Herm procházela jednou z chodeb směrem k učebně OPČM a původní nervozitu vystřídalo nadšení. Její vědomosti i zkušenosti byly rozsáhlé a ona je mohla předat dál. Takový byl cíl učitelů a to ji nesmírně těšilo.

Na konci chodby stál Malfoy, kupodivu sám. Zdálo se, že něco poslouchá. Přidala do kroku, ale nejspíše si jí vůbec nevšiml, protože se ani nepohnul. Jakmile se přiblížila, krev v žilách ji začala vřít.

„…a ještě se bratříčkuješ s Malfoyem!“

„Nechápu, proč ti tak strašně vadí, že nehodlám Malfoye šikanovat ani v tom podporovat tebe. Když si s ním budu vyřizovat účty, můžu to udělat normálně a ne takhle podle, skrze to, že jsi prefekt. Můžu na něho mít vztek za všechno, co nám kdy provedl, ale nemusím se chovat jako debil, Rone. A nechci, aby ses tak choval ty.“

Harryho hlas byl pevný. Nekřičel, ale přesto zněl rozhodně. Malfoy se chystal vykročit, ale Herm, které si stále nevšiml mu položila ruku na rameno, aby ho zastavila. Překvapeně na ni pohlédl a zděšením se mu rozšířily zorničky. Samozřejmě, byla tím, kdo dostal jeho otce do Azkabanu.

Zavrtěla hlavou a naklonila se k Malfoyovi blíž.

„Svůj názor si vybral sám a je to jeho boj. Nemůžeš se do toho plést i když se tě to týká. Pokud chce stát na tvé straně, musí se s tím vypořádat bez pomoci.“

Viděla, jak se blonďák tvářil nedůvěřivě, ale protože měla stále ruku na jeho rameni a její pověst ho děsila, mlčel a poslechl.

„Jestli tobě nevadí, jakým způsobem se choval, tak mě teda jo! Konečně mám možnost se mu pomstít!“

„Opravdu? A kdo bude další?“

„O čem to sakra mluvíš, Harry?“

„Rone, Malfoy není jediný, kdo se do tebe navážel, takových lidí je kolem tebe dost, ale zaměřil ses jenom na něj a jeho kumpány. Proč?“

„Zbláznil ses? Od prázdnin jsi divný, ale teď mám dojem, že jsi jednoduše cvok. Co Hermiona? Zapomněl jsi, jak jí řekl?“ křičel na Harryho Ron, ale kupodivu se Harry nenechal vytočit. Tedy rozhodně ne na venek. Těžko říct, co se odehrávalo uvnitř něj.

„Nezapomněl, ale Hermiona je dostatečně schopná, aby si to vyřešila sama,“ pronesl Harry. „Určitě ji nesmírně potěší, že chceš její čest hájit zneužitím prefektského postu,“ dodal ironicky.

„Chováš se, jako kdybys byl zmijozel!“

„Taky že z části jsem. Moudrý klobouk mě chtěl zařadit do Zmijozelu. To já ho přemluvil, že tam nechci,“ řekl vážně mladík a Herm zaslechla, jak Malfoy zalapal po dechu. „Poslouchej, Rone, já se s tebou nechci hádat, ale tvou zášť vůči Malfoyovi podporovat nebudu. Chová se tak, jak byl vychovaný, i když se mi to nelíbí, dokážu to svým způsobem pochopit. A trestat ho za otce? Nemyslíš, že si toho od ostatních užije dost? Přitom on sám není Smrtijed ani nemá na rukou ničí krev. Já tě v tomhle podporovat nebudu, nezlob se.“

„To myslíš vážně?“

„Jo, myslím. Můžu se ti zdát divný, ale za ten měsíc, který jsem strávil u Dursleyových jsem toho zažil dost na to, abych se nezabýval takovými blbostmi. Nebudu dělat to, co jsem vždycky na svém okolí nenáviděl.“

Zaslechli rázné kroky a chvíli po nich další, které zněly trochu nejistě.

