Byl to výrazný černoch s poutavýma očima, uhlazenými rysy a měl velkou jizvu na levé líci. Neexistovalo, že bych ho snad mohla přehlédnout. A navíc jsme v té místnosti byli sami dva, z čehož logicky plyne, že nemohl ani on přehlédnout mě.

Upřímně, v souladu s tím tlumeným osvětlením jsem zářila jako hvězda na nebi. Zní to sice hezky, ale v kontrastu s ním to moc příjemné nebylo. Vlastně to byl přesně ten moment, kterému by se každý, kdo by do místnosti vkročil až po nás dvou, zasmál tak, že by se z toho div nepočůral.

Možná proto jsem ale byla ráda, že jsme tam byli sami. On se totiž nesmál - a samozřejmě mohl.

S povzdechem jsem se posadila. Když mi servírka donesla mou objednávku, s blaženým povzdechem jsem si okamžitě dopřála doušek toho horkého nápoje. Pak jsem koutkem oka pohlédla na něj, protože mi to prostě nedalo, a zjistila jsem, že se na mě taky dívá.

,,Noah," řekl během vteřiny, zřejmě aby prolomil ledy, a natáhl ke mně svou dlaň s dlouhými prsty a narůžovělými nehty.

,,Milly," lehce jsem se usmála a pustila jeho dlaň dřív než on tu mou. Neudělala jsem to kvůli tomu, že by mi vadila jeho rasa. Udělala jsem to jen proto, že jsem si v duchu opakovala stále dokola jednu velkou hloupost: Přece mě ten chlap nemůže brát vážně, ne? Přece nemůže nezadržovat smích, když právě zahlédl, jak neuvěřitelně rozdílnou barvu máme.