Měl ohromnou moc, jeho vlastní magii. Měl zapsanou poslední vzpomínku, kterou ve snu viděl. To ovšem bylo vše, co měl. Stále nedostal žádnou zajímavou nebo důležitou informaci od přátel nebo od Siriuse. O tom, co se děje v kouzelnickém světě neměl taky žádné zprávy a dokonce se nic nedozvěděl ani v těch mudlovských, které potají poslouchal. Svět se zdál být v pořádku, ale on věděl, že tomu tak není. Viděl na vlastní oči, jak Voldemort povstal a použil k tomu jeho krev. Stále měl před očima Cedrikovo mrtvé tělo. Ne, nic nebylo v pořádku.

Jeho dny byly plné nechutného stereotypu, který ho pomalu, ale jistě ubíjel. Neustále zkoušel svou magii a byl rád, když zjistil, že zvládá i taková kouzla jako například Patronovo zaklínadlo. Cítil se mnohem lépe, když s ním v pokoji byl jeho patron, přesto se jeho nálada držela u bodu mrazu. Celý měsíc trčel v Kvikálkově a už toho měl po krk. 

Večer se vydal na procházku po okolí, aby aspoň trochu přišel na jiné myšlenky. Ale ani to mu na náladě nepřidalo, právě naopak, protože potkal Dudleyho a jeho partu stejně příšerných přátel. Dudley byl pořád ještě pěkně tlustý, ale rok tvrdé diety a nový koníček na jeho postavě přesto zanechaly stopy. Jak vykládal strýc Vernon každému, kdo byl ochoten poslouchat, Dudley se nedávno stal středoškolským juniorským šampiónem v boxu. Díky tomu vznešenému sportu, jak to Vernon nazýval, vypadal teď Dudley ještě hrozivěji než Harrymu připadal v dobách, kdy chodili na základku a on sloužil Dudleymu jako první cvičný boxovací pytel. Harry se sice svého bratrance už nebál, ale stejně si nemyslel, že to, že se Dudley učí mlátit ještě tvrději a přesněji, je důvodem k oslavě.

Sledoval jak se s Dudleym jeho skvělí přátelé rozloučili a vydal se jeho směrem. Pokud chtěl dostat alespoň malý kousek chleba k večeři, bylo nejlepší přijít dřív nebo zároveň s Dudleym. Netrvalo dlouho a hromotluka doběhl.

„Tak kohopak jsi dnes večer zmlátil,” zeptal se Harry, když s ním srovnal krok, „další desetileté dítě? Vím, že před dvěma dny to byl Mark Evans.“

„Říkal si o to,” zamručel Dudley.

„Nepovídej?“ odsekl Harry.

„Byl drzej.”

„Ano? Řekl něco jako že vypadáš jako prase, které naučili chodit po zadních nohách? Protože to není drzost, Dude, to je pravda.”

Dudley se držel a neodpovídal. Nechtěl se s Harrym dostat do křížku. Pak ho však napadlo, že přece jen má něco, čím se Harrymu může pomstít.

„Minulou noc jsem tě slyšel,” řekl s úšklebkem Dudley, „mluvil jsi ze spaní. Sténal jsi.”

„Co tím myslíš?” řekl Harry a v břiše cítil podivný chlad. Minulou noc opět ve snu navštívil ten hřbitov.

Dudley se zasmál a pak napodobil vysoký, pištivý hlas: „Nezabíjej Cedrika! Nezabíjej Cedrika! Kdo je to Cedrik, tvůj kluk?”

„Ty lžeš,” řekl Harry automaticky. Ale věděl, že Dudley nelže, jak jinak by o Cedrikovi věděl?

„Tati! Pomoc, tati! On mě zabije, tati!”

„Sklapni,” řekl Harry tiše, „sklapni, Dudley, varuju tě.”

„Pomoz mi, tati! Mami, prosím tě, pomoz mi! Zabil Cedrika! Tati, pomoz mi!” okamžitě přestal mluvit, když viděl jak se k němu Harry otočil s rozzuřeným výrazem. Nikde neviděl tu věc, kterou s sebou Potter věčně tahal, přesto se ho bál.

