Zapálila oheň v krbu jen aby měla co pozorovat. Připadala si tak…zoufale? Nevěděla, jak to vlastně pojmenovat. Věděla, že návrat bude těžký. Byla si jistá, že bude čelit obtížným situacím. Tušila, že změní i věci, které nechce, ale tohle? Za tu krátkou dobu, kdy tady byla toho více pokazila než napravila.

Zachránila Harryho před mozkomory a následným soudním procesem, ale dala tak příležitost k jeho únosu. A dala Voldemortovi důvod potrestat profesora lektvarů.

Nevěděla, zda se zachovala správně, když se  vydala na ošetřovnu, ale musela se mu omluvit. A přesvědčit se, že je opravdu v pořádku. Samozřejmě, že něčím takovým si neprošel poprvé a jistě to zvládal mnohem lépe než kdokoliv jiný, ovšem to pro ni v tu chvíli nebylo vůbec důležité. Nemohla překousnout fakt, že její vinou trpěl jak Snape tak i Harry.

Vstoupila do spoře osvětlené místnosti a na poslední posteli ho spatřila. Zíral do stropu, těžko říct, co se mu honilo hlavou. Jistě nebyl nadšený, že musí být na ošetřovně, ale madam Pomfreyová chtěla dohlédnout na to, že se nebude přemáhat, aby se zahojily rány, které crucio způsobilo.

Hermiona chvíli váhala, co vlastně někomu jako byl Severus Snape říct, aby ji nevyhodil hned jakmile ji spatří. Nakonec se rozhodla pro určitou polopravdu. Nebo téměř pravdu. Záleželo z jakého pohledu se na to člověk podíval. Rázným, ale tichým krokem přešla k jeho posteli.

„Dobrý večer,“ pronesla tiše a snažila se, aby se jí netřásl hlas.

„Vy?“ ozval se mdle a překvapeně na ni pohlédl.

„Ano, já. Přišla jsem se omluvit. Kdybych se nevydala do Kvikálkova, nebyl by jste zde,“ řekla vážně a nijak ji nepomohlo, když si Severus pohrdavě odfrknul.

„Netušil jsem, že jste natolik důležitá, že vás ředitel musí o všem informovat.“

„Tak to není, pane Snape. Věděla jsem, že se něco děje a sama jsem ředitele kontaktovala. On mi pouze potvrdil mou domněnku a vysvětlil, jaké k tomu vedly důvody. Nicméně, kdybych se do situace s mozkomory nepletla, nemusel byste být zde, takže se omlouvám.“

„Ale Potter by byl mrtvý,“ konstatoval suše profesor lektvarů.

„Pravděpodobně,“ odvětila Hermiona a otáčela se k odchodu, jenomže přesně jak očekávala, Snape nebyl hlupák.

„Jak jste mohla vědět, že se něco děje?“

Zastavila svůj pohyb a povzdechla si. Neměla moc možností jak se zachovat. Ne za situace, kdy potřebovala, aby Harry a Severus vyvíjeli svůj vztah. Nemohla všechno tajit, koneckonců Brumbálovy tajnosti se jim v budoucnosti vymstily. Přesto však nehodlala odpovědět přímo.

„Proč to chcete vědět? Stejně jsem nijak nebyla nápomocna,“ pronesla klidně, ale na profesora se nepodívala. Nechtěla, aby v její tváři poznal vinu a bolest, kterou cítila.

„Protože se domnívám, že se to týká Harryho.“

Překvapeně na něj pohlédla. Opravdu teď použil Harryho jméno? Nebyly to náhodou obavy, co právě slyšela v jeho hlase? Je možné, že si profesor začal uvědomovat, jak je pro něj Harry důležitý? Na malý okamžik polevila v ostražitosti a malá část Harryho magie ji naprosto pohltila. Necítila jen bolest, ale nesmírnou radost ke které zdánlivě neměla žádný důvod. Rychle se uklidnila a dostala magii zpět pod kontrolu.

„Pane Snape, některé podrobnosti nezná ani ředitel, proč bych je měla sdělovat vám? Změní to snad nějak váš postoj k Harrymu?“ vložila do svého hlasu všechen chlad, který dokázala. Pokud byla nucena mluvit, tak z toho musela aspoň něco vytěžit.

„Můj postoj? Jak vy můžete vědět, jaký já mám vůči Potterovi postoj?“ otázal se vztekle Severus.

