„Vstávej!" nařídil mi Jiffův syn a podal mi ruku.
Sevřel jsem ji a vytáhl mě zpátky na nohy. Byl jsem překvapený že jsem ho potkal, vždyť vyběhl k takovou dobu dřív! Nejspíš bydlí někde blízko.

„Díky..." zamumlal jsem ale to se už otočil a chtěl běžet dál.
„Počkej!" zakřičel jsem.

Jen se po mně ohlédl ale nezastavil se. Jenže se nedíval na cestu a vrazil do... Linghookové!
Viděl jsem jak se mu na tváři zračil strach.

Linghooková byla a vždy bude ta nejhorší ženská ve Městě! Nejen že pohrdá kýmkoliv, kdo není bohatý a krásný ale také říká že je jí hanba že musí žít s takovou chátrou. Jenže peníze jsou peníze a tak se nikdo nepováží o ní mluvit křivě, obzvláště když u ní pracuje.
Veškeré oblečení, které nosí lidé ve Městě, nebo aspoň ve Slabé čtvrti, tak pochází právě od ní a jejích švadlen.

Já si často vezmu nějaké to prádlo když se nikdo nedívá, ale jednou si všimli že jim něco chybí a teď už se tam nedostanu.

Jenže on do ní vrazil což se u ní považuje za obzvlášť velký zločin.

Aniž bych přemýšlel, na to nebyl čas, jsem se rozběhl, vzal ho za ruku, zvedl ho a utíkal s ním pryč než se vzpamatuje. To by byl průšvih.

Nevím jak dlouho jsme běželi ale dostali jsme se až na trh.
Tam se mi ten kluk vytrhl z ruky a zastavil se.
Když jsem se na něj podíval vypadal zvláštně. V křoví jsem ho neviděl tak zblízka.
Byl nejmíň o hlavu vyšší než já a dobře oblečený. Boty se dokonce zdály nové.
Jakmile jsem se mu podíval do obličeje uhnul pohledem jako kdybych mu něco udělal. Nechápal jsem.

Takhle jsme tam nějakou dobu stály. Když se ke mě otočil a otevřel ústa aby něco řekl přerušila nás jedna trhovnice. Kupodivu to byla Emma, žena u které pracuji.
Něco na nás křičela a oba dva jsme šli k ní.

„Kde jsi byl tak dlouhou?" zeptala se mě a jako vždy se nezlobila. Jen mi pak dá víc práce jako trest.

„J-já... zdrželo mě něco..." vykroutil jsem se. Nebylo by dobré kdybych jí to pověděl.

„A co ty, Eriku?" otočila se ke klukovi vedle mě. Nevěděl jsem proč se ptá i jeho.

„Musel jsem běžet skoro přes celé Město. Táta měl hlídku u západní brány ale zapomněl ti to říct.
Mám ti vzkázat že hned přijde že jen musí ještě něco vyřídit."

Moment... Pokud Jiff je Erikův táta a měl vyřídit zprávu svojí mámě... Znamená to že Emma je jeho matka!?
„To je divný..." projelo mi hlavou až jsem to řekl nahlas.

„Cože? Říkal jsi něco?" Emma mě nejspíš pořádně neslyšela.

„Nic jsem neříkal!" vyjekl jsem.

Emma to naštěstí nechala být a řekla nám abychom jí oba dva pomohli. Měli jsme za úkol naložit pytle se zbraněmi z vozu až k jejímu stánku.
Normálně pomáhám u ní v krámku ale když jsou trhy tak jdeme i sem. Nikdo jiný tu zbraně neprodává, donést zbraně na trh napadlo jen jí, takže žádná konkurence nám neodrazovala lidi.

Erik, jelikož byl větší si vzal na starost ten těžší pytel. Chytil ho do rukou a nesl ho před sebou, neboť byl moc velký na to aby ho nesl na zádech.
Udělal s ním pár kroků jenže neudržel rovnováhu a začal padat dozadu i s tím pytlem.

Než se celý rozplácl na zem, jsem mu podepřel záda aby se narovnal. Chvíli ještě vrávoral ale zvládl se udržet.
Oddychl jsem si, protože kdyby skočil pod tím těžkým pytlem nebylo by to dobrý.
Chtěl jsem se vrátit ke svému pytli, který byl o dost lehčí ale za to i lépe táhnutelný, když...

„Dík..."

Otočil jsem se zpět a podíval se na Erika. Jen odvrátil hlavu jako kdyby nic neřekl.
Dotklo se mě že se mnou nechce mluvit a ještě víc jsem nechápal proč.

Naštvaně jsem pohodil hlavou, vzal svůj pytel a svižným krokem ho chtěl obejít.

„Nejen za ten pytel!" zakřičel na mně zničehonic. Tentokrát se nedíval někam do dáli ale rovnou na mě, tedy pod sebe.
Překvapilo mě, kde se stala ta změna. „Víš... Nemám rád když si nedokážu pomoct sám. Ale díky,"
usmál se na mně i když dost nejistě.

Teď už jsem chápal proč se tak choval.
„Nevadí... To se mi taky stalo. Pomáhal jsem stařence ale potom spíš pomáhala mně. Styděl jsem se za to," nad tou vzpomínkou jsem se musel v duchu usmát.

Erik taky trochu pookřál a zasmál se.

„Ehm... Můžu ti pomoct? Rád bych ti pomáhal, víš?"

Na to Erik přikývl jako že rozumí.
„Ty ho chyť za tu lehčí část," začal mi říkat co mám dělat, uvědomoval si že nejsem tak starý jako on a za chvíli jsme ho dotáhli až ke stánku.

Když jsme ho chtěli rozvázat, Emma nás zastavila.
„Tenhle ne! Ten tu nechte! Jděte pro tamty další!"

Nevěděli jsme proč nás tak odhání od toho pytle, bylo v něm snad něco divného? Šli jsme tedy pro další a teď když už jsme to dělali spolu nám to šlo rychle od ruky.

Navíc když už bylo u stánku plno, měli jsme pauzu a bavili se hraním her, které Erik sám vymýšlel.
Jedna z nich byla: Kdo dohodí kamenem na střechu domu?
Nedaleko od náměstí byl dům a házely jsme kamínky, které jsme našly na zemi, na střechu.
Kdo jich hodil víc vyhrál.
Samozřejmě mi Erik skoro všechny kamínky vysbíral a já se mu musel pořád doprošovat.
Zdálo se že ho to baví ale jednou hodil kámen vedle a odrazil se od zdi domu.
Jenže nedopadl na zem ale jednomu chlapovi na hlavu. Když se podíval odkud to šlo, chtěl jsem se začít smát.
Erik mi ale přikryl pusu dlaněmi a odvedl dál aby si náš nevšiml.

Já vím jsem hnusný ale tady to budu muset utnout 😸
Zajímal by mě váš názor na Erika a celou tuhle záležitost.

Pokud se vám kapitola líbila dejte vote a v komentářích klidně vyjádřete své pocity😸