Hiro se počkal než jsme obešla lavičku a šel se mnou ven z parku. Když jsme procházeli centrem města připadalo mi to tu moc hezké a příjemné, ale čím víc jsme se blížili k okraji tím ne příjemněji mi bylo. Všechno působilo staře a ošklivě. Měla jsem pocit, že z každého rohu na mě něco skočí. Určitě jsem byla bílá jako stěna, když najednou Hiro zastavil kolo a otočil se na mě.

,,Je ti dobře?" starostlivě se zeptal a prohlédl si mě.

,,Ano .. jen mi to tu moc nesedí." odpověděla jsem chvějivým hlasem. Hiro postavil kolo na stojánek a přešel ke mě. Lekla jsem se a tak jsem trocha couvla. Přeci jen ho tak dlouho neznám. Hiro se však zastavil, uculil se a sundal si bundu, kterou mi vzápětí nabízel. Přijala jsem ji a znovu se postavila ke kolu.

,,Jsi tu prvně co?" zeptal se mě při jízdě.

,,Ano to jsem."

,,Nemáš se čeho bát .. je to tu jen starší!" mile řekl a zabočil do úzké uličky kde jsme museli z kola dolů. Šla jsem opatrně za ním a dávala si pozor, ale hned jak jsem se otočila narazila jsem do něčeho. Když jsem se podívala před sebe viděla jsem kolo ležící na zemi a Hiru jak na mě kouká se zadržovaným smíchem.

,,Tak sem si mě chtěl vzít?" zvedala jsem se ze země.

,,Ano. Chci ti ukázat svou tvorbu." poodstoupil kousek a já mohla vidět obrazy na zdech. Byly překrásné a velice inspirující. Zářily teplými barvami a příjemnou aurou.

,,Jsou perfektní, ale není to špatné .... kreslit takhle po domech?"

,,No ano, ale ono to tady alespoň oživí ...... nemyslíš?"

,,No ..... ano." pokrčila jsem rameny a šla se blíže podívat na malby. ,,Kdo je to?" zeptala jsem se, když jsem si všimla obrazu blonďaté holky s modrýma očima a velikým slamákem.

,,Holka co mi ji naši nutí." chladně řekl.

,,Wow..." nestihla jsem nic jiného říct.

,,No jo jsou vadní." Zarazila jsem se. Sice svou máti nemusím, ale že je vadná bych neřekla.

,,Nejsou vadní. I moji to tak mají. Ale já mám jiný názor! Ale proto nejsou vadní! Dobře?" zašklebila jsem se a prstem ho píchla do paže. Hiro se usmál a sedl si ke kolu. Mezi námi zavládlo zase nepříjemné ticho a já ho chtěla nějak rozdrtit a tak jsem se vrhla do řeči.

,,Hiro a ta dívka .. proč má tak veliký slaměný klobouk?" zeptala jsem se.

,,Upřímně ani nevím, je roztomilá ... takhle si jí pamatuji."

,,Tak to musíš mít hrozně dobrou paměť." podpořila jsem ho.

,,Proč jsi se zeptala?" podíval se na mě podezíravě.

,,Jen mě to zajímá. Přijde mi povědomá...." snažila jsem se odůvodnit to.

,,To ti věřím!" zamyšleně řekl Hiro a začal pozorovat oblohu. Sedla jsem si vedle něj a začala s ním řešit různé věci. Probrali jsme naše rodiny i rodiče. Bylo my s ním velice příjemně už jenom kvůli tomu, že jsem věděla že se v něčem podobáme. Měl i povahově stejné rodiče jako já. I jejich rodina patří mezi bohatší. Skvěle jsme si sedli a hrozně dobře rozuměly. Nakonec jsem se mu rozhodla povědět o tom jak mi máma zakazovala i jen si povídat s chlapci. Jeho reakce mi byla příjemná.

,,Pfffffff ... Chci vidět jak máma vybouchne až tohle zjistí!" procedila jsem mezi zuby a začala se nekontrolovatelně smát.

