Pamatoval si, jaký měl pocit, když se poprvé setkal s Brumbálem. Nic o něm nevěděl, přesto cítil jak mocný a moudrý kouzelník to je. Totéž však zažil, když pohlédl na ženu, která je svým patronem zachránila. Cítil, jak silná je její magie, ale nebál se jí. Něco ho na ní uchvacovalo. Možná to, že i přes nesnesitelné horko byla kompletně zahalená nebo možná její zvláštní vzhled. Vypadala mladě, ale zároveň působila nesmírně zkušeně.

Prošla kolem Harryho a sklonila se nad Dudleym. Chvíli si ho jen prohlížela, pak vytáhla hůlku a zamumlala nějaké zaklínadlo. Harry se jí chtěl zeptat, co udělala, ale ona mu odpověděla dříve, než stihl promluvit.

„Pozměnila jsem mu paměť. Vypadl proud a zhasly lampy. Dudley se rozběhl, ale zakopl a spadl. Při tom pádu se uhodil a proto vypadá tak hrozně. Je to lepší, protože jak znám Dursleyovy, okamžitě by vinu svalili na tebe. Můj patron ho doprovodí domů až se vzbudí a my vyrazíme napřed. Smazala jsem mu vzpomínku na to, že jste se vůbec potkali,“ pohlédla na něj a Harry měl pocit, že o něm ví naprosto všechno.

Přešla k němu a pomohla mu na nohy. Chvíli si ho prohlížela a nakonec sáhla do kapsy a podala mu čokoládu: „Na, dej si. Víš, že se ti udělá líp.“

Harry si ukousl a okamžitě cítil, jak se mu tělem šířilo teplo. Rozhodl se, že od teď si bude po kapsách neustále nosit tabulku čokolády, pro všechny případy.

„Ehm, děkuji, ale kdo vlastně jste?“ zeptal se, zatímco ženu následoval k Dursleyovým.

„Je to důležité? Mé jméno ti stejně nic neřekne. Podstatné je, že jsem přišla včas a zbavili jsme se mozkomorů,“ odvětila žena a Harryho zvědavost nebyla ukojena. „Mimochodem, měla jsem za to, že patrona umíš,“ dodala jen tak mezi řečí.

„Umím, ale nedokázal jsem ho vytvořit,“ odpověděl se špatně skrývaným vztekem Harry.

„Proč?“ zeptala se jednoduše.

„Cože?“

„Proč jsi ho nedokázal vyčarovat? Musíš vědět, co bylo důvodem,“ odvětila klidně.

„Vzpomínka,“ okamžitě odpověděl Harry. „Žádná z těch, které jsem dříve používal najednou nebyla dost silná, abych mohl vyčarovat patrona.“

„Hm, zajímavé, ale ne neobvyklé. Používáme vzpomínky, které považujeme za šťastné, ovšem nemusí to tak být. Jsou vzpomínky, které se na první pohled jeví bezvýznamné nebo dokonce špatné, přesto je naše nitro považuje za šťastné. Ve tvém podvědomí musí být vzpomínky, které ty sám nepovažuješ za šťastné, ale tvé srdce ano.“

„Ale jak je možné, že dříve ty vzpomínky stačily? Dokázal jsem vyčarovat docela silného patrona a teď najednou nic,“ ptal se zmateně Harry. Ani mu v tu chvíli nepřišlo divné, že o takových věcech mluví s člověkem, kterého zrovna potkal. Nějakým způsobem měl pocit, že té ženě může věřit.

„Víš, Harry, jak člověk stárne, mění se a s ním i jeho pocity. Je to přirozený proces. U někoho to na patrona nemá vliv, něčí patron změní vzhled a někdo, stejně jako ty, musí znovu nalézt šťastnou vzpomínku. Kdyby se lidé neměnili a nevyvíjeli, bylo by to zlé,“ vysvětlila neurčitě žena.

„Váš patron vypadal jako jelen,“ vypadlo z Harryho a žena se pousmála.

