Ahojte! Dříve než se pustíte do čtení, mám pro vás velkou omluvu. Mnozí mě znáte a víte, že se často vracím k původním knihám a filmům, abych si ověřovala informace a příliš nevybočovala z kanónu. V rychlosti jsem si stáhla první lepší verzi knihy Fénixova řádu, abych si ověřila, která jména se tam vyskytují. Jenomže...jsem natrefila na jakýsi nepovedený překlad a zjistila jsem to teprve včera. Nejenže velká část jmen vůbec s oficiálním překladem nesedí, ale muž, kterého jsem naší Hermioně vybrala je tam napsaný jako Karadog 🤦 samozřejmě, jsem informace o něm pouze proletěla očima, protože toho vskutku moc není a vůbec jsem si neuvědomila že to v originále je Caradoc, nikoliv Caradog 🙁 již jsem to v dané kapitole i ve vyhlášení opravila a vám, kteří jste četli mnou zkomolenou verzi, se velmi omlouvám.

Měl dostatek magie, aby se mohl ubránit, přesto ji nepoužil. Něco mu napovídalo, že není vhodná chvíle ukázat svou sílu. Nikdy ji v souboji nezkoušel použít, k tomu neměl příležitost a netušil, zda by ji dokázal plně kontrolovat. Proto se dal na útěk. Měl být pod neustálým dohledem, spoléhal na to. Možná by se zachoval jinak, kdyby tušil, že venku žádná hlídka není, jenomže to v tu chvíli nevěděl.

Místo, na kterém byli vůbec nepoznával, ale někde uvnitř ho svíral pocit, že by ho znát měl. Harry se neustále upínal k naději, že jeho patron sežene pomoc a proto se ještě pořád nebál, ne tak, jak by měl. Někdo z řádu pro něj určitě přijde. Na mysli mu vytanul Snape. Jindy se snažil myšlenky na profesora odehnat, protože jim stále nerozuměl, ale tentokrát ne. Když přemýšlel nad Snapem, cítil se podivně v klidu. Pak si ale vzpomněl na ten sen, ten, který si zapsal, aby ho nezapomněl a sevřela ho panika. Neměl však čas přemýšlet nad svým zmatkem v mysli i srdci, protože v místnosti se objevilo něco, co ho ochromilo hrůzou.

Muž, který ho tam přivedl odešel, ale místo něj se k němu blížili mozkomorové. Neváhal a vyvolal patrona. Laň kolem něj popoběhla, zeslábla a zmizela. Zkusil to znovu, jenomže místo vzpomínky na Snapea, který ho chrání se mu v mysli pokaždé objevil jeho náhrobek. Zkoušel to znovu a znovu, ale nedokázal si šťastnou vzpomínku udržet a pokaždé se mu vybavily nějaké hrůzy.

Propadl se do tmy a byl nucen zas a znovu poslouchat poslední slova jeho rodičů, Voldemortův rozkaz k zabití Cedrika a pak ještě něco dalšího. Hlas, který se dříve neobjevoval.

„Pottere, jste jen neschopný, arogantní zmetek, stejně jako váš otec a věřte mi, že mi nic neudělá větší radost než vaše vyloučení.“

Proč ho Snape tolik nenávidí? To byla jeho poslední myšlenka, než tělo naprosto ovládl strach a panika.

Cítil ji. Cítil, jak jeho magie najednou začala vířit a snažila se dostat na povrch. Chlad ustoupil a hlasy z jeho mysli slábly, přesto se nedokázal vzchopit. Potácel se na jakési hranici mezi vědomím a černočernou tmou. Chtěl otevřít oči, ale neměl na to sílu.

Pak jeho tělo zaplavil naprosto nepochopitelný pocit štěstí a spokojenosti. Někdo ho zvedl do náruče a Harry okamžitě poznal vůni, která se kolem něj vznášela. Netušil, že někdy bude považovat smrad z lektvarů za tu nejkrásnější vůni na světě. Zcela instinktivně zvedl ruce, aby se muže pevně chytl. Nemusel být při vědomí, aby věděl, že ho z té hrůzy přišel zachránit Severus Snape.