,,Jo já taky, ale teď by jsme se měly vrátit." řekl Hiro a rychle mě vytáhl na nohy. Zakývala jsem na souhlas a vydala se za ním. Cesta zpět mi teď připadala zcela odlišná. Byla velice pěkná. Obloha ve světě lidí během západu slunce je ta nejhezčí jakou jsem kdy viděla. Tolik teplých barev ji zdobilo ... Mohla jsem tam jenom sedět a pozorovat tu krásu. Pomalým tempem jsme se blížily k parku a nám šlapalo na paty šero.

,,Hiro, nevezmeme to cestou do nějaké kavárny nebo tak?" zeptala jsem se. Hirovy se na tváři rozzářil úsměv a začal mě vést do úplně jiné části města než jsem znala. Po asi 15 minutách kolo zamknul u luxusně vypadající restaurace.

,,Nachystej si milion tady tolik stojí jedno kafe." začal se smát Hiro, ale mě to tak směšné nepřišlo, neboť to tak vypadalo. Když jsme vešly dovnitř všechno vypadalo ještě luxusněji než z venku, ale seděli tu "normálně" vypadající lidé. Opatrně jsem si sedla na židli a čekala na servírku. Když přišla podala nám jakýsi seznam. Rychle jsem ho sebrala a chtěla do něj nakouknout, když v tom mi ho Hiro vzal a něco objednal. Zůstala jsem tam sedět a koukala na ubrus. Nevěděla jsem jak začít konverzaci. Vlastně ani nevím jestli jsem ji chtěla začít. To ticho mě rychle a zcela drtilo, ale mé uši si libovali.

,,Doufám, že máš ráda kávu?" strčil mi k ruce šálek. Zmateně jsem se podívala kolem sebe.

,,No?" tiše jsem zamumlala a srkla si kávy.

,,Tak co líbí?" znenadání se zeptal Hiro.

,,Ano ... Nečekala jsem, že na tomto místě bude něco takovéhoto. Taky to vypadá dost draze, ale sedí tu .. no .. obyčejní lidé." zasmála jsem se nervozně a zase usrkla trocha kávy.

,,To jsem rád a ...... ono to tu vlastně ani není drahé." zvedla jsem zrak. Byla jsem zcela udivena. K téhle kavárně to no ... nesedělo.

,,A proč?" zeptala jsem se rychle a málem se polila kávou.

,,Opatrně!" pohotově upozornil Hiro, ,,To no .... jelikož máme .. dost ... peněz můžeme si dovolit vrážet sem víc než vydělávat." sklesl. Já byla ještě více zaražená. Třeba naši by to nikdy neudělali a ... jejich rodina je tak velkorysá. Bylo to něco co se vážně málo vidí.

,,To je tak ušlechtilé!"padaly mi slova z úst.

,,Co?" zaraženě na mě koukl.

,,No naši jsou tací, že by ...... no prostě nikdy by nic takového neudělali." usmála jsem se, dopila tu poslední trochu kávy a začala se rozhlížet kolem.

,,Co hledáš?" zamumlal Hiro.

,,Hodiny .... nevíš kolik je?"

,,19:34 pro..." nedopověděl.

,,Promiň musím jít domů ... moc se omlouvám." řekla jsem a vzápětí zmizela za dveřmi restaurace.

Hlava mě bolela víc než kdy jindy. Ani jsem si nepamatovala čas kdy jsem zkovala pírka. Běžela jsem co nejrychleji to šlo, ale pírka jsem nedokázala udržet. Vydraly se na povrch a já je nedokázala nijak zkovat. Prostě nechtěly zpět pod povrch kůže. Uši jsem si tedy zadělala rukami a běžela. Jakmile jsem uviděla branku rychle jsem ji otevřela a běžela ke dveřím.

Ale ty se hned rozletěly do strany a v nich stála vystrašeně vypadající Tof.