Ten den jsem měl pocit že snad pořád jen někam běžím. Nejdřív běžím na trh za Emmou, poté utíkám před někým kdo mě chce vyhnat z Města a nakonec dva lidi o kterých jsem myslel že ke mně byly milý, chtějí udělat úplně to samé.

Můj život neměl žádné štěstí.
Od té chvíle co mě tu nechali, co mě opustili...

Ale teď nebyl čas na vzpomínání. Musel jsem se dostat co nejdřív domů a počkat tam dokud mě nepřestanou hledat.
Ano, přestanou mě hledat a pak můžu vymyslet co dál.
Byl to dokonalý plán dítěte. Aspoň tedy pro mě.

Proto jsem se bez dalších problémů dostal k řece.
Popravdě to byla sotva říčka. Byla sice hluboká ale vedl přes ni most dlouhý sotva něco přes třicet kroků.

Lidi v ní lovili ryby a úlovky byly hojné. Od té doby co tam ale stojí stará bouda, lidé radši chodí rybařit na jiná místa.
Nikdo neví jak se tam objevila.
Jednoho dne se tam zjevila stará bouda a nikdo v ní nežil.

Déšť a bouřka však donutí i malého vystrašeného kluka aby se v ní schoval a nakonec i zabydlel. V noci mě však často straší šplouchání vody a foukání větru do boudy.
Tyto zvuky jsou pro mě děsivé a někdy mám i pocit že tam nejsem sám...

Když jsem zahlédl svoji boudu uvědomil jsem si že už zapadá slunce a pomalu se chýlí k večeru. V noci by museli chodit s pochodněmi a ty uvidím na spoustu kroků daleko.
Kdyby šli ke mně můžu utéct po proudu řeky.

Doběhl jsem do boudy a vyčerpaný s tlučícím srdcem se svalil na svoji „postel".
Podobal se spíš několika roztrženým kusům oblečení.
Ale dalo se na tom spát a v chladných nocích v zimě jsem si zapálil několik svíček, které hřáli.

Kvůli takovému životu jsem už nejednou dostal chřipku nebo jinou nemoc.
„Nechápu proč na tohle všechno myslím," řekl jsem si pro sebe.

Přemýšlel jsem o minulosti a o všem co mě potkalo. Jenže jak už jsem řekl, jde to těžce, obzvlášť když nemůžeš vzpomínat na nic dobrého. „Proč musím mít tak špatný život? Proč musím trpět?" tyto otázky jsem si říkal snad každou noc.

Pak jsem si ale vzpomněl na to co jsem udělal dobrého. Pomohl jsem Emmě s prací, jedné stařence jsem řekl kudy k mlynáři...
A s úsměvem si řeknu: „Není to zas tak špatné."

Jenže bylo...
Dneska mě chtěli vyhnat z Města a málem jsem zemřel rukou toho šíleného chlapa.
Stačilo to k tomu aby mi úsměv znovu povadl.

A k tomu přišli i otázky.
Co budu dělat?
Copak můžu něco udělat?
Můžu se jen nechat chytit, to je všechno.

Žádný boj mi nepomůže překonat Silné a jejich rozhodnutí. Když nechtějí ve Městě cizince tak je tam mít nebudou...

Dus...Dus...

Zaslechl jsem dupot. Nejdřív jsem myslel že to je jen v mé hlavě. Pak jsem ho uslyšel blíž ke mě a vylekaně jsem vyskočil na nohy.
Chtěl jsem zjistit, kdo to chodí v blízkosti boudy. Vykoukl jsem z malé škvíry ve zdi.
Jediné co jsem viděl byla však jen tma. Už jsem se chtěl vrátit ke svému pelechu ale světlo z pochodně mě zarazilo.

Vlastně nebylo jedno. Byly dvě. Ne, tři. Čtyři!
Bylo jich víc než jedna a šli za sebou. Doufal jsem že nejdou ke mě a byly jen náhodní kolemjdoucí.

Omyl.

„To snad není možný..."
Ale bylo. Jako kdyby mi četli myšlenky, obrátili svůj směr ke mě a já si už znovu pomyslel jakou mám smůlu.

Aniž bych se otočil a posbíral si věci jsem vyběhl z boudy a po proudu řeky začal utíkat. Sázel jsem na to že mě v té tmě neuvidí. Jenže jedna z pochodní se zřítila k zemi a já poznal že si mě všimli.
Zrychlil jsem ale byl jsem už vyčerpaný z celodenního utíkání. Dusot nohou se blížil.

Dus! Dus!

Už mě chytí!

Dus! Dup! Dus!

Ne!

Dup! Dup!

Přibližoval se ale neměl jsem odvahu se otočit. Nepřišlo mi že bych ještě bežel. Hnal jsem se co to šlo a snad bych se hnal ještě víc ale...

„Mám tě!" zakřičel vítězně chlap za mnou.
Strhl mě svým tělem na zem a držel při zemi.

„Nech toho! Pusť mě!" křičel jsem na něj.

„Co to s tebou pořád je? Copak mě nepoznáváš?"

„Měl bych snad?" zavrčel jsem.

Doběhli k nám ostatní z pochodněmi. Místo kde mě držel pod svým tělem ten chlap se ozářilo světlem z pochodní a já vyjeveně poznal tvář toho, kdo mě držel.

„Co... Eriku?" nechápal jsem.

Nějak se mi poslední dobou zdá že to až moc často ukončuji napjatě😸
Ale aspoň se pobavím😸

Mimochodem chtěl bych poznamenat že se nejspíš celý měsíc, tedy duben, budu věnovat knize Silní a pak se znovu vrátím k Takkarovi.
Nehodlám to takhle střídat, chvíle Takkar, chvíle Silní ale potřeboval jsem něco nového a v poslední době tak trochu kvůli škole nestíhám. Navíc vžít se do toho příběhu mi dává zabrat a rozdvojit svoji mysl nemám v plánu 😸