„Už o tom nikdy nemluv,” zavrčel Harry. „Rozumíš, Dudley? Nikdy už nemluv o věcech, kterým sakra nerozumíš.“

Odstoupil od mladíka a pokračoval v cestě domů. Po pár krocích si však uvědomil, že je něco jinak, špatně. Všechno zčernalo a utichlo. Nebyly vidět hvězdy ani záře pouličních lamp a hluk aut, který je do té doby provázel naprosto zmizel.

„Dudley, musíme vypadnout!“ vykřikl na svého bratrance, ale nikdo mu neodpověděl.

„Dudley?“

Místo odpovědi zaslechl něco jiného, mnohem děsivějšího. Něco bylo v uličce kus od nich, něco, co dlouze, chrčivě a skřípavě dýchalo. Harry stál v mrazivém vzduchu a cítil dotek nepopsatelné hrůzy.

Stál nehnutě a chlad prostupoval celým jeho tělem. Najednou měl v hlavě naprosto vymeteno a nedokázal se pohnout a začít jednat. Cítil děs, který prostupoval celým jeho tělem. Kousek od něj zaslechl dusot nohou, pak se ozvalo strašlivé zaječení a kroky utichly.

„Dudley!“ zařval Harry, když se vzpamatoval a v ruce se mu objevilo světlo, které ozařovalo jeho ležícího bratrance a postavu v kápi, která se nad ním skláněla.

„Expecto patronum!“ zahřměl, ale nic se nestalo. „Expecto patronum! Expecto patronum!“

Nic, vůbec nic! Neměl u sebe hůlku a jeho nově nabytá moc ho zklamala, když to nejméně čekal. Vzápětí si uvědomil, že ne moc, ale jeho vzpomínky jsou na vině. Nedokázal najít žádnou, která by v něm vyvolala pocit štěstí. V tu chvíli pocítil Harry plíživý chlad přímo za sebou, což mohlo znamenat jen jednu věc. Bylo jich víc.

Když se otočil, blížila se k němu vysoká postava v kápi, poletující kousek nad zemí, bez nohou, bez tváře, nasávající temnotu kolem sebe. Harry se znovu pokusil vyčarovat patrona, ale bez úspěchu. Začal před postavou couvat a jeho mysl opět zachvátil známý křik.

„Harryho ne, Harryho ne, prosím, Harryho ne!“

„Ustup, ty hloupá holko… tak uhni…“

„Harryho ne, prosím ne, vezmi si mě, zabij mě místo něj!“

Poslepu dál couval a jen čekal, kdy se propadne do tmy, protože se neměl jak bránit. Neměl nic, čím by mohl zachránit sebe nebo Dudleyho.

„Toho přespočet zabij.“

Ne, ne, znovu ne! Harry to nechtěl znovu poslouchat. Nechtěl znovu slyšet nejhorší okamžiky svého života. Klopýtl a cítil, jak se tvrdě posadil na zem. Natáhl ruku a zase se pokusil vyslat patrona, stále se však nic nedělo. Utápěl se ve tmě a mlze, která houstla více a více. Pozbyl i zbytek naděje a sesul se k zemi.

A pak měl náhle pocit, že hustou mlhou, prosvítá jakési stříbrné světlo, které zářilo jasněji a jasněji… Třásl se nevolností, přesto otevřel Harry oči. Chodník kolem něj zalévala oslepující záře, hlasy v jeho mysli ustaly a chlad se stahoval zpět.

Něco přimělo mozkomory k ústupu. Kroužilo to kolem něj a Dudleyho a chrčivé zvuky pomalu utichaly. Mozkomorové odcházeli a vzduch byl už zase teplý. Byl tady patron.

Jakmile se mu projasnila mysl, začal se po čtyřech plazit k Dudleymu, protože byl hrozně bledý. Patron, který odehnal mozkomory proběhl kolem Harryho a sklonil se nad bezvládným Dudleym. Tlouštíkovi se začala vracet barva do obličeje a Harry úlevně vydechl.

„Tak to bylo opravdu těsné,“ ozval se hlas za ním. Mladík se ohlédl a zalapal po dechu.