Herm si vychutnávala poslední okamžiky klidu se svými přáteli. Caradoc i Thomas se zdáli být mnohem nervóznější než byla ona sama.

„Jsi si jistá, že to zvládneš?“ zeptal se poněkolikáté Thomas a jeho starší bratr se zamračil.

„Po všem, cos mi vyprávěl a i co jsem sám viděl, bych čekal, že v Hermionu budeš mít větší důvěru,“ ušklíbl se Caradoc a pousmál se na ženu svírající šálek s čajem.

Nebyla slepá, hašteřili se mezi sebou, přitom o ni měli oba stejné obavy. Nedivila se jim. Prázdniny utekly jako voda a ona najednou stane jako učitelka před studenty, kteří byli jejími spolužáky. Studenty, kteří v budoucnosti měli zemřít.

„Nehádejte se,“ usmála se na oba muže. „Je úplně jedno, jestli se bojím nebo jestli jsem si sebou jistá, nemůžu vycouvat. Mám jen jeden pokus o záchranu těch, kteří zbytečně zemřeli. Zvládnu to.“

„Já vím,“ povzdechl si Thomas. „Jen si to neumím představit. Budeš stát před tolika lidmi, které jsi znala!“

Hermiona jen potřásla hlavou a nijak neodpovídala. Nebylo třeba dalších slov. Upila čaje a překvapeně pohlédla na okno, ze kterého se právě vynořil patron.

„Už jsi zpět, Draco?“

„Nebylo potřeba zůstávat déle. Vyřídil jsem všechno, co jsi vzkázala.“

Hermiona se usmívala, když si fretka vyskočila na stůl, nad čímž Caradoc protočil očima.

„Domnívala jsem se, že jsi chtěl Harryho doprovázet až do Bradavic. Stalo se něco?“

„Viděl jsem Franka.“

„Jsi si jistý?“ napřímila se a odložila šálek na stůl. „Původně se přece objevil, až při vzestupu Sergeje.“

„Musel nám lhát. Dnes Harryho sledoval. A nejen dnes. Harry ho potkával v Kvikálkově i na nádraží. Prý byl i na loňském mistrovství. To nemůže být náhoda.“

„To rozhodně ne, ale proč nám lhal? Neměl důvod, když stál na Harryho straně,“ zamračila se žena a pohlédla na Thomase. „Myslím, že jsme právě našli další tvůj cíl, Thomasi. Tentokrát chci vědět úplně všechno.“

„O koho se jedná?“ zeptal se Caradoc, zatímco se jeho bratr okamžitě začal připravovat na cestu.

„Harryho příbuzný o kterém nikdo nevěděl. Draco ho objevil krátce po naší svatbě. Neměl příliš mnoho možností, jak Harrymu pomáhat, ale neotočil se k němu zády jako všichni ostatní. Ovšem nám tvrdil, že do Anglie přijel, když viděl v novinách naše svatební oznámení, ale jak se zdá, nejspíše to byla lež,“ odvětila Hermiona.

Jednoduchým kouzlem nakreslila Frankovu podobiznu na pergamen a předala ho Thomasovi.

„Rád bych s tebou šel na hostinu,“ ozval se patron, když k němu Hermiona chtěla obrátit hůlku.

„Proč?“

Fretka neodpovídala a žena si povzdechla. Věřila, že její přítel má své důvody.

„Dobře, před hostinou tě znovu vyčaruji, ale jednou mi to stejně budeš muset říct,“ mávla hůlkou a patron zmizel.

„Někdy si připadám docela zbytečně,“ uchechtl se Caradoc a Hermiona na něj zmateně pohlédla.

„Jak to myslíš?“

„Nemyslím to špatně! Jen je zvláštní sedět a sledovat jak mluvíš s patronem a nevědět o čem.“

„Ach,“ usmála se chápavě. „Nenapadlo mě se na to takto podívat. Vždycky jsme mluvili tímhle způsobem, občas vlastně ani slova nepoužíváme.“

Z nějakého důvodu se jí při pohledu na Caradoca nahrnula červeň do tváří a rozbušilo se jí srdce. Vždycky se na ni díval takovým zvláštním způsobem. Hluboko uvnitř tušila, co se za jeho pohledem skrývalo. Věděla i co znamenal její tlukot srdce, ale nebyla připravena se tomu postavit. Měla pocit, že by tak zradila Harryho. A bála se. Možná se všem ukazovala jako silná a neporazitelná čarodějka, ale stále byla jen člověkem, který zažil peklo. A rozhodně si tím vším nechtěla projít znovu.

