Harry se se svou mocí perfektně sžil. Kdykoliv byl sám, neustále trénoval a zlepšoval se rychleji, než se původně domníval. Dokázal kouzlit pouhou myšlenkou a zvládal několik činností najednou. Stlala se postel, sypaly se soví pamlsky do Hedvičiny klece a zároveň se balil kufr. Všechny tyhle činnosti Harry ovládal naráz a měl z toho radost. Zjistil, že na velkou část běžných kouzel nemusí ani používat příslušnou formuli, stačila myšlenka.

Následují den odjížděli do Bradavic a Harry nevěděl, zda se více těší nebo obává. Těšil se do školy, na spolužáky, dobrou kuchyni a nakonec i na hodiny, jenomže všechno bude jiné než dříve. Voldemort znovu povstal a Harry očekával, že někteří jeho spolužáci ho budou považovat za lháře. Předpokládal, že to bude peklo. A pak tady byl Snape. Občas se Harry přistihl, že nad ním přemýšlel jako nad Severusem a pokaždé pak byl zmatený a naštvaný sám na sebe. Znal budoucnost, nebo alespoň pár jejích částí, ale stále jí nerozuměl. Pokud pro něj měl být Snape důležitý, tak zatím ještě nevěděl proč.

Každopádně se jeho pohled na nesnesitelného profesora lektvarů postupně měnil. Neuměl si to vysvětlit, ale nějak měl pocit, že se musí u Snapea držet blízko.

Všechny ty myšlenky byly strašně frustrující a Harry neměl nikoho, s kým by si o tom mohl promluvit. Nebo tedy nikoho na Grimmauldově náměstí. Měl nejasný pocit, že s Herm by o svých problémech mohl mluvit bez jakýchkoliv zábran, ale bohužel neměl to štěstí se s ní setkat. Na porady Fénixova řádu chodila mezi posledními a odcházela mezi prvními. Bylo to k vzteku.

„Harry?“ Hermiona strčila do dveří svou kudrnatou hlavu a nervózně se na něj podívala. „Můžu s tebou mluvit?“

Mladík překvapeně na kamarádku pohlédl. Tvářila se nesmírně vážně a jak ji znal, určitě mu chtěla říct něco nepříjemného.

„Jasně, pojď dál. Ron by měl být dole s paní Weasleyovou, jestli chceš mluvit i s ním,“ odpověděl s úsměvem, přestože uvnitř se příliš nadšeně necítil. Něco mu říkalo, že si svým souhlasem podepsal nějaký ortel.

„Potřebuju mluvit jen s tebou,“ špitla Hermiona a vešla do pokoje. Posadila se na Ronovu postel a nervózně si hrála s lemem trička.

„Tak co se děje?“ zeptal se jí Harry. Považoval za lepší rozhovor příliš neodkládat.

Hermiona se na něj chvíli dívala lehce vyděšeně a pak sebrala odvahu a promluvila: „Mám podezření, že jsi posedlý nebo nějak očarovaný, Harry.“

„Cože? Já? Jak jsi na tohle přišla?“

Harry byl v naprostém šoku. Očekával cokoliv, ale tohle bylo něco neuvěřitelného.

„Viděla jsem tě, jak čaruješ. I kdyby ses během prázdnin nějak naučil používat bezhůlkovou magii, nemohl bys beztrestně kouzlit. Na bezhůlkovou magii se vztahují stejná pravidla jako na běžná kouzla. Jediné rozumné vysvětlení je, že používáš magii někoho jiného, někoho, kdo není omezený zákonem o zletilosti,“ vysvětlila Hermiona.

Harry si sedl na židli a snažil se vymyslet nějakou výmluvu. Něco, čím by Hermioně vyvrátil její domněnky a zároveň jí neprozradil nic z toho, co sám věděl. Měl na paměti, co mu řekla Herm Loddová: „Dám ti ještě jednu radu, snaž se svou čistou magii udržovat v tajnosti. Je to tvá tajná zbraň a nikdo by o ní neměl vědět. Nikdo, rozumíš?“. Jenomže jeho oponentem byla Hermiona, ta, která každou jeho lež prokoukla. Nakonec z něj vypadlo jediné slovo.

„A-ha.“

„Harry, je to něco o čem by sis měl promluvit s Brumbálem. Klidně se může jednat o nějaký trik ze strany Ty-víš-koho,“ naléhala na něj kamarádka a mladík byl naprosto bezmocný. Už se připravoval na to, že pokud nic Hermioně neřekne, bude muset čelit Brumbálovi, když se otevřely dveře a do pokoje s vážným výrazem vešla madam Loddová.

