Hermiona znovu kráčela známou cestou přes bradavické pozemky. Rituál již byl dokončen a když pohlédla na své předloktí viděla jasně všech třináct runových znaků. Madam Softé určitě nenapadlo, že by z její knihy rituálů použili ten, který je dokázal vrátit v čase. Ona sama ho jistě znala, ovšem na jeho použití bylo potřeba opravdu silné magie, vůle a víry, všechno to, co Harry měl.

Vešla do hradu a zhluboka se nadechla. Tady se cítila opravdu doma. Byla jen tři místa o kterých něco takového mohla říct a Bradavice byly jedním z nich. Předešlý den zvažovala, že by se podívala na rodiče, ale nakonec si to rozmyslela. Její mladší verze stále žije spokojený život a pokud vše dobře dopadne, bude ho takový mít i nadále. Nemělo smysl sebe samou trápit minulostí, za ty roky si již zvykla, že byli jen oni dva s Harrym. Nikoho neměli, s nikým se nebavili a za nikým již netruchlili. Nebo možná… Ano, Draca Malfoye měli na paměti neustále. Jediná osoba, od které by žádnou pomoc nikdy nečekali a přesto to byl právě Malfoy, který jim dlouhou dobu pomáhal se skrýváním, nosil léky i informace. Byl nejen svědkem jejich svatby, ale také jejich přítelem. Po jeho smrti už nikdo takový nebyl.

Koutkem oka zahlédla lem černého pláště na chodbě vedoucí do sklepení a ušklíbla se. Kdyby jen profesor Snape tušil, co ho čeká. Stejně nechápala jak je možné, že profesor si žádných změn nevšiml. Přece musel stejně jako Harry něco cítit. Možná se jednalo o podobný problém jako u Samanthy. Tak moc Harryho nenáviděl, že si ničeho jiného nevšímal.

„Tak teď si všimnout budete muset,“ zamumlala sama pro sebe a stoupala po schodech k Brumbálově kanceláři. U chrliče se na okamžik zastavila. Chystala se použít některé z hesel, které si pamatovala z dob jejího studia, ale chrlič sám ustoupil. Ani se nad tím nepozastavovala a pokračovala k ředitelně. Jakmile vstoupila do místnosti, portréty všech bývalých ředitelů a ředitelek si ji s opravdovým zájmem prohlíželi.

„Dobrý den, pane řediteli. Omlouvám se, že jsem vás nechala pár dní čekat. Chtěla jsem se vyhnout nepříjemnostem,“ pozdravila s mírným úsměvem ředitele, který se tvářil stejně přívětivě jako vždy. Ani náznakem nedával najevo, co si o celé situaci myslí.

„Jsem rád, že jste přišla, Hermiono. Naprosto chápu vaše důvody pro odložení návštěvy, nyní je již všechno v pořádku?“

„Ano, rituál už byl dokončen, takže se v této době mohu pohybovat bez větších problémů,“ odvětila a posadila se.

„Výborně. Domnívám se, že není potřeba dlouhých proslovů ohledně téhle ošemetné situace. Po dobu vaší nepřítomnosti jsem si několikrát prohlédl vzpomínky, které Harry zanechal a prostudoval spoustu knih, přesto od vás budu potřebovat některá vysvětlení,“ řekl ředitel a zadíval se na Hermionu skrze své půlměsícové brýle. Hermiona měla dojem, že jeho pomněnkově modré oči jí vidí až do žaludku, přesto nebyla nervózní. Neměla co skrývat.

„Tomu rozumím, pane řediteli a samozřejmě vše, co budete potřebovat ráda zodpovím.“

„Pokud jsem správně pochopil funkci rituálu, tak je určen pro jednotlivce, ovšem vy jste se přenesli oba. Harry ve vzpomínkách naznačoval něco o svatebním obřadu, ale nijak blíže to nespecifikoval. Mám jisté teorie, domnívám se však, že vaše vysvětlení bude vhodnější způsob, jak to vyjasnit,“ předložil svůj první dotaz Brumbál.

„Po Voldemortově pádu a smrti profesora Snapea se u Harryho začínaly projevovat první známky ztráty spřízněné duše. Nejprve se u něj rozvinula nepřiměřeně silná magie. Nepotřeboval hůlku ani zaklínadla, vše dokázal pouhou myšlenkou. Zdědil magii linie Potterů, která sahá až k Ignotovi Peverellovi. Tohle by podle všeho, co jsme zjistili nastalo tak či tak, ovšem dělo by se tak postupně po dobu několika let, jenomže u Harryho to nastalo takřka ze dne na den a aby toho nebylo málo, zdědil i magii rodu Princeů. Profesor si nejspíše během umírání uvědomil své city k Harrymu, tudíž se duše svázaly a magie profesorova rodu se přesunula k poslednímu přeživšímu, k Harrymu. Samotné množství magie nebylo velkým problémem, tím byla bolest spojená s jejím používáním. Harry nevěděl, co se děje a nebyl vlastně nikdo, koho by se mohl zeptat, tak se začal věnovat studiu starodávných rituálů a práv v naději, že nalezne řešení. To sice nenašel, zato se naučil ohromné množství složitých zaklínadel. Jedním z nich bylo i zaklínadlo práva převodu moci, které se uplatňovalo v manželství a které mohl použít pouze opravdu mocný čaroděj, kterým Harry v tu dobu byl. Převedl na mě téměř polovinu své moci a proto jsme sem mohli přijít oba. Rituál jsme provedli společně ve stejnou dobu, ale každý sám za sebe. Díky Harryho magii jsem měla dostatek síly na jeho aktivaci a jsem ráda, že jsem to udělala. Kdybych zůstala ve své době, Harry by zde zemřel a zůstal by po něm jen duch, který by ovšem neměl téměř žádnou šanci zasahovat do současného dění,“ vysvětlila Hermiona.

