od toho, co Leo zjistil, že má protézu, byl k němu i přidělen, jak se v šatně dočetl. A tak se převlékl a vydal se k recepci, kde ho hned uviděl se složkami pacientů pro něj.

Došel až k němu, Alessandro něco psal a tak neměl o jeho přítomnosti tušení. "Dobré ráno," pozdravil ho. "Jak jsou na tom sourozenci?" zeptal se jako první.

Alessandro přestal psát a přisunul k němu dvě složky, které uměl už nazpaměť. "Klučina bude mít nohu v pořádku. Jeho sestra už došla poprvé sama na záchod."

"To je skvělý," odpověděl Leo a otevřel si obě karty najednou, aby se podíval na záznam z noční. Rychle oba přelétl pohledem a pousmál se, když neuviděl zaznamenané žádné komplikace. "A rodiče?"

Alessandro zaklapl tu složku, do které něco psal, odložil propisku a více se k Leovi natočil. "To je přesně to, co můžete teď zjistit, abychom je informovali. Měli by být normálně přízemí."

Leo nejistě přikývl. Překvapilo ho, že mu Alessandro opět vykal, když mu dva dny zpátky řekl, že by nedokázal takhle mluvit s někým, kdo ví jeho tajemství. "Jasně," odpověděl. "Hned budu zpátky."

Když se ale vrátil (a oznámil sourozencům, se kterými byla babička, že jsou jejich rodiče mimo ohrožení života a možná se za nimi budou moct jít odpoledne podívat), Alessandra nenašel. Místo toho ho zastavila Celine a dala mu do rukou několik papírů. "Mám ti tohle předat. Nějaký propuštěčky."

"Alessandro?"

Přikývla. "Já musím běžet, pa."

Pustil se do práce bez většího přemýšlení. Když ale uběhlo už pět hodin jeho směny a on Alessandra téměř neviděl (práce od něj se k němu vždy dostala nějakým jiným způsobem), začal zpochybňovat celý ten večer, kdy se toho tolik stalo. Přišlo mu, jako by si to Alessandro ani nepamatoval. 

Pocítil jisté píchnutí u srdce. Netušil, proč mu to tolik vadilo. Mělo by mu to být jedno, bylo to Alessandrovo soukromí, které nechteně bylo odhaleno Leovi a jestli to tak nechtěl, měl to plně respektovat.

Kupodivu to nezvládl. Nezvládl respektovat, že se mu Alessandro doslova vyhýbal.

Měl už tak nějak odhadnuté rutiny jak Alessandra, tak Hawkinse nebo těch dalších dvou doktorů, kteří je vyloženě neměli na starost, ale přesto jim často dávali práci. Takže když se blížil konec směny, veděl, že po odbití celé bude mít ještě minimálně patnáct minut času. A tak svou téměř hotovou práci natahoval. 

Bylo dvanáct minut po konci směny, když kolem něj prolétl Alessandro směrem k šatnám. Leo se rychle sebral, odevzdal papíry na recepci a vydal se do jejich šaten. Rychle se převlékl, vystřelil ven a seběhl schody do přízemí. Tam se zastavil u kávovaru kousek od východu z nemocnice.

Alessandro vystoupil z výtahu asi o dvě minuty později. Leo vůbec nebyl zvyklý ho vidět jinak jak v bílém, ale musel uznat, že styl měl slušný. To se dalo asi od Itala čekat.

Hned si všiml, jak i kalhot na každodenní nošení má prodlouženou délku, aby mu zakrývaly co nejvíce nohy, ale zároveň nezavazely v chůzi. Nejspíš si to musel dělat na míru. 

I se svou čokoládou (kávy měl ten den už dvě, rozhodně nechtěl další) a mobilem v ruce se vydal ven tak, aby u východu byli přibližně stejně. Přišel si dětinsky? Ano. Ale nikdy by nenabral odvahu za ním cíleně přijít. Ne po té horské dráze, jakou Alessandrovo chování k němu bylo. 

Hned toho celého zalitoval, když se střetli u východu a Alessandro si povzdechl. "To jsem asi mohl čekat, co?"

Leo zvedl pohled od telefonu, kde předstíral, že někomu píše. Proklouzl východem ven, Alessandro mu v patách. "Co?"

Alessandro se zastavil, strčil si ruce do kapes od kalhot. Měl k Leovi pár centimetrů navrch, a tak vzhlédl. 

"Vy. Tady. Jste jak ztracený štěně."

