Ahoj všem.
Po sto letech (a na svátek všech svatých) jsem tu s novou kapitolou. Přeji příjemné čtení.🎃
____________________________________

Jen co to Siff dořekla, zmizela mezi stromy. Já ji následovala. Stejně tak i ostatní holky.

Vynořily jsme se u malé lesní tůňky a před náma se rozprostírala obrovská lukostřelecká střelnice. Nebyla sice tak velká jako máme u školy, ale byla o to víc vybavená. Všech pět nás jen zíralo s otevřenou pusou, zatímco se dračice povýšeně usmívaly.

"Tak co na to říkáte?" zeptala se Netta.

Ani to nedořekla celé a já s Kate, která taky trénuje s luky, jsme stály uprostřed střelnice.

"Jen tak mimochodem, luky visí támhle," řekla nám Siff a ukázala na dřevěnou stěnu na které luky opravdu visely.

Vydaly jsme se tedy tím směrem. Měly jsme celkem štěstí, že tady nikdo jiný nebyl a tak jsme měly střelnici jenom pro sebe. Stejně tak i všechny luky. Ty byly o proti těm naším jednodušší. Většina z nich byla nezdobená a lišily se pouze barvou dřeva, ale našly se tu i luky lehce pomalované.

Právě jeden takový jsem si vzala já. Byl vyrobený pravděpodobně ze dřeva Dwariny modré, takže, jak už jméno napovídá, jeho světlé dřevo bylo právě do modra. Touto barvou na něm byly namalované různé spirály, smyčky a jiné vlnky. Kůže, za kterou se luk drží, byla světlá, tak aby ladila k základní barvě luku.

Kate si vybrala červený Derinový luk. Za to se na ni Siff vražedně podívala. Bylo poznat, že byl její oblíbený. Blondýnka se na dračici omluvně podívala a chtěla ji ho podat, ale Siff ji naznačila, že si ho může nechat a vzala si jiný.

Sundala jsem si ten luk co jsem si vzala s sebou na misi a potom jsem si ze stěny sundala ještě toulec se šípy, které vypadaly nejmíň odrbaně a vydala jsem na zpátky na střelnici. Za chvilku přišly i ostatní holky. Ty se očividně s výběrem luku moc nezdržovaly.

~~~

"Luiso! Kolikrát ti mám říkat, ať ten loket nemáš tak dole!" řekla jsem brunetce vedle mě.

"No jo, furt. Tak nejsem takový zdatný střelec jako ty," odpověděla mi.

"To sice ano, ale za tu půlhodinu tě na to upozorňuju už alespoň počtvrté. A navíc máš narozky ke konci listopadu, ne?" (Já)

Na to už Luisa neodpověděla, ale podle výrazu jsem si odvodila, že má sto chutí ten šíp namířil místo terče na mě. A možná by se i trefila.

Za to já se trefovala do terče jedna radost. Ne sice tak přesně jako Siff, která střílela středy, ale nemůžu být ve všem nejlepší. A stejně byl ten terč podle odhadu o něco menší, než na které jsem zvyklá.

Vystřílela jsem všechny šípy z toulce a tak jsem šla k terči je pozbírat. V tom jsem pohledem zavadila na ohnivou dračici a udiveně nadzvedla obočí. Neřekla bych do Netty, že ji nepůjde zrovna střílení z luku. Údiv však vzápětí vystřídalo zadržování smíchu, když černovláska nešikovně vystřelila šíp, který ani nedoletěl k terči. Moc často sem asi nechodí.

~~~

Asi třičtvrtě hodiny jsme mohly střílet, a v Nettině případě spíš zápasit, z luku. Potom si holky začaly stěžovat, že už je bolí ruce. Nejdřív jsem se divila, ale pak jsem si uvědomila, že mě při natahování tětivy bolí tricepsy. Tak jsme nakonec překecaly i Siff, která jako jediná protestovala.