„Slyšel jste každé slovo našeho rozhovoru, pane Snape. Chcete mi tvrdit, že Harry nemluvil o vás? Že jeho patron převzal podobu toho vašeho jen tak? Neříkejte mi, že si o vás mám myslet, že jste naprostý hlupák?“

„Přísahal jsem, že ho ochráním a k tomu potřebuji informace,“ odsekl Snape, aniž by jí odpověděl na jedinou z otázek.

Hermiona uvolnila svůj výraz a přestala Snapeovi vyzývavě zírat do očí. Přisunula si židli a posadila se k jeho posteli. Musela použít reálný příběh Herm Loddové, tedy alespoň tu část, která by vysvětlovala její spojení s Harrym.

„Narodila jsem se se vzácnou anomálií. Jistě víte, že magické jádro je tak stabilní jako mysl čaroděje. Mé magické jádro bylo velmi nestabilní a ukázalo se, že je na vině přílišné rozvinutí levé hemisféry mozku, tedy té, která má vliv na nitrobranu i nitrozpyt. Aniž bych se to musela nějak učit, dokázala jsem se ostatním nabourat do mysli. Jak má mysl sílila, jádro se začalo ustalovat. Když jsem se dostala do puberty, objevily se u mě jisté…zvláštnosti. Cítila jsem emoce, které nebyly moje a ve snech mě provázely vzpomínky, které mi nepatřily. Nikdo nevěděl, co se se mnou děje, takže jsem se s tím musela naučit žít. Většinou se jednalo jen o krátké období a následně jsem zase měla klid. A pak to najednou nemizelo. Pořád se překrývaly mé emoce s emocemi někoho jiného. Jeho myšlenky mě rušily ve dne v noci. Byla to naprostá náhoda, že se mi z těch útržků vzpomínek podařilo zjistit o koho se jedná a najít ho. Záhada se zčásti vyjasnila. Ten člověk měl nestabilní magické jádro a já se na něj nevědomky napojila. Stále to však nevysvětlovalo, jak a proč se to děje a neměli jsme ani žádné vodítko jak tomu zamezit. Zjistili jsme pouze, že se můj stav nezmírní, pokud se jedná o někoho, kdo je blízko. Tady se dostáváme k Harrymu. Jeho magické jádro je nejspíše nestabilní a bylo tomu tak už od jeho narození. Když mu byl rok, díky jeho vzpomínce, strachu a bolesti jsem zjistila, na koho jsem se zase a opět napojila.“

„Od jeho roku? Chcete tím říct, že…?“

Profesor nedopověděl otázku, přesto Hermiona pochopila.

„Ano. Strach takový, jaký jen může tak malé dítě mít a bolest, kterou způsobil zelený paprsek, který se odrazil. Během následujícího dne byly noviny po celém světě zaplaveny články o Chlapci, který přežil a Voldemortově pádu. Nebylo tak těžké zjistit, že se jednalo o Harryho. Od té doby jsem tlumeně pociťovala jeho emoce a jak stárnul, přibývaly i jeho vzpomínky. Myslím, že jsem ho poznala za ty roky mnohem lépe, než kdokoliv z jeho okolí. Když nastupoval do Bradavic, žila jsem již mimo lidskou společnost, ale ta jeho radost dokázala potěšit i mě. Od té doby se jeho emoce stupňovaly, sílily. Loňský školní rok byl však neúnosný i pro mě. Měla jsem své důvody k tomu, abych se stranila a k mým vlastním negativním pocitům se přidávaly i ty Harryho. Celý rok prožil ve strachu a zoufalství a o tom, jak se cítil na tom hřbitově není ani potřeba mluvit. Díky jeho nočním můrám jsem zjistila, že Voldemort povstal a proto jsem zde.“

Hermiona se odmlčela v duchu prosila za odpuštění, protože si nejen přivlastnila cizí vzhled, ale i příběh, který upravila k obrazu svému. Sledovala, jak se měnily Snapeovy výrazy tváře a chápala, jaký zmatek se uvnitř něj právě odehrával.

„To vysvětluje vaši schopnost poznat, co se děje s Harrym, ale stále to nijak nevysvětluje, jak jste zjistila, co se děje se mnou?“ zeptal se tiše profesor lektvarů.

