Les za Salemem, Massachussets. 1693

Opatrně klopýtám tmou. Už dva dny. Bez jídla a bez spánku. Nikdy mě nenapadlo, jak je tento les vlastně hluboký. Až teď.

Jsem hrozně utahaná. Už bych se vážně měla vyspat. Zastavím se a pozorně se zaposlouchám do zvuků přírody okolo mne. Nemám moc blízko k přírodě, na rozdíl od ostatních strážkyň. Nevím, jak bych se popsala. Asi jako oheň. Výbušná. Neklidná. Odhodlaná.

Odhodlaná.

Odhodlaná tohle všechno přežít. Odhodlaná prokázat, že za epidemie, kvůli kterým na nás přišli, strážkyně nemohou. Odhodlaná očistit své jméno.  Odhodlaná pomáhat mému městu vzkvétat za pomoci všech čtyřech živlů. Odhodlaná vrátit se do Salemu za matkou a sestřičkou.

Bohužel, abych toto dokázala, musela bych mít nejen odvahu, ale i prostředky. Copak někdo bude respektovat oheň?

Oheň je dle mého názoru živel, který lidé nechápou. Mají na něj to své přísloví o zlém sluhovi a špatném pánu, ale copak jim oheň někdy sloužil? Oheň neslouží, oheň vládne. Bez ohně by umrzli. Nenajedli by se. Nemohli by si v noci posvítit na cestu. Bez ohně to nejde. Ale pán se bez svého sluhy obejde, ne?

Lidé oheň nikdy nepochopí. Pro ně vždycky bude záhadou, jak vlastně může něco tak dobrého být tak ničivé zároveň. Ale nejsou ostatní živly úplně stejné? Proč považují zrovna oheň za ten nejničivější?

Možná právě kvůli jeho odvaze. Není jako země, která se otřese jen párkrát za čas jen v určitých místech. Není jako voda, tiše vyčkávající, aby mohla udeřit. Ani jako vzduch, nenápadný, neviditelný, všudypřítomný. Nečekaný. Katastrofální. Oheň je nespoutanost. Rebelie. Odmítnutí toho se skrýt. Popření faktu, že vražda se plánuje v tichosti. Oheň je vidět a neskrývá se. Možná proto ho považují za hrozbu.

A možná proto mne našli.

Vyčerpaně se sesunu na zem. Chybí mi lidi z mého okolí. Rodina. Kamarádky. Chybí mi Nicholas, který za mnou občas tajně chodil v noci. Vždycky jsme si povídali. Chtěli jsme se vzít, ale matce jsem to nestihla říct. Přišlo to všechno tak nečekaně...

Stejně nevím, jestli bych v Salemu byla šťastná. Tedy, určitě víc, než tady v lese. Ale dřív nebo později bych musela pryč. Zabíjeli kvůli nám nevinné. Nemohla bych se na to jen nečinně dívat. Možná, že když na pár let ze Salemu zmizí čáry, lidé na naše pronásledování zapomenou. Ale v tom případě teď nesmí dopadnout žádnou z nás.

Nikdo neví proč, ale strážkyně živlů se rodí jen a pouze v Salemu. Vždy, když jedna strážkyně zemře, do roka se narodí její nástupkyně. Pozná se tak, že se vedle její postýlky zjeví pergamen se seznamem jejích povinností, které musí plnit od třinácti let. Strážkyně se rodí jen do rodin, kde alespoň jeden člen umí číst. Kvůli tomu dopisu. Rodiny ale nesmí prozradit, že mají doma strážkyni. O její moci smí vědět jen její rodiče a ona sama. Ani její sourozenci o jejím tajemství nesmějí ani tušit.

Nikdo neví, odkud ten dopis označující strážkyni přichází. Ve starých knihách předchůdkyň mne a ostatních strážkyň je rozvinuta jedna teorie o pátém a nejvyšším živlu, který stráží sami bohové a o kterém lidé nemají ani tušení. Živlu ovládajícím veškeré pocity, vědomosti a víry všech na zemi. Živlu, který ovládá všechno nevysvětlitelné na tomto světě. Živlu, kterému staré strážkyně říkali éter.

Strážci éteru - tedy bohové - mají údajně lístek položit vedle kolébky novorozené strážkyně. Předtím však naučí její rodiče číst, pokud to ještě neumí. Prostě jim vnuknou myšlenku, že by to chtěli umět, a dají jim veškeré předpoklady, aby se to mohli naučit. Osobně tomuto názoru moc nevěřím, ale jinak si to vysvětlit nedovedu.

V dálce uslyším zachrastění kroků. Ne lidských, ale zvířecích. Zaposlouchám se znovu, nic podezřelého nezaznamenám. Vytáhnu tedy z kožené kabely, kterou mám přehozenou přes rameno, jablko. Jediné jídlo, které mám. Zítra přes den budu muset sehnat nějaké jiné. Možná ulovit nějaké zvíře. Nikdo ze Salemu, ani moje matka, to neví, ale umím využít svůj živel k tomu, abych usmrtila zvíře. Není to těžké. Ani necítím lítost, že zvířatům beru život.

Asi to tak má být. Oheň je mužský element, tedy bych měla mít trochu mužskou povahu - a tedy i touhu lovit. Lovit, dobývat, poznávat. Nevázat se. Ano, to zní jako já. Ale přeci jen, jsem pořád žena a potřebuji domov. Potřebuji Salem. A ten mi teď vzali.

Zamyšleně a se slzami v očích sním jablko. Ve vzduchu je cítit voda. Zítra bude pršet. Nenávidím déšť. Když mi dopadá na kůži, připadám si stísněná. Neúplná. Uhašená. Nemám déšť ráda, protože oheň nenávidí vodu. Tak to je a vždycky bude. Odvěká nenávist dvou živlů. Nevím, proč se prostě nemůžeme tolerovat, jako to dělají země a vzduch. Možná proto, že země a vzduch si navzájem neubližují. Ale oheň vypaří vodu a voda uhasí oheň. A já přeci nemůžu ignorovat dýku ve svých zádech.

Opřená o strom zavřu oči a snažím se podle zvuků cokoliv rozpoznat. Teče tu někde potok s čistou vodou, které bych se mohla napít? Sice vodu nesnáším, to ale neznamená, že ji nepotřebuji. Bohužel, zvuk tekoucí vody neslyším. Jediný zvuk, který rozpoznám, je dupání ježků. Blíží se ke mně. Zvuk je čím dál hlasitější. Než ale stihnou dojít moc blízko, propadám se do říše snů.