Když jsme se vrátily do vesnice, snažily jsem se tvářit jako by jsme nikdy nikde nebyly. Moc nám to ale nešlo. Dokonce i já, co normálně trémy nemívá (ten Kulturák se nepočítá), jsem si čas od času nervózně promnula rty.

Většina našich spolužáků se mezitím skamarádila s místními draky. Někteří z nich je vzali na předměstí, kde se na kraji nacházela budova, která, jak nám dračice vysvětlily, byla věnovaná tréninkům s ostatními zbraněmi. Někteří draci učili naše s některými z nich. Za budovou se hrál volejbal. I když... Název plácbal by byl přesnější.

"Čau, můžeme si taky zahrát?" zeptala se za nás Elis.

Hřiště bylo na šest lidí, co tam hráli, docela velké.

"Jo, klidně, ale chceme Luisu," odpověděl jeden kluk se zemských.

Zmiňovaná se pousmála a vešla k němu do hřiště. Bylo nás osm, tak aby jsme se netlačili na jednom místě, dvě z nás dělaly rozhodčí. Kdo to byl, se po každém setu měnilo.

Když jsme dohráli, ukázala nám Netta různé zbraně. Pak mi došlo, že jsem ten svůj nechala na střelnici.

"Siff?" (Já)

"No?" (Siff)

"Co když jsem tem luk, který jsem dostala na to vypátrání Belly, zapomněla na střelnici?" (Já)

"Nic. Stejně by ho tam někdo vrátil. A co se týče ostatních zbraní..." řekla dračice a zaváhala.

"Běžně je tam někdo tahá, takže to taky moc podezřelé není," doplnila ji její sestřenka.

"Pravda. A Leo nedrž ten palcát tak vysoko."  (Siff)

"Palcát? Já měla za to, že je dvacáté první století, a ne období husitů." (Elis)

"Taky se někdo vyzná v dějepise." (Luisa)

"A ty snad ne? Žižkou a husity nás náš dějepisář šikanoval alespoň šest  týdnů!" (Elis)

"Tak to přeháníš! Tak dlouho jsme nebrali ani světové  jehličnany a to, i když nám to absolutně nešlo!" (Luisa)

"Jaký Šiška?" (Pazzi)

"Co je husiti?" (Siff)

"Dvacáté první století?" (Netta)

"Huh..." (Elis a Luisa)

"Tak a máte to," řekla jim s zlomyslným úsměvem Lea.

Zatímco já a Kate jsme se při Šiškovi smály na celé kolo, Lea se zdviženým obočím a pobaveným úsměvem čekala jak z toho holky vybruslí. A jak se dalo očekávat, dračice z toho byly zmatené snad jestě víc než před tím.

"No...Ééé...Jakoby, že... asi začnu tím stoletím. No my jsme vlastně prakticky z jiného světa v době nazývané dvacáté první století. Což je sto let-" vysoukala to ze sebe dost sekaně Luisa.

"A jeden rok je tři sta padesát šest dní," skočla ji do řeči Elis.

"Není to náhodou naopak? Tři sta šedesát pět dní, ne?" opravila ji Kate.

Elis přivřela oči a upřeně se na blondýnku dívala. Ta ji zmatený pohled opětovala. Bylo vidět jak obě přemýšlí, která z nich má vlastně pravdu. Já si však správnou odpověď nechala pro sebe. Stejně jako ostatní.

Chvíli jsme všechny mlčely. To trochu trapné ticho přerušila až Lea:

"Tak přemýšlej. Dvanáctkrát třicet je kolik?"

"Hodně. Co já vím dvě stě dvacet?" odpověděla ji Elis.

"Když desetkrát třicet je tři sta, tak to logicky nemůže být dvě stě dvacet. Počítej!" řekla ji na to Lea.

"Éh," zamyslela se zrzka nad výsledkem, "tři sta šedesát?"

"Správně. A teď kolik měsíců v roce má třicet jedna dní?"

"Ééé... Leden, březen, květen, červenec a srpen, říjen a prosinec, takže sedm," počítala Elis měsíce na kloubech prstů.

