„Půjdeme už domů, tati?" zeptal se po chvíli co jsem už přestal brečet.

„Dobře. Nepotřebuješ ještě něco, Árone?" odpověděl Erikovi a otočil se na mě.

„Hmm... Je zvláštní když mi tak někdo říká..." řekl jsem si pro sebe. Nikdy jsem nikomu neřekl jak se jmenuju, někdy jsem to dokonce i na chvíli zapoměl a musel jsem vždy donutit hlavu aby si vzpomněla.

„Proč? To ti takhle někdo říká poprvé?" nechápal Erik.
Zavrtěl jsem hlavou.

„Nic nepotřebuji, stejně ani nic nemám..." odpověděl jsem na jeho otázku.
Vzpomněl jsem si ale na jednu věc, kterou bych nechtěl ztratit.
„Vlastně... Něco ano," rozběhl jsem se k boudě a doufal že to tam pořád je.

Erik běžel se mnou. Ještě stihl říct rodičům ať jdou mezitím domů, že je doženeme.

Cestou jsem slyšel to ticho ve, kterém bylo slyšet jen šumění řeky.
Doběhli jsem ke dveřím a já začal odhazovat kusy látek, ze kterých jsem měl pelech.
Erik se díval jak to odhazuji.

„Na tom spíš?" řekl zhnuseně.
„Vypadá to jako kdybys to našel na ulici,"

Zahanbeně jsem sklopil zrak.
„T-to je z ulice..."

„Eh... Aha... Promiň," zastyděl se za to co řekl. Nejspíš až teď začal chápal v čem jsem musel žít.

„Kde to sakra je?" zaklel jsem.
Vzpomínám si že jsem to dal někam pod ty hadry.

Skříp...

Uslyšel jsem skřípání prken pod sebou. Už jsem to našel!
Vytáhl jsem poslední kusy hadrů a vyrval prkenou podlahu pod tím.

„Co vůbec hledáš?" optal se Erik. Zatímco jsem ničil podlahu, on si prohlížel vnitřek boudy.

„Něco co jsem nedávno našel... Nejsem si jistý co to je, ale...
Mohlo by mi to pomoct," řekl jsem a vytáhl tu věc.

„Ukaž," usmál se Erik a natáhl ruku.

Váhal jsem zda mu to mám dát. Mohla to být jediná věc, která mi pomůže v tom být Silný.
Když se na mě ale usmál věděl jsem že mu teď můžu jistě věřit.
Dal jsem mu to.

Erik si to prohlédl a zdál se překvapený. „To... To je úžasný!" vykřikl a zasmál se.
Já jsem nic nechápal. Poznal to na mě.
„Nechápeš? To je návod jak použít Zámek Síly,"

„Co je Zámek Síly?" byl jsem zmatený.

„To je... Ehm... Hele potom ti to vysvětlím. Tys vůbec nevěděl co to je?" zeptal se nevěřícně.

Já k němu přistoupil a zahleděl se do toho listu.
„Ne... Tušil jsem že to má něco společného se Sílou, to jsem poznal z toho obrázku," ukázal jsem prstem na obrázek ruky, která září světlem zapadajícího slunce.

„Ty jsi to jen tušil?" nechápal ale potom se pochopením plácl na čela. „No jo... Ty asi nebudeš umět číst, že jo?" řekl i když už věděl odpověď.

Ale čekal bych že mu to asi dojde.
„Tys myslel že číst umím? Kde bych se to asi naučil?"

„To ne! Spíš mi to jaksi nedošlo... Ale neboj, máma tě to naučí," usmál se.

„Vážně?" rozzářil jsem se.

„Jasně že jo," přikývl.
Otočil se zpátky k tomu cáru papíru a zachmuřil se.
„Hele... Mámě ani tátovi o tomhle neřekneš, dobře?" ukázal na to.

„A proč? Pokud je to tak úžasný tak proč to neříci Jiffovi? Mohl by nám s tím pomoct, vždyť je taky Silný."

„To ano, ale táta je hlavně strážný. Chápeš?"
Zavrtěl jsem hlavou.
„Ehm... To je těžké. Sám tomu přesně nerozumím. Ale táta mi to řekl takhle: Stráž má na starosti jak hlídání Města tak i hlídání Síly. Jednou za rok stráž přijde k chlapci, kterému už dvanáct let a určí jakou má Sílu. Pokud má slabou tak uzamknou Sílu tak aby ji nemohl použít.
Jenže jestli ji má dostatečně Silnou, odvedou ho na Tábor Silných, kde ho naučí Sílu používat. Zámek Síly je ale tajný a jen někteří Strážní ho umí.
Nevím ale jistě proč tomu tak je. Ale za dva týdny mám narozeniny a táta mi slíbil že mi poví vše o Síle," usmál se.
„Třeba ti to taky řekne."

„Jo, třeba mi to řekne," přemýšlel jsem o tom. „A vrátíš mi ho?"

„Jasně, ale možná by bylo dobrý kdybys ho nechal tady. Doma by se těžko dal schovat,"

„No... Tak dobře... Když to říkáš..." vrátil jsem ho na to sami místo a přehodil přes něj kusy hadrů.

Když jsme šli domů začal jsem zívat. Byl jsem unavený a moc se mi chtělo spát.
Při procházení městem jsem si říkal že je to v noci tak děsivé.
Rozsvícené pochodně nevydávaly příliš světla a ta, kterou měl v ruce Erik už dohořela.
„Eriku, já se bojím!" řekl jsem a začal ho pevně držet za ruku.

„Neboj... Se mnou jsi v bezpečí," usmál se. Jeho úsměv hned zahnal všechny moje zlé myšlenky a já už se tolik nebál.
Ale stále jsem byl unavený a pomalu se mi už klížila víčka.

„Copak? Jsi unavený?" Erik se na mě starostlivě podíval. Klekl si a řekl ať mu vylezu na záda.
Nevěděl jsem zda to je dobrý nápad. On mě však ujistil že jsem dost malý na to aby mě unesl.

Zbytek cesty jsme tedy došli tak že jsem mu ležel na zádech a on mě v pohodě nesl. Jeho kolébání mě ale začalo uspávat až jsem nakonec pomalu ale jistě usnul.

Tak... Áron se konečně po tom dlouhém dni vyspí... Nebo ne?
Já být na jeho místě tak spím dokud nepadnu😸

Kdo chce aby se Áron vyspal dejte vote a kdo chce něco říct ať dá koment😸