„Válku ještě nevyhrál, ale bitvu ano. Zvláštní, jak se z nepřátel mohou stát přátelé a naopak,“ pronesla Herm a nechala překvapeného Malfoye o samotě. Nebyl to jen Harryho boj, byl i Dracův. A ten jeho byl mnohem těžší, musel svést bitvu sám se sebou.

Ve chvíli, kdy vcházela do učebny, Hermiona zuřivě sbírala své věci a přesedla si k Harrymu a Rona nechala samotného. Nad tímto výjevem Loddová pouze pozvedla obočí, ale nijak to nekomentovala.

Přešla ke katedře a posadila se. Ještě zbýval nějaký čas do začátku hodiny a bylo potřeba počkat na Malfoye. Když mladík vešel a posadil se na svět místo vedle Zabiniho, postavila se.

„Dobré ráno, studenti! Jmenuji se Herm Astrid Loddová a v tomto školním roce budu vaší profesorkou Obrany proti černé magii. V předchozích letech jste bohužel vystřídali vícero profesorů, nicméně s výjimkou profesora Lockharta, byla výuka přínosná. Budu se snažit, abyste si z mých hodin odnesli největší možné množství znalostí a byli tak připraveni na cokoliv, co vás může potkat. V příští hodině si napíšeme opakovací test na látku z předchozích ročníků, abych si udělala obrázek o vašich znalostech.“

Vesměs všichni studenti ji poslouchali se zaujetím, i když se našlo pár výjimek. Mezi ně patřil Weasley. Hlavu si opíral o ruku a něco čmáral na pergamen.

„Dnes si povíme o obranných kouzlech. Znáte nějaká obranná kouzla?“

Několik rukou vystřelilo do vzduchu. Samozřejmě, ruka Hermiony byla výše než všech ostatních. Na tváři starší ženy to vyvolalo úsměv spojený s hezkými vzpomínkami.

„Pane Weasley?“

Ron sebou trhnul a zmateně se na Herm podíval. Někteří se pochechtávali a ukazovali si na něj, ale Loddové to moc směšné nepřišlo.

„A-ano?“

„To je vaše odpověď na mou otázku, pane Weasley?“

K Ronovým rudým vlasům se přidaly i rudé tváře. Okamžitě bylo poznat, že nemá ani tušení o čem se v hodině mluvilo.

„Máte dojem, že na mých hodinách nemusíte dávat pozor? Nebo se domníváte, že všechno umíte tak dobře, že zde ani nemusíte být, pane Weasley? Již dříve jsem vám říkala, že nemám problém strhávat body. Dnes odečítám Nebelvíru pět bodů, příště vás rovnou vykáži z hodiny. Za domácí úkol mi napíšete esej o obranných kouzlech na dva pergameny a uděláte to sám. Znám vaše kvality i styl psaní, takže bezpečně poznám pokud vám někdo bude pomáhat. A kdyby se někdo takový přece jen našel, strhnu mu body.“

Ve třídě zavládlo hrobové ticho a těch pár, kteří doposud nebyli plně soustředěni, najednou seděli zpříma a sledovali profesorku Loddovou.

„Takže, když jsme vyřešili to, jaký trest hrozí těm, kteří nebudou dávat pozor, tak se vraťme zpět k učivu. Slečno Parkinsonová, viděla jsem, že jste se hlásila, tak prosím,“ pokynula dívce sedící za Malfoyem.

„Accio Lumarum,“ pronesla s hrdě zdviženou bradou zmijozelská studentka.

„Jste si jistá? Jaké jsou účinky tohoto kouzla?“

„Přenese člověka na jiné místo,“ odvětila Pansy a Herm se ušklíbla.

