Poslouchala jsem to už v letech, kdy měli všichni ti malí prckové kolem mě lidskou vizáž přirozeně opomíjet. Oni ovšem sotva uměli mluvit, stejně jako já, a už mi předhazovali, že jsem ,,bledá jako křída".

Upřímně, kdyby mi to neříkali, možná by to nakonec dopadlo úplně stejně, jelikož jsem rostla a lidé si nebrali servítky upozorňovat mě na můj odkrvený obličej čím dál víc.

Nešlo o to, že bych byla chudokrevná. Rodiče mě vzali na x různých testů krve a doktoři jim pokaždé řekli, že mám železa na rozdávání a že jsem zkrátka jen bledá.

V podstatě bych si neměla na nic stěžovat, protože mě ta má bledost učinila osobou vycházející z davu. Na druhou stranu, k tomu jsem nepotřebovala být bledá. Divná jsem byla sama o sobě.

Já vím, teď si určitě říkáte, proč vám to tu líčím. Povím vám to takhle. Když se potřebujete dostat k nějaké pointě, musíte začít od jejího základu.

Ano, ono to není nic tak světoborného. Když někdo není bledý, je třeba tlustý, takže odnáší výsměchy jiného typu, ale pořád jsou to věci, které toho nebohého jedince ničí. A ironií je, že právě jednici jako já se neustále utvrzují v tom, že na nich není nic špatně a že lidé mají jen moc volného času na rozebírání něčeho, do čeho jim vůbec nic není.

Přesto jsem se sebe samotné ptala neustále na to samé: Když jsi tak utvrzená v tom, že je důležité zůstat sama sebou a najít v sobě zdravé sebevědomí, proč tě tak trápí, že se na tebe lidé, kteří jsou stejní jako ty, dívají skrz prsty?