„Harry? Proč nespíš? Měl bys odpočívat,“ pronesla tiše, když vyšla na verandu. Její muž seděl v křesle a nepřítomně sledoval nedaleké jezero. Bylo chladno, tak vzala z druhého křesla deku a přikryla ho. Jeho vzhled ji děsil. Bylo jim jednatřicet, ale vypadal přinejmenším na šedesát.

„Přemýšlím,“ povzdechl si a přitáhl si deku blíže k tělu.

„To děláš často, Harry. Nad čím přemýšlíš? Teď už máme plán, jak tohle celé zvrátit, už máme naději.“

„Zase se mi o tom zdálo, poslední dny vidím jeho smrt pořád před očima. Co jsem udělal špatně? Kde jsem chyboval, že musel zemřít,“ zašeptal Harry a Hermiona si přisunula křeslo k němu.

„O tomhle jsi už přemýšlel tolikrát, Harry. Udělali jsme všechno, co bylo v našich silách. Nešlo udělat více. Tentokrát to bude jiné. Víme, co je potřeba vykonat a budeme mít potřebnou sílu. Zachráníme ho.“

„Co když ne? Co když je jeho smrt ve válce neměnným osudem? Nebo mě třeba bude stejně po zbytek života nenávidět, tak jako dřív? Zase nebudu moct proto Sergejovi bojovat a zase budou všichni umírat. Jako třeba Draco,“ rozohnil se Harry a Hermiona mu položila ruku na rameno. Dracova smrt byla příliš čerstvá a ani jeden se přes ni ještě nepřenesl. Posledních deset let byl jejich jediným přítelem v téhle kruté době a to že zemřel za jejich ochranu, je nejspíše nikdy nepřestane bolet.

„Kam se poděl Harry, kterého znám? Nikdy jsi nepochyboval, že každý svůj úkol dotáhneš do zdárného konce. Zvládneme to. Porazíme Voldemorta ještě než bude mít možnost vzít životy našim blízkým a pak dostaneme Sergeje. Dostanu ho, i kdybych ho měla zabít holýma rukama. A Severus? Nezemře a ani tě nebude nenávidět, vždyť jsi zdědil magii rodu Princeů, k tomu by nedošlo, kdyby tě nenáviděl. Přestaň pochybovat, Harry,“ snažila se ho uklidnit, přestože mu rozuměla. Chápala, jak se cítí. Netušila, jaká bolest provází jeho spřízněnost, ale to utrpení na něm pozorovala každý den. Utrpení ze ztráty milovaného člověka.

„Přál bych si mít tvou jistotu, Herm. Bojím se. Bojím se o tebe i o všechny ostatní, mám strach o Severuse. Co budeš dělat, když to nezvládneme a ty budeš znovu pozorovat všechnu tu hrůzu, kterou jsme si prošli?“

„Budu stát při tobě, tak jako stojím teď. Budu stát i při sobě a společně to napravíme. Není to jistota, kterou mám, Harry, ale víra. Věřím, že tohle všechno, čím jsme si prošli, nás dělá silnějšími a odolnějšími. Dokážeme to, protože tomu věřím,“ usmála se na muže, kterého sužovala nejistota. „Pojďme dovnitř, Harry. Měl by ses vyspat, zítra nás čeká náročný den,“ pomohla Harrymu na nohy a podala mu hůl bez které se už nedokázal pohybovat.

„Bolí to, Hermiono, všichni ti mrtví, všechny ty ztráty. A já mám jejich krev na rukou,“ hlesl muž, když vešli zpět do domu.

„Ne, ty ne. Voldemort a Sergej nám je vzali, ne ty. Bude to v pořádku, slibuji.“

Povzdechla si a pohlédla na nástěnné hodiny. Blížila se večere a Ronův patron se stále neukázal. Věděla, že místo, kde drží Dursleyovy najde, ale to čekání ji přišlo nekonečné. Když čekala měla příliš času na přemýšlení. Podívala se na písemku, kterou držela v ruce a zjistila, že není schopna se donutit k její opravě.

Co by ji asi řekl Harry, kdyby věděl, že Severuse na kterém mu tolik záleželo, bere s sebou do smrtelného nebezpečí? Slíbila mu, že to bude v pořádku, ale nic nebylo v pořádku. Ode dne, kdy se vrátila nebylo vůbec nic tak, jak by mělo být a bohužel bylo více těch špatných změn než těch lepších.

