Pomalu jsem se na Noaha ohlédla přes rameno a jeho výraz mě přinutil natočit se k němu celou osou těla. Bezděky mi na tvář ukápla slza, protože mě mrzelo, že musel být svědkem takových primitivních řečí.

Promiň, artikulovala jsem tiše a dala prostor dalším slzám. Jen se na mě lehce usmál a zavrtěl hlavou. Pak se odebral ke dveřím.

,,Noahu..."

Otočil se zpátky mým směrem a díval se jenom na mě. Muselo mu být jasné, že by mu pohledy mých přátel zrovna nepomohly.

,,Já... já se rád stavím. Potom," upřesnil a já pochopila, že to potom znamená, až tu budu sama.

Když jsem pak okolo půlnoci ležela v posteli a v ruce drtila mokrý kapesník, proklínala jsem se, že jsem toho rasistického pitomce, kterého jsem považovala za svého přítele, nedonutila odejít místo Noaha.