„Přesně tak. Nejsem si jistá, zda ho lze považovat za obranné kouzlo, tedy pokud nepovažujete útěk za nejlepší obranu. Teoreticky se s ním ale pracovat dá, budiž. Slečno Grangerová?“

„Protego, štítové kouzlo,“ vychrlila ze sebe Hermiona a Loddové zaškubaly koutky. Dívat se na své mladší já bylo nadmíru zábavné.

„Správně, slečno Grangerová. Právě jste Nebelvíru získala zpět ztracených pět bodů. Jaké druhy Protega znáte?“

„Protego, Protego Maxima a Protego Totallum,“ odvětila Hermiona.

„Ano, tyhle jsou nejznámější. Zná někdo nějaké další druhy Protega?“ rozhlédla se Herm po třídě. Nikdo se nehlásil.

„V tom případě si poznačte následující dvě formule. Protego Horibillis – vytváří štít na obranu velkého území proti černé magii. Druhým je Protego Inimisium – kouzla použita proti vám, se vsáknou do špičky hůlky. Funguje dokonce na smrtící kletbu. Kouzlo, které bylo užito proti vám, můžete poslat zpět protivníkovi,“ pronesla klidně a ve třídě se okamžitě zvedlo množství rukou.

„Ano, pane Zabini?“ vyzvala Dracova spolužáka ke slovu.

„Všichni ví, že proti smrtící kletbě neexistuje žádná obrana. Kdyby tohle štítové kouzlo mělo tak účinnou obranu, proč by ho nepoužívali bystrozoři?“

Herm přešla před stůl a opřela se o něj. Zamračeným pohledem se prohlédla Zabiniho a pak odpověděla: „Teď, když jste se takto zeptal, vám musím dát za pravdu, pane Zabini. Ví někdo z vás, jaké je mé původní povolání?“

Očekávala, že jediným, kdo se bude hlásit bude Hermiona, ale k jejímu překvapení zvedl ruku i Malfoy.

„Pane Malfoyi?“

„Byla jste velitelkou speciálního bystrozorského útvaru zvaného Podzim. V Americe jste považována za nejlepší a nejtvrdší bystrozorku v historii,“ pronesl Draco a třídou se začaly ozývat překvapené a obdivné výkřiky, které Herm se smíchem rukou zarazila.

„Takto podrobně to nebylo potřeba, ale děkuji, pane Malfoyi. Pro odpověď na otázku pana Zabiniho postačí pouze to, že jsem byla bystrozorkou. Smrtící kletbě jsem čelila téměř denně a přesto jsem stále tady. Jelikož nejsem Harry Potter, tak jediným dalším vysvětlením je štítové kouzlo. Opravdu účinkuje, pane Zabini, jsem toho důkazem. Bohužel na vaši otázku, proč ji nepoužívají britští bystrozoři nemám jasnou odpověď, ale mohu ji do příští hodiny zkusit získat. Domnívám se, že mnoho z nich kouzlu buď nevěří nebo nevěří sobě. Základem je totiž správné načasování. V kurzu KOKUSA se to učí už od začátku, zde v Británii asi ne, ale nevím to jistě. Jak říkám, zkusím do příští hodiny zjistit odpověď. Má ještě někdo nějakou otázku?“

Třída najedou ožila a snad každý měl nějakou otázku. Herm se zasmála a začala je vyvolávat.

„Pane Finnigene?“

„Co přesně bylo specializací Podzimu?“

„Výslechy Grindelwalda a zatýkání jeho stoupenců. Pane Notte?“

„Grindelwald byl přece dlouho před vámi, k čemu bylo potřeba vyslýchání?“

„Jeho vliv zůstával silný ještě dlouho po jeho porážce. Spousta jeho přívrženců se nevzdávala a vyvolávala neustálé problémy. Někteří z nich se neštítili opravdu ničeho. V době, kdy jsem se stala bystrozorkou, jejich útoky skrývaly účinný druh strategie. Naším předpokladem bylo, že sám Grindelwald něco plánuje a oni pouze vykonávají jeho rozkazy. K tomu sloužily výslechy. Slečno Patilová?“

