„Harry, jsi si jistý, že jsi v pořádku? Jsi strašně bledý!“ starala se o něj paní Weasleyová.

„Byla to jen noční můra, paní Weasleyová,“ snažil se pousmát Harry, aby si o něj žena nedělala starosti.

„Chceš si tom promluvit? Někdy to pomůže,“ zkusila to znovu, ale mladík jen zakroutil hlavou.

„To je v pořádku. Od konce roku mívám takové sny často. V Bradavicích požádám madam Pomfreyovou o Bezesný spánek. Omlouvám se, že jsem vás vyděsil.“

„Proč jsi neřekl profesoru Snapeovi? Jistě by ti dal Bezesný spánek. A neomlouvej se, nic se přece nestalo.“

Jakmile zmínila Snapea, Harry se musel hodně přemáhat, aby nezakňučel bolestí, která se mu znovu rozlila hrudí. Kam se na to hrabalo Voldemortovo mučení! Nechápal, jak bylo možné, že z té bolesti nekřičel nebo neomdlel. Zdálo se mu, jako kdyby mu něco uvnitř něj zabraňovalo vydat byť jen hlásku. A byl za to rád. Už tak bylo dost špatné, že ho paní Weasleyová našla, když sebou házel v křesle, kdyby k tomu křičel, nejspíše by už ležel u Munga.

„Děkuji za kakao a ještě jednou se omlouvám, paní Weasleyová,“ řekl tiše a zvedl se od stolu. „Je pozdě, půjdu do postele, ať jsem zítra vyspaný.“

„Dobře. Kdybys cokoliv potřeboval, tak klidně přijď, Harry,“ pohladila ho po hlavě paní Weasleyová a Harry se usmál. Byla to opravdu moc hodná žena, ale s tím, co ho momentálně trápilo, mu nemohla pomoci.

Ron tvrdě spal, za což byl Harry nesmírně vděčný. Teď nechtěl s nikým mluvit. Uvalil kolem své postele tišící kouzlo a vytáhl z batohu sešit. Zas a znovu pročítal sen, který tam měl zapsaný a snažil se pochopit. Pochopit, proč by mu ksakru mělo záležet na Snapeovi natolik, aby kvůli něj tak trpěl. Za celou dobu, co byl na Grimmauldově náměstí si na to ani jednou nevzpomněl, ale ta noční můra a bolest kterou cítil, mu vše připomněla.

Bylo to…děsivé. Viděl spoustu lidí, ale jeho zrak spočíval na osobě, která se na zemi svíjela v bolestech. Jakmile zjistil, že to je Snape, jeho tělo zachvátila nesnesitelná bolest a touha nějak mu pomoci, aby už netrpěl. Měl hrozný strach, že uvidí Snapea zemřít. Cítil, jak mu po tvářích stékají slzy a měl dojem, že křičí zoufalstvím. Pak si náhle začal připadat, jako kdyby ho někdo polil ledovou vodou a najednou dostal hrozný vztek, ovšem nevěděl, co ten vztek způsobilo. A když si uvědomil, že to on svírá hůlku a mučí Severuse, vzbudil se.

Harry byl strašně zmatený. Všechno to stále cítil. A pořád se tolik bál! Ale proč? To bylo jediné, co chtěl vědět! Proč se mu zdá o Snapeovi a proč se kvůli němu cítí tak hrozně? A proč by ho mučil? Přál si vyrvat si srdce z hrudi, aby už nic necítil!

Zprvu si nevšiml záře, která se přibližovala a až teprve, když skrze okno proskočila fretka a posadila se na jeho postel, vzpamatoval se a začal se rozhlížet.

„Poslala jsem pouze patrona, tentokrát jsem tě nepřišla navštívit osobně,“ zaznělo od fretky. Ten hlas byl zvláštní. Chladný, arogantní, ale zároveň přívětivý.

„A-aha. A proč?“

„Protože jsem se chtěla přesvědčit, že jsi v pořádku. Tvoje emoce zase lítaly na všechny strany.“

Harry si patrona chvíli prohlížel. Bylo to jen kouzlo, tak jak je možné, že s ním mluvil jako kdyby sám přemýšlel? A co ten patron, který měl stejný hlas, jako byl ten, co ho provázel v těch snech?

„Co mám společného se Snapem?“ položil otázku dříve, než se nad ní zamyslel. „A co s tebou?“

„Já jsem někdo, kdo ti dokáže pomoct tam, kde ostatní selžou. A Snape? Co myslíš, že s ním máš společného?“

„Nevím. Jen mám pocit, že by mi na něm mělo záležet. Že bych se o něho měl zajímat, ale já vůbec nevím proč?! Nemám rád, když něco nevím.“

Fretka se protáhla a stočila se do klubíčka, jako kdyby se chystala spát, ale hlavu nechala vztyčenou.

„Možná někde uvnitř víš, že profesor není špatný člověk. Třeba tě to k němu táhne, jen tomu ještě nerozumíš. Nejlepší bude, když to necháš tak. Vždycky se přece řídíš tím, co ti říká srdce, tak to tak dělej i nadále. Ono se časem jistě ukáže, proč tohle všechno cítíš.“

Mladík neodpovídal. Byl příliš zmatený, aby věděl, co říct. Pak ho napadlo něco jiného. Něco, nad čím do té chvíle ani pořádně nepřemýšlel.

„V tom snu…Snapea mučili. T-to já, jsem ho mučil a měl jsem vztek,“ opatrně se podíval na fretku.

„A co si o tom myslíš? Byl bys schopný profesora mučit?“

„Ne,“ vyhrkl mladík a vytřeštil na patrona oči. „Neublížil bych mu!“

„Harry, o některých věcech je lepší mluvit osobně. Podstatné je, že ty sám bys tohle neudělal. Měl by ses vyspat,“ složila fretka hlavu na tlapky a zavřela oči.

Harry si fretku chvíli prohlížel a pak si také lehl. Netrvalo dlouho a usnul. Jakmile se tak stalo, fretka přestala předstírat spánek a posadila se.

Patron, jenž měl vědomí Draca Malfoye, se nedokázal rozhodnout, zda má mladíka do rána hlídat nebo se vrátit. Bylo pro něj zvláštní sledovat Harryho ještě v plné síle. V době, kdy se z nich konečně stali přátelé, už na něm neviděl nic jiného než bolest, kterou neúspěšně skrýval. Vlastně to byl právě Draco, kdo Harryho upozornil, kde je Hermiona. Netušil, jak se tenkrát do toho vězení dostala, to zjistil až o spoustu let později. Jako Malfoy dostal pozvánku k mučení mudlovské šmejdky. V té době už pochopil, že mudlorození i čistokrevní jsou si rovni a dlužil Harrymu život, který díky němu získal. Ale ani v tu chvíli ho nenapadlo, že v Potterovi najde opravdu pravého přítele. A rozhodně neočekával, že čas strávený s Hermionou způsobí, že se do ní zamiluje. Nic z toho nevěděl, přesto se rozhodl pomoct a nelitoval toho ani ve chvíli, kdy ho ta pomoc stála život.