Nenáviděl, když mu někdo říkal, že něco musí dělat. Musíš… Vždycky mu to připomínalo rozkazy, které mu celý život dávali Dursleyovy, ale tentokrát to bylo jiné.

„Harry, poslouchej mě. Od teď se musíš chovat tak, jako kdyby ti Voldemort neustále dýchal na záda. Musíš přemýšlet a jednat jako dospělý a rozumný muž, který v budoucnu dokázal Voldemorta sprovodit ze světa. Už tě nemůžu déle nechat jednat jako dítě, které se uraženě schovává za máminu sukni. Nevím, kdy budu schopna znovu stát po tvém boku a ty se musíš naučit věřit i jiným lidem. Vyhledej Severuse, překonej se a řekni mu všechno, co víš. A musíš ho poslouchat. On je bezpodmínečně na tvé straně.“

V tom krátkém proslovu, který v jeho mysli měla bylo tolik musíš až se mu z toho zvedal žaludek. Jenomže její slábnoucí hlas oživil vzpomínky na všechny ty hrůzy, které ve snech viděl a kterým musel zabránit. Teď už věděl, že to nebyla záhadná paní Loddová, ale Hermiona. Hermiona, kterou v budoucnu musel téměř mrtvou vynést ze žaláře. A když tahle Hermiona řekla musíš, bylo to něco zcela jiného, než když to řekli jiní. Pro něj to znamenalo, že se jednalo o jedinou možnost, jak budoucnost změnit.

Stálo ho hodně úsilí, aby nezačal jančit a choval se racionálně, ale neměl na výběr. Jeho chování opravdu muselo odpovídat tomu, že má být zkázou Voldemorta. Viděl, jak byli Snape i Draco překvapeni a nejen oni. Velká část spolužáků i profesorů se na něj dívala, jako kdyby upadl na hlavu. Ale on věděl, že si nemůže dovolit Hermionu zklamat. Přesto…

Bylo dávno po večerce, když si přes sebe přehodil neviditelný plášť a vykradl se z nebelvírské věže na ošetřovnu. Herm ležela na poslední posteli a Harryho píchlo u srdce, když viděl, jak bledá byla. Konečně všechno pochopil. Hermiona se nějakým způsobem vrátila z budoucnosti, aby byla jeho oporou v bojích, které ho čekaly. Proto byla tolik zaujatá proti Ronovi a proto toho tolik věděla. Sama to všechno zažila.

„Předpokládal jsem, že ji přijdete tajně navštívit.“

Harrymu poskočilo srdce, když ten hlas slyšel. Snape byl jednou z obětí a Harry stále nevěděl, proč ho jeho smrt tak zasáhla. Nevěděl ani proč se v jeho přítomnosti cítil tak divně, ale měl na paměti všechna ta musíš, která mu Hermiona řekla.

„Mám školní trest?“ zeptal se klidně, přestože někde uvnitř věděl, že to byla zbytečná otázka. Cítil, že mu profesor žádný trest nehodlal udělit.

„Ne, tentokrát ne. Ale na oplátku byste mi mohl vysvětlit, jak je možné, že vás její nynější vzhled nijak nepřekvapil,“ pronesl tiše Snape a posadil se na druhou stranu postele.
Harry si znovu prohlédl bledou ženu a pousmál se. Doposud jí bezpodmínečně věřil a pokud chtěla, aby Snapeovi všechno řekl, nejspíše by to měl udělat.