„Kdo Grindelwalda vyslýchal? Je to největší černokněžník všech dob, mohl přece kdykoliv lhát.“

„Černokněžník? Možná, ale pro mě je to jen obyčejný vrah. Nicméně, máte pravdu, mohl kdykoliv lhát a taky lhal. Díky jeho inteligenci vymýšlel lži natolik přesvědčivé, že byl velký problém rozeznat, kdy říká pravdu. Naštěstí se nám podařilo použít nitrozpyt. Byl to těžký boj, protože Grindelwaldova nitrobrana je na špičkové úrovni, ale podařilo se a díky tomu jsme získali potřebné informace,“ odpověděla Herm. Vypadalo to, že ukojila jejich největší zvědavost, protože většina studentů spustila ruce dolů. Hlásili se už pouze dva. Malfoy a Grangerová.

„Poslední dvě otázky a pro dnešek končíme. Domnívám se, že by profesor Snape nebyl rád, kdybych vás na jeho hodiny neposlala včas,“ usmála se a vyvolala Hermionu.

„Paní profesorko, kdo myslíte, že je horší, Grindelwald nebo Ten-jehož-jméno-neříkáme?“

„Zajímavá otázka, slečno Grangerová. Oba by mohli být nejmocnějšími kouzelníky na světě a oba si vybrali temnotu místo světla. Oba na rukou mají spoustu krve. Kdyby Grindelwalda neporazil Albus Brumbál, domnívám se, že Voldemort by neměl možnost povstat. Silnější byl bezesporu Grindelwald, nebezpečnější je Voldemort. Grindelwald svých činů již lituje, ne zcela, protože jeho ideologie ho samotného pohltila, ale nějaká ta lítost tam je. U Voldemorta se domnívám, že slovo lítost neexistuje, proto je z mého pohledu odpověď na otázku ta, že Voldemort je horší. Pane Malfoyi?“

Draco na okamžik zaváhal, ale nakonec promluvil: „Proč už nejste bystrozorkou?“

Tahle otázka zjevně zajímala všechny a Herm věděla, že bude muset odpovědět. Pokud chce se svými studenty vycházet, musí být upřímná. Upřímná ve jménu Loddové.

„Být bystrozorkou byl můj sen, pane Malfoyi. Nikdy jsem o sobě nepochybovala a nikdy jsem se ničeho nebála. Slovo strach v mém slovníku nemělo místo. To bylo něco, čím jsem překonala ostatní a stala se vedoucí Podzimu. Dělila jsem svůj život mezi práci a rodinu a naplňovalo mě to. Zatýkala jsem ty nejnebezpečnější zločince a chránila tím běžné lidi i svou rodinu. Myslela jsem si, že jsem nepřemožitelná, ale nebyla to pravda. Po pádu Voldemorta uprchla spousta smrtijedů do Ameriky. Jeden z nich se přidal ke Grindelwaldovým stoupencům a neustále nám unikal. Vyžíval se v tom, že krutým způsobem mučil malé děti bez ohledu na jejich původ a já po něm zuřivě šla. Chtěla jsem tu zrůdu dostat. A tehdy jsem konečně zjistila, co znamená strach. Padla jsem do pasti a musela sledovat jak umučil mou rodinu k smrti. Nebála jsem se o svůj život, ale o ten jejich. Neměla jsem strach ze své bolesti, ale z té jejich. Toho muže jsem nakonec dopadla a v souboji zabila, pak jsem opustila svůj post.“

Domluvila ve chvíli, kdy zazvonilo, ale zdálo se, že studenti zapomněli na odchod ze třídy.

„No tak, honem, ať profesor Snape nečeká. Pane Malfoyi, vy prosím zůstaňte. Váš pozdní příchod u profesora omluvím,“ pronesla s úsměvem Herm a sledovala, jak studenti postupně opouští učebnu. Možná to s nimi nebude tak hrozné, jak se obávala.