„A tvůj je dvanácterák, že? Můj patron se měnil stejně jako jsem se měnila já a má více podob,“ pronesla a Harry překvapeně zamrkal.

„Více podob? Copak je něco takového možné?“

„Evidentně ano, přestože jsem o tom v žádné knize nenalezla ani zmínku. O změně v souvislosti s emocemi toho je napsáno spousta, ale změna patrona s ohledem na použitou vzpomínku se nikde nezmiňuje,“ povzdechla si žena. K jejímu překvapení se Harry začal pochechtávat.

„Čemu se směješ,“ zeptala se zaraženě.

„Připomínáte mi Hermionu, moji nejlepší kamarádku. Taky hledá odpovědi v knihách a je pěkně naštvaná, když je nemůže najít,“ odpověděl Harry se smíchem a pak zase zvážněl. „A kolik podob může mít váš patron?“

Žena s úsměvem mávla hůlkou a z její špičky ladně vyskočil jelen, za ním vyletěl pták, který se velice podobal fénixovi, pak pes a nakonec se objevila fretka, což Harrymu připomnělo Malfoye.

„Páni,“ vydechl nadšeně. „To jsou rozdílní jen díky vašim vzpomínkám?“

„Ano, každá vzpomínka obsahuje jinou osobu, ke které mě váže jiné emocionální pouto. Výsledkem jsou čtyři odlišní patroni. Ovšem téměř vždy je to jelen, protože ten vzniká z mé nejsilnější vzpomínky.“ Patroni zmizeli a žena se otočila na Harryho.

„Můžu ti poradit způsob, jak nalézt v podvědomí své šťastné vzpomínky, ale musíš je sám chtít najít,“ pronesla vážně a Harry přikývl.

„Musíš začít vnímat svou magii. V klidu se posadíš, zavřeš oči a budeš se soustředit na magii, která koluje tvým tělem. Jakmile ji začneš vnímat, začneš toužit po pocitu štěstí. Musíš se chtít cítit šťastný. Tvá magie sama začne z podvědomí vytahovat šťastné vzpomínky, ale pozor, jsou to ty, které za šťastné považuje tvé nitro a ne tvá mysl. Když budeš vědět, o které vzpomínky se jedná, nebude takový problém je použít v případě potřeby. Už jsme tady, teď už jsi v bezpečí. Neboj, Dudley za chvíli dorazí taky,“ usmála se na něj a dodala: „Dám ti ještě jednu radu, snaž se svou čistou magii udržovat v tajnosti. Je to tvá tajná zbraň a nikdo by o ní neměl vědět. Nikdo, rozumíš? Ještě se jistě setkáme, ráda jsem tě poznala, Harry.“

Harry se s povzdechem posadil na parapet otevřeného okna. Kdo byla ta žena a jak je možné, že věděla o jeho magii? A proč ji nazývala čistou magií? Doufal, že se s ní ještě setká a dostane příležitost se jí zeptat na věci, které se mu honí hlavou. Nemohl si pomoct, ale cítil se s ní bezpečně a bezstarostně, jako kdyby věděl, že ho ochrání.  Zajímalo ho, na jaké lidi myslela, když vyčarovala patrony. Její výraz byl takový zvláštní, jako kdyby hleděla daleko do minulosti.

Pohodlněji se usadil a zavřel oči. Chtěl své šťastné vzpomínky nalézt jak nejrychleji to bylo možné. Pokud ho jednou napadli mozkomorové, mohli to udělat znovu a on chtěl být připraven.

Netrvalo dlouho a konečně začal vnímat svou magii a na chvíli se tím úžasným pocitem nechal unášet a teprve pak sám sebe přesvědčil, že se chce cítit šťastný. Přestal vnímat vánek, který se něj lehce otíral, neslyšel houkání sovy z nedalekého lesa ani hlasité prasknutí nedaleko od jeho domu. Věnoval se jen svému podvědomí a zjišťoval, že vzpomínky, které mu ukazuje jako šťastné jeho mysl nedokáže akceptovat.