"Dobře. Přičteme sedm a to nám dává třista šedesát sedm. Odečteme dva dny za únor a výsledek je?" zeptala se Lea.

"Třista šedesát pět?" (Elis)

"Takže jsem to měla dobře!" (Kate)

"Jo... Teď to trochu nechápu, můžete to zopakovat?" zeptala se zmateně Pazzi.

"Dvanáctkrát třicet je tři sta šede-," chtěla ji Lea příklad ještě jednou říct, ale dračice ji přerušila.

"Ne to ne, jen proč zrovna tyhle čísla?" (Pazzi)

"No, rok je rozdělený na dvanáct měsíců po třiceti ne třiceti jedna dnů. Jedinou výjimkou je druhý měsíc v roce, únor. Ten má dvacet osm a jednou ze čtyři roky dvacet devět dní. Proto ty čísla," snažila se to co nejstručněji vysvětlit Kate.

"Proč má ten váš rok třista šedesát pět dní? Není to trochu nepraktické?" podivila se Siff.

"Tak na tím jsem upřímně nikdy nepřemýšlela," odpověděla ji zamyšleně Luisa.

"Ono to nějak souvisí s tím, jak Země obíhá kolem slunce. Ten jeden oběh trvá právě těch třista šedesát pět dní ne?" řekla jsem docela nejistě.

"Holky vy jste úplně zapomněly na přestupné roky! Jeden oběh Země kolem slunce trvá třista šedesát pět a čtvrt dne. Jednou za čtyři roky má únor přece dvacet devět a tento rok celkově třista šedesát šest dní!" vykřikla najednou Elis.

"A jo!" plácla se do čela Lea.

"Jak si to můžete všechno zapamatovat?" (Netta)

"Tak když se to toho narodíš," odpověděla ji trochu posměšně Luisa.

"Máte už kalendáře?" zeptala se opatrně Kate.

Za to od všech tří dračic schytala vražedný pohled.

"Budu to brát jako ano," řekla si potichu pro sebe.

"Chápu, že jsme pro vás někde z pravěku-" začala se rozčilovat Siff, ale někdo ji skočil do řeči.

"Středověku," opravila ji Elis," ale vzhledem k tomu, že ještě nemáte kuše, tak bych si troufla říct, že by jste mohli být i že starověku."

To už se Siff, která to celé brala jako posměch, neudržela a vlepila zrzce facku až to plesklo. Všechny jsme se lekly a Kate vyjekla. Elis si na tvář položila ruku. Bylo vidět jak se snaží ze všech sil potlačit slzy. Ani se ji nedivím, vzdušná dračice ji dala pořádnou ránu. Ta se otočila s Pazzi v závěsu, jako s malým vystrašeným psíkem.

I Netta očividně měla co dělat aby nevykřikla. Snad poprve jsem ji viděla tak vystrašenou. S rukou na puse sledovala jak její nejlepší kamarádka naštvaně odchází. Potom se otočila směrem k nám.

"Moc se za Siff omlouvám. Není to poprvé co nedokázala rozeznat posměch od opravování. Ale když se naštve tak, že někomu dá facku, je zle. Elis fakt promiň," řekla černovláska a odběhla za dračicema.

Jen co Netta odešla, Elis se slzami v očích objala Luisu. V jejím náručí se rozbrečela úplně. Já, Lea a Kate jsme ji objaly taky.
____________________________________
Dneska to byla zase taková dlouhá mezikapitola, ale myslím, že minimálně konec celkem zamotal vztahy.

Což bude sranda. Protože teď začnu psát druhou část druhé části, kterou vůbec nemám promyšlenou. A do toho jsem si vymyslela rozkmotření dračic s našimi hrdinkami knihy. Tak předem upozorňuju, že se psaní nové kapitoly může ještě víc protáhnout.😑

Jinak kdo neví, tak jsem nachlazená a tak tento týden nejdu do školy. A třeba si na to psaní najdu čas😉

Tak u další kapitoly.

Míša💜