„Nejsem překvapený, protože to všechno vysvětluje. O prázdninách jsem náhle začal mít noční můry. Tyhle byly jiné než to, co se mi zdává obvykle. Viděl jsem zemřít Brumbála, vás i spoustu dalších lidí. Viděl jsem Hermionu na pokraji smrti v nějakém žaláři a Rona, který se k nám otočil zády. Zároveň s tím jsem se stal mocnější. Dokážu kouzlit pouhou myšlenkou a nepotřebuju ani příslušnou formuli. Z těch snů jsem zjistil, že se jedná o vzpomínky na budoucnost a že jsem sám sobě poslal tuhle moc, abych tomu všemu zabránil. A pak, při napadení mozkomory, se objevila Herm. Nevěděl jsem, kdo je ani odkud přišla, ale od první vteřiny jsem ji věřil. Přišla mi známá i když jsem ji teprve potkal. Věděla o mé moci a věděla i o děsivé budoucnosti. Tušil jsem, že má s budoucností něco společného. Slíbila, že jednou mi všechno řekne a já jí zase věřil a neptal se dál. Když jsem viděl její pravou tvář, pochopil jsem, proč jsem jí věřil a proč toho tolik věděla. Sama všechny ty hrůzy zažila. Viděl jsem a cítil jen těch třináct vzpomínek a neumím si představit, co zažila za celých dvacet pět let. Nejsem hloupý, pane profesore, leží tady, protože se mě snažila neustále chránit sama a bez pomoci. Pořád na mě tlačila, abych se v nitrobraně více snažil a pak najednou všechny ty zvláštní záblesky, které se začaly objevovat, ustaly. Mě bylo lépe, ale ona vypadala stále hůř, jenomže se mnou o tom vůbec nechtěla mluvit. Vlastně jsem ji sem dostal.“

Harry ani nevnímal, že osoba se kterou mluvil byl Snape, člověk vedle kterého nebyl schopen racionálně přemýšlet, protože ho zcela pohltilo vědomí, že zavinil Hermionin stav.

„Harry Potter přiznávající vinu, to je něco, na co jsem čekal od vašeho nástupu do školy. Nicméně, tentokrát to není na místě. Paní Loddová, tedy Hermiona, by se do takového stavu nedostala jen kvůli vaší ochraně. Ano, vaše nitrobrana a ředitelova tvrdohlavost tomu napomohly, ale nejsou jedinou příčinou. Řekla vám o vašem spojení s Pánem zla?“

„Jo. Říkala, že těm snům nesmím věřit a kdyby se něco dělo, mám vyhledat ji nebo vás. Ale jak to s ní souvisí?“
Harry se konečně na profesora podíval a všiml si, že vypadal unaveně. Nejspíše mu nebylo úplně jedno, co se dělo s Hermionou.

„Podle mých informací, to, co vidíte v posledních dnech, jsou zoufalé tužby a pokusy Pána zla dostat se na ministerstvo. V brzké době by mělo dojít na ministerstvu k incidentu, kterému jste byl svědkem a který vás velice ovlivnil. Jedním z důvodů, proč na vás profesorka tlačila s nitrobranou bylo, abyste dokázal svou mysl uzavřít a už se znovu neocitat na ministerstvu. Společně jsme pak nalezli řešení, jak celé budoucí situaci zabránit. Bohužel, ředitel s tímto plánem nesouhlasil a proto Herm kolem vaší mysli vystavěla umělou nitrobranu. To by pro její tělo nebyl velký problém, jenomže zároveň také udržuje ochranu nad Dracem, hledá Sergejovy lidi a dělá spoustu dalších věcí, aby zabránila válce,“ vysvětlil Severus a všiml si, jak mladík ztuhnul.

„Ron je se Sergejem ve styku. Nevím jak, když ho hlídal Hermionin patron, ale slyšel jsem, jak říkal Ginny, že mu Sergej přikázat nechat mě na pokoji dokud nezabiju Voldemorta. Nikdy jsem se s ním nesetkal, ale nenávidím ho úplně stejně jako Voldemorta. To, co udělal…“ Harry se odmlčel.

Severus měl pocit, že se někde uvnitř snažil uklidnit, aby nevybočil ze svého dnešního vzorného chování. Opravdu by ho zajímalo, co mu Loddová v mysli řekla.

„Mluvil jste o plánu, o co šlo?“

Profesor se zamyslel. Opravdu věděla Loddová, co dělala, když po něm chtěla, aby byl k Potterovi upřímný? Neudělá pak nějakou hloupost? Na druhou stranu, doposud se ani jednou nemýlila.

„Harry, to, že máš porazit Pána zla, to víš, že ano?“

„Samozřejmě,“ ušklíbl se Harry. „To je můj osud od chvíle, kdy se mě pokusil zabít.“

Snažil se ignorovat bušení srdce, které po Severusově vyslovení jeho jména, bilo jako splašené.

