Ahoj.
Zdravím vás opět po měsíci. Nějak mi to předsevzetí vydat každý měsíc jednu kapitolu zatím vychází. Tak abych to nezakřikla *ťuk, ťuk* 

Zase půjde dějově o ne moc zajímavou kapitolu, ale za to vám snad zase o kousek přiblíží svět Dragolandie. No, čtete a uvidíte sami.

________________________________________________________________________________

Probrala jsem se na docela pohodlné posteli. Nade mnou se v průvanu mírně pohupoval menší lustr, na kterém už byly zapálené některé svíčky. Ty tvořily jediný zdroj světla v místnosti. Teda téměř jediný. Odněkud z rohu místnosti vycházela mdlá studená záře. 
   Když jsem se chtěla posadit, abych zjistila, co je jejím původem, zjistila jsem, že jsem za ruce pevně přivázaná k nohám lůžka. Provaz taktéž obepínalo i mé kotníky. Pokusila jsem se vysmeknou s nadějí, že ho někdo špatně uvázal. Neúspěšně. Postel pouze nepříjemně zaskřípala. Lano bylo moc pevné a moc těsně uvázané kolem mých kloubů.

Nezbývalo mi tak nic jiného, než s námahou zvednout hlavu. V rohu místnosti bez oken klidně seděla do pláště zabalená osoba. V ruce držela dřevěnou hůl s koulí na vrchu, která tvořila ono slabé světlo. I přes to jsem při pohledu přímo do záře musela přivřít oči. Když jsem si však světlu přivykla, začala jsem se víc zajímat o člověka, který hůl držel. Stále se však ani trochu nepohnul, což mě překvapovalo. Přestože si zaskřípění postele všimnout muset. Ledaže by spal... Aha!
   Pro jistotu jsem s sebou ještě několikrát škubla a donutila staré dřevo postele vyloudit nepříjemný zvuk. Nic. Postava neudělala jediný náznak toho, že ji to nějak vyrušilo. Výborně! Pokusila jsem se tedy určit její totožnost. Jediné, co kapuce pláště z obličeje nezakrývala byla brada s rašícím strništěm. Musel to být nějaký mladý (na dračí poměry samozřejmě) Lovec, jelikož valná většina mužů v Dračí vesnici nosila dlouhé plnovousy nebo přinejmenším měli čelist značně zarostlou. 

Pak mě něco napadlo. Znovu jsem zavřela oči a začala se soustředit na své nitro. Cítila jsem jak se změnou skupenství provaz postupně povoluje, až nakonec byly moje končetiny volné a s nimi i já. Opatrně jsem se protáhla kolem spícího Lovce a pak klíčovou dírkou ven. 
   Dostala jsem se do podstatně větší a lépe osvětlené místnosti. I přes to, že tam nikdo nebyl, jsem rychle slétla do rohu, kde bylo světla nejméně. Pokoj byl plný různých skříněk a poliček s bylinkami, květinami, různými vodičkami a dalšími věcmi potřebných k léčení. A také tu byla hromada zapálených svíček a rozevřených knih jen tak ledabyle pohozených na stole.

V tom do místnosti vešla dvě osoby. Přikrčila jsem se ke stěně, co nejvíc to šlo. Naštěstí si podezřelého tmavého místa nevšimly. Oba příchozí přišli ke stolu. Jakmile se zastavily a světlo svíček se jim opřelo do tváře, poznala jsem v jedné z nich Pazzi. Ta druhá osoba, taktéž dívka, měla stejné světlé vlasy, ale byla o dost vyšší a pravděpodobně i starší. Všimla jsem si taky, že v dlouhých loknách měla zapletený malý zvláštní copánek zakončený barevným pírkem. 

"Ias vilela hamus'Zava-ku teras, ad Iom oy-walam? (Potřebujeme víc listů Zavy, když už nekrvácí?)" řekla Pazzi a popadla nějaký svazek bylin podobných sušené šalvěji, který ležel na stole.