Brumbál si ji mlčky prohlížel a Hermiona se nemohla divit, že nemluvil. Být na jeho místě, nejspíše by potřebovala mnohem vice času na vstřebávání takových informací.

„Paní Potterová, kdo byl svědkem vaší svatby? Jistě víte, proč se ptám,“ ozvala se Dilysa a Hermiona se překvapeně podívala na její portrét.

„Naším svědkem byl Draco Malfoy, zemřel již před deseti lety. Věděli jsme, jaká rizika obnáší právo převodu moci i rituál na cestu v čase a věděl to i Draco. Původně měl naše pouto rozdělit těsně před cestou zpět, aby naším odchodem nebyl nijak ovlivněn, toho se však nedožil, madam Derwentová,“ odvětila s ledovým klidem paní Potterová.

Dilysa přikývla a obrátila pozornost k současnému řediteli školy: „Albusi, domnívám se, že před vámi sedí nesmírně inteligentní a vzdělaná žena natolik silná, že pouhým mávnutím ruky je schopna vás zabít a srovnat Bradavice se zemí. Ano, paní Potterová, přesně tak silná jste, jen si to neuvědomujete. V tom případě si ani zdaleka neumím představit sílu jakou bude disponovat Harry Potter. Myslím, Albusi, že bychom se měli věnovat přítomnosti a nechat otázky na dobu míru.“

Hermiona si portrét nevěřícně prohlížela a nebyla sama. Brumbál i ostatní ředitelé Dilysu propalovali pohledem.

„Stále to vidíte, Dilyso?“ zeptal se překvapeně Armando.

„Samozřejmě. To, že jsem po smrti neznamená, že jsem přišla o své nadání. Když se zde paní Potterová objevila, její magie byla silná, ale s ohledem na fakt, že právě absolvovala cestu do minulosti skrze velice náročný rituál, nebyla jsem si jistá jak silná je. Dnes však její magie září s neuvěřitelnou intenzitou, dokonce více než ta vaše, Albusi,“ pronesla bývalá ředitelka.

Brumbál se otočil zpět k překvapené Hermioně: „Hermiono, Dilysa se narodila se zvláštním darem, kdy dokázala vidět sílu magie jednotlivých kouzelníků. To také napomohlo její kariéře lékokouzelnice. Její slova ve zkratce znamenají, že jste zjevně silnější než já sám.“

„To je nemožné! Mám pouze část Harryho moci a on sám byl na vaší úrovni. Tak to tvrdili lékokouzelníci v Austrálii,“ oponovala Hermiona.

„V tom případě se mýlili, paní Potterová. Musel být mnohonásobně silnější než Albus, protože i vy sama pouze s částečnou mocí jste silnější než kdokoliv v celé Británii,“ řekla s jistotou Dilysa.

„Přece se-,“ začala Hermiona, ale náhle se odmlčela a výrazně zbledla. Na okamžik vypadala jako v nějakém transu a pak náhle prudce vstala.

„Omlouvám se, ale budeme si muset promluvit později, pane řediteli.“

„Co se děje, Hermiono?“ zeptal se znepokojeně Brumbál.

„Harry je v nebezpečí, musím jít.“

„U Harryho je neustálá hlídka, kdyby byl v nebezpečí, jistě by zasáhli a já bych to dávno věděl,“ snažil se ji uklidnit ředitel, ale Hermiona se ušklíbla.

„Pokud se nemýlím, tak je dnes druhého srpna a hlídku má Mundungus Fletcher, který se místo hlídání někde fláká. V tom případě se nejedná o omyl. Vrátím se hned, jakmile situaci vyřeším,“ odvětila Hermiona a opustila ředitelnu. Chvátala po schodech dolů, aby se rychle dostala na hranici pozemků a mohla se přemístit. Příliš se zdržela! Kdyby přišla hned ráno, tak by touhle dobou nebyla u Brumbála, ale v Kvikálkově!

Vyběhla ze schodiště a narazila do vysoké postavy, lehce klopýtla, ale naštěstí neupadla.

„Promiňte,“ vyhrkla, aniž by se na postavu podívala a spěchala dál chodbami bradavického hradu.

Severus se za ní díval se směsicí vzteku a zhnusení nad jejím chováním. Byl rozhodnut zjistit, co je to za váženého hosta, který si může pobíhat po hradu jako kdyby tady byl doma.