Boston, Massachussets. 1693.

"Jsem," přikývne. Nepřekvapí mě to. Jak by taky mohlo, že?
"Celou tu dobu," opatrně pokračuji. "Celou tu dobu mě s Georgem jen vodíte za nos. Děláte, že o mě nic nevíte. Ale víte toho snad víc než já sama."
"Když to takhle řekneš, zní to hrozně," sklopí hlavu. "Fakt mě to mrzí, Fay. Omlouvám se. Chtěli jsme ti to říct, ale nevěděli jsme jak."
"Počkej!" zarazím ho. "Tohle všechno, tenhle náš útěk... to je naplánovaný?!"
"Ne," zavrtí hlavou. "Do tý knihovny jsem tě nikdy nesměl přivést. George říkal, že až bude čas, všechno ti v klidu vysvětlí. Ale ten čas už promrhal."

Neodporuji mu, ale asi bych byla souhlasila s Georgem. Pravý čas na takovouhle záplavu informací opravdu ještě nenastal. Nicméně někdy mi to říct museli. Vím, že Simon to myslel dobře, proto se na něj nezlobím. Jen mne překvapuje, že to uspěchal on, Strážce země. Nejuspěchanější živel většinou bývá oheň. Strážce země by si vždy měl všechno pečlivě rozmyslet, mít spoustu spolehlivých důkazů o tom, že jeho jednání je správné. A Simon je typický strážce země.

"Něco se chystá, nemám pravdu?" zeptám se ho. Přikývne. "A George o tom neví," navážu opatrně. "A ty mu to z nějakého důvodu nechceš říct."
"Oheň by neměl vědět všechno," pokrčí rameny. "Promiň, Fay, ale opravdu neumíte zacházet s tajnými informacemi. Ani ty, ani George."
Asi bych se měla urazit, ale má pravdu.

"Nicméně, když už jsi to nakousl..."
"Ne," zavrtí hlavou. "Neřeknu ti nic. Jsou věci, které nesmí vědět nikdo zbrklý."
"To mi říkáš ty?" odseknu jedovatě. Pousměje se a jemně zakroutí hlavou.
"A o tomhle jsem mluvil."

Přesměruji svou pozornost směrem k Georgeově domu. Přemýšlím, jestli je doma. Ačkoliv nevím, k čemu mi tento závěr poslouží, docházím k názoru, že spíš ne. Zatřesu hlavou a znovu se začtu do knihy. Nic zajímavého se v ní ale v podstatě nedozvídám. Příběhy Strážců, zaklínadla, která dávno už znám, staré zpěvy, moudra Strážců i Strážkyň, starou mapu Salemu a ještě starší mapu Bostonu. Nic zvláštního. Kniha vypadá téměř stejně jako ta o Strážkyních.
'Protože je to jen její pokračování,' bleskne mi hlavou. Samozřejmě. Stejný autor. Stejná moudra. Knihu zavřu a položím vedle sebe.

"Simone?" oslovím ho.
"Fay?"
"Myslíš, že je George doma?" zeptám se opatrně.
"Ne," zavrtí hlavou. "Před chvílí jsem ho viděl odcházet. Když sis četla."
"To je dobře. Je na čase opustit tenhle dům."
"Cože?"
"Slyšel jsi," pokrčím rameny, zvednu se a vykročím směrem k oceánu. Nenávidím ho. Je tak...šedivý. Ale na druhou stranu mne fascinuje jeho chladná, nebezpečná a tajemná krása. Taky bych chtěla být tak záhadná. Plná hlubokých citů. Stejně mocná. Zajímavá. Rozvážná. Schopná se rozbouřit. Ne tak temperamentní, ne tak vášnivá.
"Musím pryč od té vody," otočím se k Simonovi a chytím ho za ruce. Jemně mě pohladí palci po hřbetech rukou a podívá se mi přímo do očí.
"Tak dobře," přikývne.

Rychle posbíráme těch pár věcí, co máme, a opatrně se vkrademe do domu, abychom si ještě vzali nějaké zásoby jídla. Pak vyrážíme zahaleni do černých kápí do ulic Bostonu.

Venku se to hemží lidmi. Snad nikdy jsem jich neviděla tolik pohromadě. V přístavu je spousta kupců s rybami, čajem a různým dalším zbožím. Snažíme se působit nenápadně, přestože v černé kápi si připadám jako zloduch. Simonovi se přirozenost daří o něco víc než mně. Proplouvá davem tak, že se za ním nikdo ani neotočí. Následuji ho a doufám, že mám stejný úspěch. Bojím se ale otočit, abych se podívala. Nechci Simona ani na chviličku ztratit z dohledu.

Když se propleteme přístavem, Simon se zastaví v jedné postranní uličce.
"Fay, musíme z města. Tady už nesmíme zůstat ani vteřinu," vydechne.
"Co se děje?" zeptám se. Neodpovídá. Položím mu ruce na ramena, zatřesu s ním a tím ho donutím podívat se mi do očí. "Simone, co se děje?"
"Inkvizice," zašeptá. "Polovina z těch lidí tam jsou s ní nějak spojeni. Znám je. A co hůř," polkne. "Zná je George."

"Musíme vypadnout," chytnu ho za ruku a rozeběhnu se uličkou. Je to asi ta nejnápadnější věc, co jsem mohla udělat, ale naštěstí to nevypadá, že by si nás někdo všiml. Zastavím se, až když uvidím les. Bohové, proč jsem doběhla sem? Já se nesmím vrátit. Nejde to.

"Fay?" Simon nezastaví, táhne mne za sebou.
"Simone!" křiknu. "Musíme zpátky!"
"Nemůžeme zpátky," zastaví se a znovu se mi zahledí přímo do očí. "Fay, my už nikdy nemůžeme zpátky."
"Ale my právě jdeme zpátky," vzlyknu. "Zpátky do Salemu."

"Moje malá, milovaná sestřičko,

Vracím se k tobě. I se Simonem. Je to jediná cesta. Bohové nás k ní zavedli. Já vím, je to nebezpečné. George nás určitě bude v Salemu hledat, ale to i Bostonu. Nevím, co budeme dělat. Inkvizice pátrá v Bostonu, v Salemu snad ještě víc. Simon si myslí, že ji George poštval proti nám. Nedivila bych se. Přeci jen, pokusila jsem se ho zapálit.

Simon se snaží něco vymyslet. Přijít na něco, co by nám zachránilo život. Ale ani on, Strážce země, nejmoudřejšího živlu, si neví rady. Mám strach. Nejen o sebe a o Simona. I o tebe a o matku. O všechny v Salemu. Nevím, kdo všechno v době mé nepřítomnosti přišel o život kvůli tomu jejich "Honu na čarodějnice". Snad jste v pořádku. Mám tě ráda, sestřičko.

Fay."

Tak jo, po hodně dlouhé době se zase hlásím s další kapitolou. Omlouvám se za šílené protahování jejího vydání, nicméně snad jsem ještě neupadla úplně v zapomnění a někdo si to ještě přečte. Jinak důvody té hrozné pauzy jsou snad každému jasné - škola, Vánoce, práce... asi to znáte. Takže se ještě jednou omlouvám a děkuji, že se mnou držíte.

Vaše Cía.