Hermiona kráčela temnou chodbou mezi celami a cítila chlad, který měli mozkomorové i celá stavba na svědomí. Její čtyři patroni ji doprovázeli a díky jejich přítomnosti na ni vězení působilo méně děsivě. Nebyli vytvořeni čistě šťastnou vzpomínkou, ale také touhou, proto byli odolnější než patroni ostatních kouzelníků a nevysávali z ní energii, tak jako to bylo běžné. Když procházela kolem cel, myslí se jí ozývala vzpomínka pravé madam Loddové na Luciuse Malfoye.

„S těmito důkazy můžete strávit celý život v Azkabanu, Malfoyi. Stálo vám to za to? Jste inteligentní muž, máte hodnou ženu a malého syna, nebylo by lepší žít klidný rodinný život?“

Arogance z Malfoye i z jeho společníka čišela, ale Herm za tou jeho maskou viděla mnohem víc. Viděla uznání vlastní chyby.

„Vaše důkazy mě nezajímají, Loddová. Ale víte co? Kdyby taková situace znovu nastala, popadnu rodinu a zbaběle uteču za vámi do Ameriky, co vy na to? Zní to lépe?“

Jeho společník se rozesmál, stejně jako samotný Lucius, ale jí nemohl obelstít. Byla někým, kdo se hrabal v mysli samotného Grindelwalda, ona poznala, že mluvil naprosto vážně.

Když se Herm dozvěděla, že i přes veškeré důkazy zůstal Malfoy na svobodě, nechala to být. Věřila, že každý si zaslouží druhou šanci. Proto taky tuhle vzpomínku svěřila i Hermioně. A ona se k ní upínala. Zoufale si přála, aby byly Luciusovy pohnutky k Harryho únosu oprávněné. Ne, kvůli němu, ale kvůli Dracovi. Obětoval pro ně vlastní život a sám nezažil žádné štěstí.

„Tak to není, Hermiono. Víš moc dobře, že roky strávené s tebou a Harrym jsem považoval za šťastné,“ rezonoval jí myslí hlas jejího patrona. Málokdy před svými patrony uzavírala své myšlenky, protože se jen zřídka ozývali pokud s nimi přímo nemluvila. Nyní, pod tíhou celé situace, úplně zapomněla, že Draco, který ji jako patron doprovázel, její myšlenky vnímal.

„Hermiona má pravdu, Draco,“ ozval se dvanácterák. „Byli jsme nejlepšími přáteli, ale těžko se ta situace dala považovat za šťastný život. Pokud se nemýlí, tak byste mohli začít jinde a znovu. Bez Voldemorta a smrtijedů.“

„Nechci, aby odešel z Bradavic!“

„Cože?“ vyhrkla Hermiona a omluvně se usmála na bystrozora, který se na ni překvapeně otočil.
„Jak to myslíš, Draco?“ dodala již ve své mysli.

„Jeho nebo tedy moje největší štěstí je v Bradavicích, jenom jsem si to díky otcovu vlivu a vlastní blbosti ještě neuvědomil. Když odejdu, tak o to přijdu.“

„A objevíš něco jiného, co tě udělá šťastným, blbče. Zníš skoro jako Harry, ale ten k tomu má pádný důvod,“ pronesl otráveně Ron a Hermiona se na psa kráčejícího po jejím boku naštvaně podívala. Tohle byl Ronův způsob myšlení, který ji dostal až do Sergejova zajetí.

„Nejprve zjistíme od Luciuse pravdu a pak si promyslíme, co uděláme, Draco,“ odvětila v myšlenkách Hermiona zrovna ve chvíli, kdy se zastavili před správnou celou.

Bystrozor s nechutí odemknul mříže a jakmile Herm vstoupila zase je za ní zamkl. Bezpečnost nade vše, ušklíbla se v duchu a přešla k palandě na které shrbeně seděl dříve mocný muž. Jen po pouhých dvou dnech vypadal jako troska.

Dvanácterák a pes se k němu těsně přiblížili, aby mu dopřáli trochu oddechu od děsů, které mu způsobovali mozkomorové. Hermiona vytáhla z kapsy tabulku čokolády a vtiskla ji muži do ruky.

„Luciusi, víte, kdo jsem?“ zeptala se mírně a počkala až Malfoy zvedne hlavu a pohlédne na ni.

„Loddová, po těch letech jste mě sem dostala,“ zachraptěl Lucius a ukousl kus čokolády.

„Byl to jediný způsob, jak s vámi mluvit bez podezření, Luciusi. Pamatujete si, co jste mi řekl, když jsme se poprvé viděli?“

Mužův zaostřený pohled se trochu rozjasnil a přikývl.

„Stále to platí, že ano? Chtěl jste s rodinou utéct do Ameriky?“

Další přikývnutí. Hermiona věděla proč nemluvil. Po pouhých dvou dnech s mozkomory na něj v tuhle chvíli, kdy ho chránili její patroni a čokoláda mu dodávala sílu, dolehla únava.

„Luciusi, chci vám pomoct, ale k tomu potřebuji vědět, proč jste unesl Harryho. Věřím, že jste ho neplánoval předat Voldemortovi. Bez pravdy nic nezmůžu. Pokud mi to dovolíte, použiji nitrozpyt, abych zjistila, co vás k tomu vedlo. Vy mezitím můžete odpočívat, umím vstoupit do mysli bezbolestně a aniž byste to jakkoliv cítil.“

Nechtěla použít nitrozpyt bez jeho souhlasu. Ne, když chtěla Malfoyovým pomoct.