„Budeš si s tím paličákem promluvit osobně,“ ozvalo se za ní a Herm se ohlédla na Dracova zářícího patrona.

„A cos dělal do teď ty?“

„Pamatuješ, jak jsi mu na škole vždy kladla na srdce, aby neudělal žádnou blbost, on ti to odsouhlasil a pak ji stejně udělal? Myslím, že nastala právě tahle situace. Nepodařilo se mi zjistit, co bylo v tom dopise, ale mám podezření, že Harry chce utéct ze školy. A nejsem sám. Hermiona si to myslí taky.“

Herm si patrona chvíli prohlížela a pak vztekle mrskla písemkou na stůl a zavrčela: „Je to idiot! Budoucí zachránce světa a největší kouzelník novodobých dějin je idiot!“

„Vždycky byl takový a nebyla to náhodou jedna z věcí, které jsi na něm obdivovala?“ pronesl posměšným tónem patron a Herm se naštvaně postavila.

„Malfoyi!“

„Už jsem se bál, že jsi zapomněla jak se jmenuju a že já zapomněl, jak tě vytočit. Nicméně, co s ním uděláme?“

„Půjdeš za Snapem a řekneš mu, že zatím nemám lokaci Dursleyových, ale že máme problém jménem kretén Potter, který chce jednat na vlastní pěst! Já jdu toho skrčka najít!“ zuřivě si oblékla plášť Loddová.

„Dobře, ale prosím tě, nezabíjej ho,“ odvětila fretka a zmizela za zdí.

„Blbec jeden! Vůbec neví proti komu stojí, ale půjde si zachraňovat Dursleyovy. Nezodpovědný fracek,“ mrmlala si pod nosem, zatímco vyšla z kabinetu a mířila k Velké síni. Harrymu by právě měly končit kouzelné formule a po nich určitě půjde na večeři. Věřila, že není takový hlupák, aby se sebral a odešel před večeří. Musel vědět, že by se po něm okamžitě sháněla.

Postavila se ke vstupu do síně a snažila se nedat najevo, jak moc to v ní vřelo. Procházející studenty zdravila s úsměvem a netrpělivě vyhlížela Pottera. Dříve než Harry se objevil Snape a tvářil se stejně nepříčetně, jako se ona cítila.

„Co tím myslíte, že chce jednat na vlastní pěst?“ spustil, jakmile k ní došel.

„Co myslíte? Znáte ho tak málo? Domnívám se, že v tom zatraceném dopise je napsané, kde jsou Dursleyovi. Nemusíte mít obavy, rozhodně nikam nepůjde, i kdybych ho měla přivázat k posteli a ten dopis mi odevzdá,“ zavrčela Herm a Snape udiveně nadzvedl obočí.

„Občas to nevypadá, že byste měla Pottera v lásce, víte o tom?“

„Jestli ho mám nebo nemám v lásce je úplně jedno. Pokud porušuje řád nebo chce dělat nějakou blbost jako teď, tak ho jednoduše zastavím nebo potrestám. Nepovažuji ho za svatého a moc dobře vím, čeho je schopen, když jedná unáhleně. Už jsem to říkala, z milionu možností si vždy vybere tu nejblbější. Postarám se o to, aby neopustil školu.“

„Někdy z vás jde opravdu strach, Loddová,“ ušklíbl se Severus. „V tom případě se uvidíme na večeři.“

Nechal ji dál čekat na Harryho a odešel do Velké síně. Netrvalo dlouho a objevila se skupinka studentů. Harryho opět doprovázeli i studenti zmijozelu, tentokrát i s Pansy. Herm si založila ruce na hrudi a nasadila ten nejděsivější výraz, jaký dokázala vykouzlit. Pomalým krokem se vydala se skupince a s uspokojením sledovala, jak všichni postupně blednou a Harry ze všech nejvíce.

„Pottere! Na slovíčko, prosím!“ pronesla sladce a Harry naprázdno polknul. „Vy ostatní můžete pokračovat, za chvíli vám ho přivedu.“

Nikdo z jeho přátel ani nepřemýšlel nad tím, že by se zdržovali, naopak přidali do kroku a na chodbě zůstala jen Loddová a Potter.

„Jdeme,“ zavelela a vedla ho do jedné z vedlejších chodeb. Došli až na její konec, kde se profesorka zastavila.