„V téhle souvislosti existuje věštba. Ve své podstatě říká to, co ty sám už víš. Ale Pán zla to neví. Domnívá se, že věštba by mu mohla napovědět, jak tě porazit.“

„Aha? No tak to asi bude mít smůlu. Už jednou jsem ho porazil,“ mykl rameny mladík a pokračoval: „A co to tedy má společného s vaším plánem?“

„Princip věštby spočívá v tom, že po vyslechnutí se sama zničí. Je určena pouze těm, kterých se týká. V tomto případě tobě a Pánovi zla. Jakmile by sis ji poslechl, zničila by se, protože Pán zla je považován za mrtvého. Tím by nemusel řád hlídat na ministerstvu a nedošlo by k žádnému incidentu.“

„Ale pokud je ve věštbě, že to já mám porazit Voldemorta, tak je přece fuk, když si ji poslechne, ne?“ zamračil se Harry a Severus musel uznat, že Potter rozhodně rychle přemýšlel.

„Jde o to, Harry, že podle věštby není jasné, že vyhraješ. A pro Pána zla by to mohlo znamenat, že je nutné tě rychle zabít. Proto nechceme, aby se k věštbě dostal.“

„Kdyby mě zabil, nebyl by nikdo, kdo by ho mohl porazit. To by ovšem taky znamenalo, že Sergej by nepovstal a nemohl by mučit Hermionu,“ konstatoval hoch a profesorovi se nelíbil směr jeho myšlenek. „Jenomže Voldemort zabil spoustu lidí, na kterých mi záleží nebo záležet bude. Myslíte, že spojení mezi mnou a Voldemortem bude sílit?“

Severus si nevěděl rady. Jednat s drzým frackem bylo o hodně jednodušší než mluvit s racionálně chovajícím se Potterem.

„Domnívám se, že ano.“

„Takže nitrobranu budu potřebovat, ale situaci na ministerstvu ani Hermionin stav to nijak nevyřeší.“

„Přesně tak,“ odpověděl Snape a stále tápal, kam Harry svými slovy mířil.

„Pokud by Hermiona nemusela udržovat mou nitrobranu a například Dracovu obranu, nejspíše by byla v pořádku, že ano?“

„Ano, ale-“ začal Severus, ovšem Harry ho přerušil.

„V tom případě je to jednoduché. Přesvědčím ředitele, aby mi dovolil poslechnout si tu věštbu a začnu se opravdu usilovně učit nitrobranu. Nemůžu opustit školu, takže s ostatními věcmi bych Hermioně nemohl pomoct, ale se svou magií klidně můžu převzít Dracovu ochranu.“

„Zbláznil ses!“ vyskočil ze židle profesor a děsivě se nad Harrym tyčil. Nezdálo se však, že by to mladíka nějak trápilo.

„Právě naopak, pane profesore. Konečně se mi rozsvítilo v palici. Hermiona mi řekla, že se mám začít chovat a jednat tak, jako kdyby mi Voldemort neustále dýchal přes rameno. Já sám sobě řekl, že tu magii jsem získal dříve proto, abych zabránil všem těm katastrofám, které mají nastat. Jenomže bez Hermiony to nedokážu. Zatím je totiž jediný člověk, který mě opravdu zná. Nikdo jiný mě ani poznat nechtěl.“
Harry přes sebe přehodil plášť a zmizel.

„Pottere!“ zavrčel naštvaně Severus, ale odpovědí mu bylo ticho. Harry opustil ošetřovnu.

„Paní Potterová, doufám, že víte, co děláte, protože u vašeho manžela si tím nejsem tak jistý,“ povzdechl si a posadil se zpět. V myšlenkách však setrvával u Harryho a snažil se nalézt nějaké řešení, které by bylo lepší než mladíkův plán. Opravdu stačilo pár Hermioniných slov, aby se Harryho chování změnilo o sto stupňů? Ne, muselo za tím být něco víc, otázkou však zůstávalo, co.