"Yo, um cepali-zu. Ur gala Ias eru-zu teras, ru-tu Iom-pu rimami Iom-zu samalli-zu (Ano, pro jistotu. Ale hlavně potřebujeme něco, čím ji zmírníme tu horečku)," odpověděla ji ta druhá dračice, kterou bych podle vzhledu přiřadila k dennímu živlu.

"Watti'Rima? Io mado goma lapaz, oy? (Vodu z rostliny Rima? To by mohlo být dobré, ne?)" navrhla Pazzi zatímco listy Zavy namáčela v nějaké tekutině a celé to pak zabalovala do tenkého plátna.

"Oy oy. Eru-zu magali. Eru em... Wali'Jacklope! (Nene. Něco silnějšího. Něco jako... krev Jacklope!),"  řekla ji na to ta druhá holka.

"Wali'Jackope! Lea motum lepazom! Ias oy-ras, ru Iok madok elip us Iom-tu! I Qeer Ias-pu ka, as Ias oy-zavas lana'powas-zu. Kamu Ios-zu kolli (Krev Jacklope! Lea je člověk! Nevíme, co to s ním může udělat! A Qeer nám říkal, ať nepoužíváme věci ze zvířat. Zvlášť těch kouzelných)," snažila se ji to vymluvit blondýnka.

"Ia Iok zavaz em tawatti-zu oy-fala. Usa Ias el oy-madas. Wali'Jacklope koda simaok, Iu ar Io rau. Ias Iok-zu zavaz em senati madas (Nemyslím to použit jako lektvar. Však ani nemáme jak. Krev Jacklope má chladící účinky, to snad víš. Můžeme to použít jako mast)," stála si pořád za svým druhá blondýnka.

"I Io matta oy-lapaz? Wali'kollipowas rawe lepazok (A není to škoda? Krev kouzelných zvířat je vzácná)." zeptala se Pazzi.

"Em, yo. Ur Iu e tomipo-zu aru oy-petu (Jako, jo. Ale za pokus nic nedáš.)" řekla ji na to.

"Tola goma. Ur ad eru omal, Io on Iu lapaz (Tak dobře. Ale když se něco pokazí je to na tebe.), odpověděla ji poraženě dračice.

"Yo yo. Io opi on Ia lapaz (Jo jo. Vždycky je to na mě), povzdechla si ta neznámá.

Pak už beze slova přešla na druhou stranu místnosti a otevřela až po strop vysokou, na červeno nabarvenou skříňku. Co v ní však bylo, jsem neviděla. Byla jsem sice v bezpečí temného rohu, ale zvědavost mi nedala a tak jsem rychle přeletěla nad jinou skříň hned vedle. Odtamtud jsem už skvěle viděla světlovlásce pod ruce. Naneštěstí si mého prudkého pohybu všimla Pazzi.   
   Otočila hlavu směrem k rohu, ve kterém jsem se ještě před chvíli ukrývala. Chvíli místo podezíravě zkoumala, ale potom se pohledem zase vrátila k druhé dívce.
Když jsem se ujistila, že se zemská dračice už nedívá, také jsem se podívala na druhou stranu místnosti. Červený nábytek byl plný poliček překypujícími lahvemi i lahvičkami všech tvarů, barev a velikostí. Některé byly dokonce i pomalované. Ale všechny, až do poslední byly opatřeny štítkem.
   Blondýnka si ke skříni přisunula stoličku, aby dosáhla na nádobky v té nejvyšší poličky. Popadla nejbližší hrdlo, podívala se na jeho visačku a hned lahvičku vrátila ne své místo. Jak tmavá tekutina uvnitř stékala po stěnách čiré lahve, odhalila svoji rudě červenou barvu. Krev? Tak přece jsi jim rozuměla, zaradovala jsem v duchu. 