„Celou dobu se ti snažím být více kamarádkou než profesorkou, snažím se být k dispozici, kdykoliv to potřebuješ a pomáhat tam, kde je to nutné. Tohle je má odměna?“ promluvila a z jejího hlasu šel mráz po zádech.

„N-nerozumím,“ zakoktal Harry a Herm nespokojeně zamlaskala.

„Ale já rozumím. Rozumím tomu, že chceš zahodit svůj život i životy ostatních a jít zachránit tetu a strýce. Vůbec nemyslíš na vzpomínky, které jsi získal a evidentně ti je jedno, co s ostatními bude. Kolik lidí na tohle tvé jednání doplatí, kolik jich zemře. Dokonce nemyslíš ani na profesora Snapea, který se snaží, aby se k tobě choval lépe než dřív a nemyslíš ani na Hermionu, která skončí v žaláři, kde nakonec zemře, protože nebude nikdo, kdo by jí mohl pomoct!“

Cítila to. Cítila tu stoupající paniku a bolest. S každým jejím slovem Harryho emoce sílily a pohlcovaly ho.

„Opravdu ti na nikom a na ničem nezáleží? Opravdu jsi tak sobecký? A opravdu mi tak málo věříš? Zatímco ty celý den plánuješ jak utéct ze školy, tak já už ráno zalarmovala své lidi a poslala toho nejlepšího stopaře, aby Dursleyovy našel. Jakmile budu mít jejich polohu, já i profesor Snape je přivedeme zpátky,“ pokračovala dál v zasazování ran.

„Ne!“ vyhrkl mladík. „To nesmíte!“

„Co nesmím, Harry? Nesmím je jít zachránit?“

Harry mlčel. Herm si ho chvíli prohlížela a téměř okamžitě si všechno domyslela.

„Už tomu rozumím, Harry,“ usmála se na něj. „Nehodláš obětovat ani své příbuzné ani mě, že ano? Ten člověk ti to napsal. Napsal ti, že chce, abych pro Dursleyovy přišla já. Harry, ty blázne, copak chceš všechno obětovat jen kvůli nějakému hlupákovi? To mi tak málo věříš? To tě nenapadlo, že o tom vím? Harry, vzpomeň si na to, cos viděl, na tu bolest, kterou jsi cítil. Opravdu chceš, aby to tak dopadlo? Slíbila jsem ti, že tu budoucnost změníme společně a já slovo držím.“

„Se svou mocí -,“ začal Harry, ale žena ho přerušila.

„Ne, Harry. Zatím stále nemáš sílu toho člověka porazit. Jsi silnější, než kdokoliv ze studentů, ale ještě ne dost. Dej mi ten dopis, Harry,“ pronesla měkce.

„Ale-.“

„Tady není žádné ale, Harry. Nenuť mě, abych zavolala ředitele a řekla mu, cos plánoval. Dej mi ten dopis a věř mi. Já tě nezklamu.“

Mladík ještě chvíli váhal a pak sáhl do kapsy a podal pergamen Loddové. Zběžně ho prolétla očima a znovu se usmála.

„Harry, i když svůj plán nemůžeš uskutečnit, měl bys vědět, že si tvého pokusu nesmírně vážím, ale pamatuj si, že nejsem tak slabá, abys mě musel chránit. Nejsem ani tak důležitá, abys pro mě riskoval život.“

„Pro mě ano! Jste důležitá! Já…s vámi se cítím jako s opravdovou rodinou, dokonce lépe než s paní Weasleyovou,“ vyhrkl mladík a v mdlém světle bylo vidět, jak zčervenal.

Herm se na něj podívala a měla problém udržet klidnou tvář. Nezměnil se. Ani trochu se nezměnil.

„Pojď sem, ty cvoku,“ řekla nakonec a mladíka objala.

„Proč se tak usmíváš, Harry?“ zeptala se svého muže, který ji se širokým úsměvem pozoroval.

„Protože se s tebou cítím dobře. Je jedno, kam musíme utéct, jsem doma tam, kde jsi ty. S tebou mám pocit, že mám rodinu,“ odvětil a pevně ji objal. „Děkuju, Hermiono.“

„Děkuju, Harry,“ zašeptala a odstoupila od něj. „Měl bys jít na večeři. A slib mi, že se do toho nebudeš plést a příště mi všechno rovnou řekneš.“

Harry jen přikývl a vydal se chodbou zpět k Velké síni. Slzy, které do té chvíle zadržovala, si konečně našly cestu ven a stékaly ji po tvářích.