Les za Salemem, Massachussets. 1693.

Víření stromů se přibližuje k nám a já cítím jeho sílu. Nikdy jsem nezažila nic tak fascinujícího a otřesného zároveň. Pravděpodobně jsem o ničem takovém ani neslyšela. Prastará magie pohybuje silnými kmeny jako by to byly pouhé větvičky, pohrává si s uspořádáním lesa a burcuje vše živé. Těsně kolem mne právě proběhl nádherný jelen, snaží se pohromě utéct. Možná bychom měli také.

Podívám se na Simona, který se vůbec nehýbá. Sedí opřený o kmen vysokého stromu a fascinovaně se rozhlíží po pohybujícím se lese. Nevypadá, že by chtěl někam utíkat.

"Simone!" zakřičím, když ho vír pohltí. Nemusím se o něj bát ale dlouho, protože za chvilku síla strhne i mě.

Trvá mi dlouho se v neustále se měnícím okolí alespoň trochu zorientovat. Vlastně by se dalo říct, že než mi došlo, kde je nahoře a kde dole, prokletí se přehnalo kolem a já znovu skončila na zemi.

"Fay," ozve se Simonův hlas celkem nedaleko ode mě.
"Jsem v pořádku," otočím se tím směrekm. Můj pohled se upírá do jeho očí, tak jasně zelených, až to skoro bolí. Poprvé v nich vidím slzy.
"Nemůžu jít dál," vyhekne a podlomí se mu kolena.
"Simone!" okamžitě k němu přidřepnu. "Co to říkáš? Musíme jít dál! Slyšíš?"
"Fay, moje noha..."

Podívám se na jeho nohy. Na pravém stehně má obrovskou ránu, ze které mu crčí krev.
"Simone..."
"Fay, poslouchej! Nějaká větev mi rozřízla nohu. Musíš pryč ode mě. Jdi, utíkej někam daleko. Nebo, až mě najdou, najdou i tebe. Neví, kdo jsem, postarají se o mne. Je mi líto, Fay."

Je mi jasné, že je mu to líto. I to, že má pravdu. To, co říká, zní rozumně. Jenže on nezná Salemské. A navíc nejsou jediní, kdo nás hledají.

"Co když tě najde George?" zeptám se. Podívá se na mě s bolestí v očích. Pláče.
"Tak zemřu," odtuší.
Chvíli na sebe jen koukáme, než konečně začnu přemýšlet o tom, co bych měla udělat.

Zaposlouchám se do zvuků přírody. Slyším zurčení potůčku. Přesně to, co potřebuji.

"Vstávej!" pomáhám Simonovi na nohy. Nevěřícně na mě kouká. Opatrně se zvedá, zraněnou nohu drží ve vzduchu. Podpírám ho a pomáhám mu se hopkat po zdravé noze směrem, kterým tuším vodu.

"Už nemůžu," povzdechne si. Opatrně se posadíme.
"Pomohl jsi mi, Simone. A teď pomůžu já tobě," řeknu. "Vím, co musím udělat, abych ti trochu ulevila. Jen se prosím nevzdávej."
"Tak dobře," usměje se. "Ale kdyby to bylo moc nebezpečné..."
"Zabijí mě," pokrčím rameny. "Stejně to udělají, Simone. Dřív nebo později, někdy určitě. Bohové to tak chtějí. Jedna z nás už zemřela, ne? Prokletí Salemu, pamatuješ?"
"Samozřejmě," ušklíbne se s pohledem upřeným na své rozseknuté stehno.
"Zkrátka a dobře, musím zemřít. Brzy. A předtím chci stihnout splatit své sluhy, rozumíš? Nedopustím, aby strážkyně ohně zhynula lidskou rukou, aniž by dokončila své dílo na tomto světě."
"Fay," zavrtí hlavou. "Taky to vzdáváš."

Vyděšeně na něj pohlédnu. Blázní? Já přeci nevzdávám nic! Opatrně mu přiložím ruku na čelo. Zasměje se.
"Jsi roztomilá, když máš strach."
"Nemluv. Není ti dobře."
"Až na tu nohu mi není nic. Jen ty jsi paranoidní, Fay," chytí mě za ruku, kterou mám položenou na jeho čele. "Nemusíš zemřít. Nikdo nemusí, ne takhle," zašeptá.

Možná má pravdu. Možná si opravdu osud jen nalhávám. Ale staré knihy přeci nelžou.
'Ne,' napomenu sama sebe, 'ale nic o osudu se v nich nepíše.'
Podívám se na usmívajícího se Simona. Pořád mne drží za ruku, zatímco z nohy mu dál uniká krev. Naštěstí už ale ne tak moc. Třeba jeho zranění není tak vážné.

"Sedni si ke mně, prosím," zašeptá. Poslechnu ho. Pustí moji ruku a obejme mne. Přitáhne mě k sobě.
"Fay," zašeptá mi do vlasů. "Slib mi, že kvůli mě nikdy neuděláš žádnou hloupost. Rozumíš?"

Zavrtím hlavou.

"Nenechám tě tu," prohlásím, i když vím, co to znamená. Jestliže jsem před chvílí získala novou naději, rychle se zase rozplynula. "Postarám se o tebe. Vrátíme se do Salemu."

"Moje milá, milovaná sestřičko!

Simon je zraněný. Bez lékařské pomoci už mnoho nevydrží. Musím ho zachránit. Nesmím dopustit, aby kvůli mně zemřel. Kdybych tehdy nepřišla do Bostonu...

Zdá se to jako věčnost, viď? Kolik je to vlastně dní? A co je dneska za den? Kdo ví? Kdo se stará? Je to snad důležité?

Sestřičko, tohle je asi jeden z posledních mých dopisů. Vracíme se zpátky do Salemu. Musíme. Nebo Simon nepřežije. Salem je jeho jediná možnost. A ty víš, co se mnou Salemští udělají, že?

Nebojím se konce, protože přijde v ohni. Já shořím, sestřičko! Oheň shoří! Chápeš tu ironii? Přijde mi to skoro vtipné. Miluji oheň. Já JSEM oheň. Ať si říkají, co chtějí. Nejsem čarodějnice.

Jsem strážkyně.

S láskou a vzpomínkou na tebe a matku,
Fay."