„Pamatujete si, jak jsem v ředitelně říkala, že jsou věci, které dokážu jen já? Můžu se dostat Harrymu do hlavy a prohlédnout si jeho vzpomínky, pokud je hodně uvolněný tak i jeho aktuální myšlenky. Tak jsme ho mohli najít. Pane Snape, mějte na paměti, že to co vám řeknu dál se nikdo nesmí dozvědět. Je to otázka života a smrti a nejspíše na tom závisí i výsledek války,“ pronesla vážně Hermiona. Byla si jistá, že Snape by jejich rozhovor dál nešířil, ale potřebovala mu to připomenout. Když jí přitakal, pokračovala.

„Dnes mě zachvátila panika. Bylo to náhlé a nesmírně silné a jediný člověk, který mohl takovou paniku zažívat byl Harry. Nejrychlejší způsob, jak zjistit, co se děje, bylo vstoupit do Harryho mysli. Spal,“ krátce se odmlčela, aby správně zformulovala, co potřebovala říct, protože musela zamaskovat fakt, že o Voldemortovi v Harryho těle věděla ještě před touto situací. „Zprvu jsem se domnívala, že se jedná o nějakou noční můru, která ho příliš pohltila, jenomže to byla mylná domněnka. Panika, kterou jsem pocítila, byla s jistotou jeho, ale začal ji přebíjet vztek natolik silný, že by se Harryho magie musela zákonitě uvolnit, ovšem to se nestalo. Jeho magie byla kupodivu naprosto pod kontrolou. Jako vodítko jsem měla jeho jedinou dostupnou myšlenku. Musím Snapeovi pomoct, nesmím ho nechat zemřít.“

Severus se na ni nedíval. Sledoval strop a nedalo se odhadnout, co si myslel. Hermiona věděla, že bylo kruté, to takto podat, ale pokud by mlčela a neřekla nic, jak by to dopadlo? Snape by se snažil informace získat po svém a celou situaci by to zkomplikovalo. Nemohla ho však nechat dlouho přemýšlet, proto mluvila dál.

„Okamžitě jsem poslala jednoho patrona k Brumbálovi a druhého za Harrym. Nechápala jsem, proč cítil vztek ani z jakého důvodu se mu jednalo o vaši záchranu, když nemohl vědět, co se děje. Bohužel to, co jsem nakonec zjistila je velmi znepokojivé. To, co začalo jako noční můra se ukázalo jako spojení s Voldemortem.“

Snape se i přes zranění způsobená Voldemortovým mučením prudce posadil a tentokrát se Hermiona nemýlila, když v jeho výraze i hlase nalezla strach.

„Jak to myslíte? Spojení?“

„Harryho paniku způsobilo to, že sledoval, jak jste mučen, ale ten vztek nebyl jeho. Když ho pohltil, uvědomil si, že to on vás mučí, že on je tím, kdo vám působí bolest. Nebo se to alespoň domníval, protože oba víme, že to nebyl Harry, kdo svíral hůlku a ve vzteku na vás sesílal crucio. Jelikož se však jeho sen odehrával ve stejný okamžik jako reálná situace, tak je zde možné vysvětlení, že před patnácti lety, když se smrtící kletba od Harryho odrazila došlo k nějakému spojení mezi bezbranným dítětem a poraženým Voldemortem. Druhá možnost by mohla být, že došlo k nějaké chybě při jeho oživení, kdy použil Harryho krev.“

Hermiona si promnula obličej. Nedokázala z mysli vypudit obrázek vyděšeného Severuse, muže, který nikdy nedával najevo, co si myslí nebo jak se cítí. Nemohla se zbavit té bolesti, která ji provázela, toho strachu, který ji svíral. Harry trpěl a ona se cítila za celou situaci zodpovědná.

Vedle krbu viselo menší zrcadlo. Nevěděla proč, ale přešla k němu a jedním pohybem zrušila kouzlo změny svého vzhledu. Po dlouhé době se dívala na Hermionu Potterovou. Nikdy nebyla hezká a sama na sobě viděla spousty chyb, ale ta žena, na kterou se dívala nyní, se jí nepodobala. Nebylo to starostmi a únavou, ale tou bezradností, kterou cítila a která se odrážela v jejím výraze.

„Varoval jsi mě, já vím,“ pronesla tiše a lekla se, když se ozvalo rázné zaklepání na dveře.

Připravena zaútočit se vydala ke dveřím a prudce je otevřela. Jakmile však spatřila návštěvníky, vyhrkly jí slzy do očí a našly si cestu dolů po tvářích. Než se nadála hlasitě vzlykala v objetí svých nečekaných hostů.