„Brumbál to ví, stejně jako já a jsme také jediní, kteří víme, co přesně se s Harrym děje,“ pronesla klidně, jako kdyby mluvila o počasí. „Vaše dedukce má jisté trhliny, slečno Grangerová. V případě posednutí či očarování by sice Harryho nevyšetřovalo ministerstvo, ale taky by nemohl kouzla používat na cokoliv by si zamanul. Jste velice sečtělá, inteligentní a vnímavá dívka, ale ne všechna vysvětlení naleznete v knihách. Není to výtka, nýbrž rada. Zkuste se více dívat kolem sebe bez toho, abyste si všechny informace ověřovala v knihách,“ promluvila chladně Loddová a Hermiona se okamžitě proti ní postavila s hlavou hrdě vztyčenou. Harry znal její povahu a věděl, že na svou sečtělost je nesmírně pyšná.

„Herm, co tady –,“ začal, ale Herm ho pohybem ruky zastavila a stále pozorovala jeho kamarádku.

„Nemyslím to jako urážku, slečno Grangerová, přestože to teď tak cítíte. Kdysi jsem bývala stejná, přečetla jsem množství knih a všechny své problémy řešila v knihovně a dělám to tak i dnes. Dokud jsem měla po boku své přátele, dokázala jsem se svými znalostmi a jejich přítomností zvládnou všechny těžkosti, ale nikdo mě nepřipravil na život, kde se věci dějí jinak než je tomu v knihách. Knihy jsou moc důležité a je dobře, že v nich hledáte, ale měla byste se naučit žít i bez jejich pomoci. Co se týče Harryho,“ obrátila svou pozornost k mladíkovi,“ opět vám musím poděkovat, že jste takovou příkladnou kamarádkou, ale jeho čarování nemá nic společného s Voldemortem nebo s černou magií. Zatím vám nemohu říct nic dalšího, ale časem se jistě pravdu dozvíte. Teď, pokud nás omluvíte, potřebuji s Harrym mluvit o samotě.“

Hermiona chvíli váhala, ale nakonec přikývla a vydala se ke dveřím. Již byla téměř na chodbě, když se otočila zpátky a zeptala se: „Taková síla, nikdy jsem o ní neslyšela. Nemůže to Harrymu ublížit?“

Loddová se na ni obrátila a poprvé bylo znát, že je překvapená. A na okamžik, jen pár vteřin se zdálo, že nezná odpověď. Nakonec se však pousmála a odvětila: „Proto jsem tady, slečno Grangerová. Není to tak, že jeho vlastní síla by mu mohla nějak škodit, přesto na něj budu dohlížet. A ještě jedna věc, nikomu o Harrym neříkejte. Ani panu Weasleymu. Vy mou plnou důvěru máte, on ne.“

Hermiona překvapeně zalapala po dechu, ale neprotestovala. Když konečně opustila pokoj, Herm se posadila na její místo.

„Proč nevěříte Ronovi? Je můj kamarád a od prvního ročníku se ke mně ještě nikdy neotočil zády!“ vyhrkl Harry a mračil se na ženu, která si pouze pohrdlivě odfrkla.

„Protože vím, co je uvnitř něj a ty bys to měl vědět taky. Nebo jsi snad zapomněl, co jsi viděl ve vzpomínkách, které jsi zdědil? Myslíš, že lidé se změní ze dne na den? Tak to není, Harry. Všichni v sobě máme dobré a špatné stránky a ve chvílích největší nouze se projeví ty, které jsou silnější. U Ronalda to je touha po bohatství a uznání. I když bude situace jiná, tenhle jeho povahový rys se dřív nebo později ukáže v celé kráse.“

„P-počkat! Jak to víte? Tohle jsem nikomu neřekl!“

„Poslouchej mě, Harry,“ pohlédla na mladíka, který se nad ní naštvaně tyčil a v tu chvíli si Harry uvědomil, že její výraz je jiný. Její oči nebyly tak chladné jako obvykle, místo toho se v nich odrážela jen bolest. Povolil svůj postoj a počkal, co dalšího mu madam Loddová řekne.

„Jednou zjistíš, proč to všechno vím. Možná na to přijdeš sám, možná ti to řeknu já sama, ale určitě poznáš pravdu, která teď není důležitá. Jsem tady, abych ti pomohla, aby budoucnost, kterou jsi viděl nenastala. Aby Harry Potter, který přede mnou stojí prožil dlouhý a šťastný život bez bolesti, která by ho sžírala. Je mi jedno, jak těžké to bude, ale tu budoucnost spolu změníme, ano?“

Netušil proč, ale žena před ním v něm vyvolávala pocit známosti a nejen to, cítil z ní domov, přijetí a bezpečí. Takhle se cítil, když poprvé přijel k Weasleyovým. Tehdy si připadal jako v jiné realitě, ve které měl najednou spoustu sourozenců a milující rodiče. Stejně se cítil i nyní, když shlížel na ženu se kterou se potkal jen párkrát a přesto se mu zdálo, že se znají celá léta. Věřil jí. Věřil každému jejímu slovu, protože ta bolest, kterou v jejích očích viděl byla pravá. Stejně jako odhodlání se kterým mu řekla, že společně  změní budoucnost.

Ano, společně docílí lepších zítřků.