Leo nasucho polkl. "Formálnosti jsou zpátky?"

"Jsme stále před nemocnicí. Nebudu riskovat, že nás někdo uslyší a pak mě obviní, že vám nadržuju," odpověděl tišeji. Jeho hlas zněl naprosto nezaujatě, Leovi ale přišlo, že ho oči zrazují. Že to, jak s ním mluví, bude jen zástěra.

Ale pochopil ho. "Já se chtěl jen ujistit, že se mi nevyhýbáte."

Alessandro nakrčil obočí. "Já vám?"

Přikývl.

"Asi zapomínáte, kdo je tedy nadřízený a kdo podřízený."

"Nadřízení se taky mohou vyhýbat lidem. I ztraceným stážistům."

Bože. Někdy se v něm opravdu projevoval vliv jeho bratra. 

Alessandro přimhouřil oči. "Vy jste do mě nenarazil jen tak náhodou," konstatoval. Když se na něj Leo tázavě podíval, pokračoval: "Máte čokoládu z toho nechutného automatu u východu, i když v kuchyňce je lepší. Naví většinou pijete kávu. A poslední záznam jste upravil pět minut před koncem pracovní doby, což znamená, že jste tam jen dvacet minut seděl a čekal, dokud neprojdu. A já se teď ptám proč."

Leo málem nahlas písknul. "Wow, jste všímavý."

"Všímat si detailů je má práce. Vaše taky. Teď, nevyhýbejte se otázce."

Frustrovaně vydechl. Proč se vůbec ještě snažil s Alessandrem mluvit, když ten ho měl vždy naprosto v hrsti? Dal se ale pomalu do chůze. "Vlastně, za chvíli mi jede autobus, měl bych-"

Alessandro se rozešel taky. "Tak mi po cestě můžete odpovědět."

Co kdyby vzal nohy na ramena a prostě utekl? Měl v plánu se zeptat, jestli Alessandrovi třeba neřekl tu noc něco špatně. Nečekal už ale, že ho tak naprosto prokoukne v tom, jakým stylem to udělal.

Dlouhou dobu mlčel. Jeho zastávka byla ve vedlejší ulici a Alessandro šel stále vedle něj přes to, že pravděpodobně to nebyla jeho trasa. Pak si opět vzal slovo, když se k tomu Leo tedy neměl.

"To, co o mně teď víte, naprosto nic nemění. Nedělá to z nás přátele, pořád jste stážista a já váš nadřízený. Pořád jsme na profesní úrovni, i když uznávám, je to s vámi o něco uvolněnější než s ostatními. A to nesmí, Leo, takže budu rád, když naprosto zapomenete, že jsme se setkali v nějakém baru nebo to, co se stalo na začátku týdne."

Pořád kolem nich procházeli doktoři, na které Alessandro pokyvoval na pozdrav, sestřičky, kolegové. 

Došli na zastávku. Hned pár metrů od nich čekala na bus i vrchni sestra jejich oddělení. Na oba se usmála. 

"Neříkám, že se něco mění," namítl Leo tiše, "jen že mi přišlo, že se mi vyhýbáte a vzhledem k tomu, jak moc tajíte... tamto, umím si spojit dvě a dvě dohromady. Myslím, že nechcete čelit reakcím lidí. Tak bych vás rád jen ujistil, že dokážu být profesionální a že ten den mi nijak nezměnil mínění o vás."

Alessandro se lehce uchechtl. "A to je?"

"Říkám, rád bych zůstal profesionální," odpověděl Leo a málem si za tu odpověd zatleskal. Pobavila Alessandra. Viděl to.

(Proč mu vůbec tak záleželo na tom, jestli ho pobavila?)

"Jste fér," řekl nakonec Alessandro. "To cením." A pak se otočil a vydal se zpátky. 

Leo sledoval jeho chůzi, nedokázal si pomoc. Byla perfektní. Tak moc by ho zajímalo, jak toho Alessandro dosáhl, jak moc se musel soustředit, aby takhle vypadala, až se zastyděl. Nebyla to jeho věc. Byli čistě profesionální. 

I když pomalu začínal tušit, že si to jen nalhává. Ale odmítal si přiznat, že by se mu ten mrzutý doktor, co si ho hezky držel neustále od těla, mohl i trochu líbit.

ǁ

proč jsem kinda obssessed s tim, jak alessandro řekl leovi, že vypadá jak ztraceny štěně