Možná jsme na to šli až příliš rychle, ale byl to Noahův nápad a proto jsem usoudila, že je správný.

Takže jsme se po dvou měsících známosti sestěhovali k sobě. Přesněji řečeno se on nastěhoval ke mně, protože jsem měla na jednoho člověka až moc velký byt.

Možná jsem podvědomě tušila, že tu se mnou někdo bude časem žít a tahle myšlenka mi vykouzlila úsměv na tváři, zatímco jsem se vyvalovala na pevném hrudníku svého přítele.

Všechno se to zdálo tak správné a snadné. A já si ani nepřipustila, že by se to mohlo nějak pokazit. Naivně jsem si totiž myslela, že naší budoucnost máme v rukou jen my dva.

Dávalo to přece smysl, ne?

Aspoň mně ano.