Odvrátila od Caradoca zrak a začala sklízet šálky ze stolu.

„Ředitel říkal, že výuka soubojů by mohla začít dva týdny po zahájení školního roku. Každopádně tě budu informovat,“ pronesla klidně a odnesla nádobí do dřezu, aby ho mohla umýt.

„Takže tě dva týdny neuvidím,“ konstatoval tiše Caradoc, ale Hermiona ho slyšela a rozpoznala smutek, který se mu vkradl do hlasu. Vůbec jí to neulehčoval.

„Jsou to přece jen dva týdny, kdyby nebylo soubojů, tak bys mě viděl až o Vánocích,“ snažila se znít vesele, ale vůbec jí to nešlo. I do jejího srdce se vykrádal smutek.

„Umřu tady nudou,“ zaúpěl nahlas Caradoc a po předchozím smutku nebylo ani stopy. Rozhodně byl lepší herec než Hermiona.

„To už máš všechno přečtené?“

„Chceš po mně, abych celé dva týdny četl? Chápu, že ty knihy zbožňuješ, ale já do nich nejsem až takový blázen,“ postavil se a přešel k Hermioně. Opřel se o kuchyňskou linku a se založenýma rukama si ji přihlížel. Nikdy dřív nepotkal tak úchvatnou ženu a věřil, že už nikdy ani nepotká.

„Jsi jako malé dítě, Caradocu,“ usmívala se Hermiona, zatímco oplachovala šálky. „Mam tě snad chodit navštěvovat?“

„Jo!“

Užasle na něj pohlédla a poznala, že to myslí naprosto vážně. Neodolala a začala se hlasitě smát. Netušila, že její smích je pro Caradoca rajská hudba.

„Dobře, dobře! Píšu si na svůj dlouhý seznam úkolů další, který musím svědomitě plnit.“

Caradoc se usmál, ale tentokrát se nedíval na Hermionu, ale někam za ní.

„Mezi spolužáky a později i mezi bystrozory jsem měl vždycky spoustu přátel. V té vesnici, kde jsem se ukrýval, jsem taky se všemi vycházel, ale už to nebylo ono. Chyběli mi kouzelníci. Byly věci, o kterých jsem prostě s mudly mluvit nemohl a od kouzelnického světa jsem byl naprosto odříznutý. Příchod Thomase a pak setkání s tebou… konečně mám pocit, že znovu žiju.“

„Myslím, že vím, co máš na mysli. Pocházím z mudlovské rodiny, jenomže během studia v  Bradavicích jsem se už neměla se svými mudlovskými vrstevníky o čem bavit. Po válce jsem zůstala jen s kouzelníky, ale s nástupem Sergeje bylo už i tohle omezené. Byla jsem v domě Weasleyových, ale musela jsem být zavřená v jednom pokoji. Měla jsem kouzelníky, lidi se kterými jsem se měla o čem bavit, na dosah ruky a přesto jsem byla sama. Nakonec se dá považovat Ronova zrada za vysvobození, protože od chvíle, kdy mě Harry vynesl ze žaláře jsem přestala být v kleci. Mohla jsem mluvit, číst, chodit ven… jo, vím přesně, jak jsi se ty roky cítil,“ odvětila s mírným úsměvem Hermiona a pohlédla na Caradoca. Jeho výraz byl vážný, ale více z něj nedokázala vyčíst.„Však počkej, až začnou souboje, tak se budeš modlit za každou chvíli ticha, věř mi,“ pokusila se odlehčit atmosféru a otočila se ke dveřím, aby se šla připravit k odchodu.

„Mrzí mě to.“

„Cože?“ obrátila se zpět k muži. „Co tě mrzí, Caradocu?“

„Čím vším jsi si musela projít,“ odvětil Caradoc a myslel to vážně.

„Mě ne. Právě díky tomu, čím jsem si prošla jsem tady. Silnější a odolnější než dříve a mám možnost zastavit válku už v zárodku. Nebýt všech těch bodnutí do zad, kterým jsem čelila, nikdy bych takovou možnost neměla. Jsem za ty zkušenosti vděčná,“ odpověděla a nechala Caradoca v kuchyni samotného. Není vhodná doba na lítost. Pokud to dobře dopadne, tak své mladší já nasměruje pryč od Rona a určitě se najde někdo, kdo ji bude opravdu milovat a nevymění ji za peníze a postavení.