Na ošetřovně se Harry na okamžik probral, ale pak zase usnul. Madam Pomfreyová to považovala za nejlepší možný způsob, jak se mladík mohl vyrovnat s nepříjemným zážitkem.

Hermiona předala řediteli školy veškeré informace a zamířila na ošetřovnu za zelenookým mladíkem. Cítila se vinna, že si musel něčím takovým projít. Když ho viděla, jak klidně spí, trochu se jí ulevilo. Chtěla odejít, ale nakonec se  místo toho posadila a vyčarovala všechny své patrony.

Fénix se jí usadil na rameno, fretka si vylezla do klína, pes skočil na Harryho postel, kde se stočil do klubíčka. Dvanácterák postel obešel a postavil se vedle ní jako chlapcova čestná stráž. Severus, který se také rozhodl, bez jakéhokoliv podstatného důvodu, mladíka navštívit, tuto scénu sledoval se zatajeným dechem. Stáhl se trochu více do stínu, aby nebyl spatřen a mohl tak dál pozorovat dění kolem Potterova lůžka.

„Máš pravdu, nemám z toho dobrý pocit. Doufala jsem, že svým příchodem těmhle situacím zabráním,“ pronesla tiše Herm k fretce a pes na posteli zvedl hlavu. Severus by si opravdu přál vědět, co patroni Loddové říkají. Znovu ho napadlo, zda by opravdu mohl přivést svého patrona k životu.

„Samozřejmě, je to přece Harry Potter. Kluk, který bude bojovat až do samého konce pokud tím zachrání alespoň jeden život,“ povzdechla si a natáhla ruku, aby psa pohladila. „Tentokrát se opravdu bál. Cítila jsem jeho strach a myslím, že to bylo důvodem, proč nedokázal udržet patrona. Těžko říct, co vše se mu honilo hlavou, když se k němu mozkomorové přiblížili, ale jistou představu mám.“

Pes se posadil a Severus si byl jist, že zase něco říká. Byla to úchvatná podívaná. Žena obklopena zářícími patrony se kterými rozmlouvala jako s živými bytostmi.

„To nevím, ale pravděpodobně ano. Harry i v tom nejtemnější koutě lidské zloby dokáže vidět i to nejmenší světlo. Domnívám se, že kdyby i sám Voldemort ukázal, alespoň malý náznak světla, ten blázen by dokázal být shovívavý.“

Fénix se napjal a zářícím křídlem se lehce otřel o ženinu tvář.

„Ano, je to úžasná vlastnost, pane profesore. Jenomže se může stát taky tou největší slabostí. Vy sám byste to měl vědět lépe, než kdokoliv jiný.“

Dvanácterák, který po celou dobu stál nehnutě zatřásl hlavou a Severus měl pocit, jako kdyby snad kroutil hlavou nad jejich rozhovorem. Popošel k psovi, do kterého strčil čumákem a pak otočil hlavu směrem k fénixovi. Herm po chvíli sklonila hlavu.

„Promiň, málokdy s vámi mluvím najednou, tak jsem si to ani neuvědomila. A co si pamatuji, tak jsi nebyl ten, kdo stojí stranou a mlčí jako teď. Co tedy navrhuješ?“

Jelen začal pochodovat tam a zpátky a Snape se nedokázal ubránit dojmu, že pozoruje Pottera. Všiml si, že vždy když něco vysvětluje nebo nad něčím přemýšlí začne se taky procházet.

„Nevím, jestli je tohle zrovna ten nejlepší plán,“ zamračila se Loddová, ale dvanácterák zahrabal kopytem jako kdyby snad chtěl rozčileně gestikulovat.

„Čtyři proti jedné, to je pěkně podlé,“ uchechtla se Loddová. „Ať je po vašem, ale buďte prosím opatrní. Já mezitím kontaktuji Thomase a budu doufat, že nám pomůže.“

Žena se postavila a Severus očekával, že její patroni zmizí, ovšem oni místo toho propluli okny a odešli někam do tmy. Herm se sklonila nad mladíkem a spravila mu deku.

„Udělám vše pro to, abys už více netrpěl, Harry. Tohle si zrovna ty nezasloužíš,“ zašeptala a opustila ošetřovnu.

Severus ještě chvíli zůstával ve stínu a pak také odešel. Potřeboval se z celého dne vzpamatovat.