Harry nevěřil na náhody, proto si byl jist, že jeho nová magie má nějaký účel a nemusel příliš namáhat mozkové závity, aby pochopil jaký. Jistě ji má použít proti Voldemortovi. To bylo však jediné, co věděl s jistotou.

Seděl u stolu, před sebou otevřenou učebnici kouzelných formulí a zkoušel jedno kouzlo za druhým. Každé, které zvládl si zapsal do sešitu. Takže vlastně všechna. Ta, která znal nemusel ani cvičit a ty ostatní stačilo párkrát vyzkoušet a už je zvládl. Bylo to neuvěřitelné. Harry nebyl špatný kouzelník, to o sobě věděl, ale rozhodně nebyl ani nejlepší. I když se snažil, v hloubi duše se bál. Měl strach, že by se neubránil ani obyčejným smrtijedům natož Voldemortovi, ale tohle mu dávalo alespoň malou naději. Pokud bude poctivě cvičit, má šanci přežít déle než pár vteřin. Mohl by mít šanci ochránit své přátele.

Už ho bolely oči, tak učebnici zavřel a přesunul se na postel. Dal si ruce za hlavu a pozoroval na stropě odraz pouliční lampy. Byla to úžasná moc, ať už jmenovala jakkoliv a zdálo se, že není jejím účelem mu uškodit. Stále však netušil jak k ní přišel. Povzdechl si. Kdyby jí měl na konci roku, mohl zachránit Cedrika, možná by měl možnost bojovat a zvítězit. Musel se uchechtnout. Ne, ani s touhle silou by neměl žádnou naději na vítězství, to musel přenechat jiným. Ale šanci na přežití nebo alespoň útěk ano. Zavřel oči a aniž by si sundal brýle upadl do neklidného spánku.

„Co se to s tebou děje? Ty to takhle necháš? Vždyť se jedná o Hermionu!“ hádal se s mužem, kterého znal tolik let.

„Se mnou? Podívej se na sebe, kdybys něco dělal, všechno by bylo v pořádku! Porazil jsi Ty-víš-koho a teď se schováváš. Chceš Hermionu zachránit? Tak si ji vezmi sám, mě do toho netahej, já se k rodině neotočím zády!“

Harry byl zmatený. Co se to děje a o čem to ksakru mluví? Pak se ozval ten hlas, ten o kterém se domníval, že je jeho vlastní.

„Nerozumíš tomu, že? Ani se ti nedivím, ale jsou to důležité okamžiky. Chvíle, které spoustu věcí ovlivnily. Časem to pochopíš a budeš silnější než kdokoliv jiný. Budeš silnější než já, pokud nebudeš tak paličatý jako jsem byl já v tvém věku. Víš, znám tvůj největší strach, je stejný jako můj. Když budeš dělat stejné chyby jako já, uvidíš umírat lidi na kterých ti záleží a nebudeš mít šanci s tím cokoliv udělat. Tvá síla ti bude k ničemu, protože tvé tělo nebude schopno ji použít. Ta bolest je nesnesitelná, každý nádech provází nespočet jehel bodajících do plic, při každém pohybu mám pocit jako kdyby mi znovu rostly všechny kosti a to je jen začátek. Mnohem horší je ta bolest, která se usídlila na hrudi, ta vnitřní, která se s časem a mrtvými kolem mě, jen a jen stupňuje. Občas mám pocit, že pokud si hned nevyrvu srdce z těla tak z té bolesti zešílím…“

Harry chtěl zavolat na ten hlas, aby mu řekl co se děje, ale objevil se v tmavé zapáchající místnosti.

Cítil příšerný strach, hrůzu i vztek. Pomalu šel do rohu, kde na zemi ležel nějaký člověk. Svlékl si plášť a osobu do něj zabalil. V očích ho štípaly slzy a tížila ho hrozná vina. Zvedl tělo do náručí, překvapen jak lehké bylo. Pruh světla dopadl na obličej osoby, kterou držel a on se zděsil. Byla to Hermiona!

Vyšel z cely a zamířil dlouhou chodbou někam pryč.

„Hej! Z jakého titulu si jako myslíte, že odvádíte vězně?!“ ozvalo se za ním a jeho tělo zaplavil vztek. Prudce se otočil k muži, který vypadal jako vysoce postavený úředník. Harry uvolnil velkou část své magie a nechal ji proudit celou chodbou, přestože měl pocit, že ho někdo uvnitř rve na kusy.

„Z titulu jejího budoucího manžela,“ pronesl vážně a pokračoval v cestě, aniž by se na úředníka ohlédl. Jakmile se dostal mimo ochrannou bariéru, přemístil se.

Uložil dívku do postele a zhroutil v bolestech na zem…

Harry se prudce posadil a snažil se uklidnit. Všechno to cítil, i tu bolest, která že snu přetrvávala. Měl pocit, že každá část jeho těla hořela zevnitř. Zhluboka dýchal a bolest postupně ustupovala. Opatrně se postavil a zjistil, že se může bez problémů pohybovat. Stále se trochu třásl strachem z toho, co právě viděl. Kdo za tím ksakru stál? Je to nějaký nový způsob mučení?

Ne, tak to nebylo, tím si byl jistý. Postavil se k otevřenému oknu a nechal se ovívat lehkým nočním vánkem. Ten hlas se ho snažil na něco upozornit, ale na co? Byly to ukázky toho, co by se mohlo stát, když Voldemorta neporazí? Ne, to nebylo ono, protože Ron v jeho snu mu říkal, že ho porazil. Tak co to ksakru bylo?

Před očima se mu znovu objevil obraz Hermiony a znovu se roztřásl. Vypadala jako…jako kdyby byla mrtvá. Jako kdyby ji mučili tak dlouho, až zemřela. Ten pohled ho tak děsil! A cítil se za to zodpovědný!

„Byl to jen sen,“ uklidňoval se nahlas. „Nejspíše nějaký vedlejší účinek té nové magie.“

Nic takového se nestalo ani nestane. Všechno bude v pořádku. Brumbál jistě porazí Voldemorta, Harryho přestane bolet jizva a přestanou ho provázet noční můry a život půjde dál. Ne, Hermiona rozhodně neskončí někde v žaláři.

Byl unavený, ale nevěděl zda by měl jít ještě spát. Bál se svých snů i nočních můr, které ho provázely od konce školního roku. Byly pořád stejné. Viděl smrt Cedrika, mámy i táty a postupně se přidávali další a další přátelé. Pokaždé se vzbudil s křikem a naprosto zpocený.

Už uvažoval, že by si z lékárny v Prasinkách objednal Bezesný spánek, ale zatím k tomu neměl odvahu. Někde v koutku mysli se obával, že by se to dozvěděl Brumbál a zbytečně by měl o Harryho obavy.

Nakonec to vzdal a šel znovu spát. Tím, že bude zůstávat vzhůru si stejně nepomůže. Možná ho ráno překvapí sova s lepšími informacemi než které doposud dostal.