Zatímco se vyšší dívka přehrabovala v lahvičkách, Pazzi odněkud vytáhla svazek nějaké čerstvé byliny s obrovskými listy. Dlouhými asi jako moje předloktí. Vysvobodila několik rostlin z kytice a spočítala počet listů. Ty pak postupně odřízla od stonku a lehce podrtila. Výsledný výtvor pak vyskládala na dřevěný tácek.
   Mezitím se druhá dračice vrátila s poměrně malou lahvičkou a kusem nějaké látky, pravděpodobně plátna nebo něco takového. Ten společně s Pazzi pak nastříhaly na malé proužky. 

"Iu falu, ul Io-ku filoma lapaz? (Myslíš, že je toho dost?), řekla zneklidněně menší blondýnka.

"Ru-ku?" (Čeho?)

"Wali'Jacklope-ku. Io vile oy-lapaz," (Krve Jacklope. Není ji moc), odpověděla druhé dívce a podívala na znepokojivě malou lahvičku na stole před nimi.

"Ar yo. Ur Ias vile Io-ku oy-teras. (Snad ano. Ale nepotřebujeme ji moc.) řekla ji na to ta druhá.

"Ad Iu falu..." (Když myslíš)

Druhá dračice na to Pazzi chtěla něco říct, ale radši zůstala zticha. A tak bezeslova potřely většinu pruhů krví. Bylo však vidět, jak s ní obě šetří i přes to, že látka tekutinu dobře vsakovala a nebylo ji potřeba mnoho. Asi to musí být něco fakt cenného. Když měly hotovo, vyšší dívka opatrně posbírala všechny natřené pruhy a přehodila si je přes předloktí. Nebylo jich nakonec tak moc, asi kolem pěti nebo šesti. Potom zamířila pryč z místnosti. Pazzi popadla svůj tácek a následovala ji. 

Počkala jsem několik vteřin a pak pomalu vyrazila za nimi. Prolétla jsem kolem dveří a ocitla se v prázdné chodbě. Až na několik obrazů bylin na stěnách tu nebylo, narozdíl od čarodějnické pevnosti, prakticky nic. 
   Obě dívky už mezitím vcházely do jedné z postranních místností. Počkala jsem až za sebou zavřou dveře. Pak jsem přiletěla ke klíčové dírce a nakoukla dovnitř. V místnosti bylo poměrně dost lidí stojících kolem postele podobné té, na které jsem ještě před chvílí ležela já. Ale protože někdo mi zakrýval lepší výhled, se mi nepodařilo určit, kdo v ní leží. A přes slabé světlo svíček jsem nebylo schopná rozpoznat ani ty ostatní kolem. 
  Díky špatnému osvětlení jsem se však mohla nepozorovaně vletět do místnosti. Protáhla jsem se klíčovou dírkou a rovnou jsem vyletěla až skoro ke stropu. Díky lepšímu výhledu se mi mezi obličeji podařilo rozpoznat Qeera i Náčelníka. Ale moji pozornost zaujal úplně někdo jiný. Ten, komu teď dračice z dřívějška pokládaly na čelo navlhčené pruhy látky a celé tělo zabalovaly do léčivých listů. Ten, kdo ležel v posteli a ten, kdo teď ze spaní křičel bolestí.

Lea...

________________________________________________________________________________

Mysleli jste si, že toho malé Lea už dost. Živou mě nedostanete! *Ďábelský smích* 
(Teď je mi trochu líto XxStarrLighttxX, které týrám charakter už několik kapitol... Ale zatím si toho nevšimla)

Jinak hádejte kdo jde na Halloween za draka z Dračí vesnice? Jen teda, aby se to hodilo k tomu strašidelnému vibu, tak bude teda jakoby záporák.

Jo, a ještě jedna věc. Musím poděkovat SramelovaS za pomoc s vytvořením zdravostnice. Zatím k ní ještě nebudu nic prozrazovat, ale bude poměrně důležitá v dalších kapitolách. Fakt díky moc.

Tak to by bylo asi všechno, co jsem vám chtěla říct.
Tak zase za měsíc!

Míša