„Pomůžete Narcisse a Dracovi?“

„Ano, nedovolím, aby trpěli,“ odvětila Hermiona a myslela to vážně.

Lucius znovu přikývl a opřel hlavu o kamennou zeď za sebou. Hermiona upevnila svou vlastní nitrobranu a vstoupila do Luciusovy mysli. Muž se jí snažil ulehčit hledání a všechny podstatné myšlenky dostal do popředí.

„Co budeme dělat, Luciusi? Teď se doopravdy vrátil! Nechci takhle žít, nechci, aby takhle žil náš syn!“

„Já vím, Cisso. Hrůza z toho že Pán zla povstane mě provázela ode dne, kdy se zjistilo, že ten deník ho mohl oživit.“

Žena zoufale plakala a naříkala. Ani zdaleka nepřipomínala vznešenou paní Malfoyovou.

„Zabije Harryho Pottera a pak celou zemi promění v jatka, Luciusi! Vím to!“

„Neboj se, Narcisso, bude to v pořádku.“

Hermiona cítila, jak jí divoce buší srdce a na okamžik ji napadlo, zda se takto cítila i madam Loddová, když procházela něčí mysl.

„Dobrý den, chtěl bych mluvit s madam Loddovou,“ pronesl chladným tónem Lucius. Stál na recepci KOKUSA a netrpělivě poklepával svou holí.

„Je mi líto, pane, to není možné. Madam Loddová již několik let na ministerstvu nepracuje a bohužel nikdo neví, kde se momentálně zdržuje.“

Tak Malfoy ji hledal! Jak zoufalý musel být?

„Luciusi, kdy se Draco připojí k mým věrným?

„Můj pane, zatím navštěvuje Bradavice a stále je nebezpečné otevřeně nosit Znamení zla.“

„S tím si nemusíš dělat starosti, Luciusi. Jakmile zabiju Harryho Pottera a Brumbála, tak se bez obav bude moci stát mým věrným následovníkem. Společně si pak podmaníme celý svět!“

***

„Nic mu neuděláš a počkáš, než dorazím, je ti to jasné? Nesmíš to nikomu říct, vzali by ti tvé zásluhy a nikdy bys nezískal pozici u Pána zla.“

„Ano, ano, udělám, jak říkáte. Budu věrným následovníkem Pána zla.“

***

Řediteli Brumbále!

Mám Harryho Pottera. Plánuji se s rodinou skrýt a kluka vzít s sebou. Až to bude bezpečné, informuji vás o místě, kde se Potter nachází.

Dokud ho Pán zla nenalezne, budete mít šanci ho zastavit.

Lucius Abraxas Malfoy

Hermiona chvíli zmateně sledovala vzpomínku, než si uvědomila, co vlastně viděla. Malfoy měl plán, jak zachránit svou rodinu i zabrzdit Voldemorta.

„Kráturo, co se stalo s Potterem? Mluv!“
Skřítek se před ním krčil a nešťastně poulil své velké oči.

„Zachránili ho, p-pane. Snape a ještě někdo ho odvedli do Bradavic.“

***

„Myslím, že loajalita Severuse není na straně Pána zla, Narcisso.“

„To je dobře, nemyslíš? Pokud pracuje pro Brumbála, tak je jistě šance na zastavení Ty-víš-koho.“

„Ty tomu nerozumíš, Cisso. On byl ten, kdo zastavil toho blázna a zachránil Pottera! Zničil nám plán na útěk!“

***

„Můj Pane, cítím se neschopně. Měl jsem v rukou Pottera, ovšem než jsem ho stihl přivést k vám, byl osvobozen. Byl to Snape, plnil Brumbálovy rozkazy.“

Hermiona vzpomínku opustila před jejím koncem, věděla, co následovalo. Jediný pohled na hůlku ve Voldemortově napřažené ruce, byl jasným důkazem, že netrpěl jen Severus.

„Zítra budu doprovázet Umbridgeovou do Bradavic. Naší poslední možností je Brumbál.“

Prohlížela si unavenou a ztrhanou tvář kdysi vznešeného muže. Jak málo stačilo k tomu, aby nemusel trčet v Azkabanu. Tolik se snažil, dokonce lhal své ženě, protože věděl, že on se nemůže skrýt. Ne, dokud má znamení zla.

„Luciusi, mrzí mě, že jste mě nezastihl hned, když jste mě sháněl. Už tehdy jsem poznala, ze svého rozhodnutí litujete. O vaší ženu a syna se postarám, co se týče vás, zde jste zatím v bezpečí. Než vás dostanu ven, budeme muset zjistit, jak neutralizovat znamení zla.“

Lucius na ni pohlédl a pokusil se o úsměv.

„To nejde.“

„V mém slovníku neexistuje slovo nejde, Luciusi,“ odvětila Herm a znovu sáhla do kapsy.

„Není to mnoho, ale aspoň trochu vám to uleví. Každý den sem pošlu patrona, abyste si mohl na chvíli odpočinout.“ Pod kus hadru, který nejspíše měl sloužit jako polštář, položila několik dalších tabulek čokolády. Už se chystala odejít, ale ještě se otočila.

„Mdloby na tebe,“ zamumlala a Lucius se svalil na palandu. „Tohle vám dodá trochu síly na následující dny.“

Vyšla z cely a na tázavý bystrozorův pohled odpověděla pokrčením ramen: „Nejspíše je příliš vysílený. Omdlel během výslechu.“

Více se už nezdržovala a opustila kouzelnické vězení.