Proč hraju rpg? Proč koukám na anime? Proč mám 7 facebooků a 16 wattpadů? Proč píšu příběhy z fiktivními světy a ve své hlavě mám vlastní vesmír?

Je to jednoduché.

Protože unikám z reality. Unikám z tý sračky, kterou všichni nazývají realita. Hraním a psaním se dostávám do neexistujících světů, kde mám možnost být čímkoliv, najít přátele nebo lásku. Stejně tak na internetu. Mohu ukázat jen to, co uznám za vhodné. Přes internet jsem dokázala sbalit kohokoliv jsem chtěla a to jsem se ani nesnažila. Zažívám chvilkové pocity štěstí...

Ale pak se musím vrátit do reality. Díky vesmíru je to teď na střední lepší. Mám přátele, co mě podrželi, když jsem potřebovala...

Ale roky předtím... už od školky mě okolí šikanovalo... neměla jsem kam jít a komu se svěřit... nikdo mě neposlouchal... a byla jsem ve stínu své dokonalé sestry... ve všem lepší než já... pro každého lepší než já... byla jsem osamělá a myslela si, že na tomto světě pro mě není místo... tolikrát jsem to chtěla skončit... ale neměla odvahu... svěřovala jsem se deníku... ale nepomáhalo to... řekla jsem náznak rodičům... ale ignorovali to... řekla jsem něco učitelům... nic nezmohli... uzavřela jsem se do sebe a přestala všem věřit... stejně by důvěra jen zklamala... a pak přišlo období dětských lásek... pamatuju si prvního kluka, do kterého jsem se zamilovala... a jak bolelo, když si mě nevšímal... pamatuju si prvního kluka, kterému jsem řekla o svých citech a on se se mnou den na to přestal bavit... a začal mě šikanovat spolu s ostatními... a já neměla kam jít... nebo ke komu... pamatuji na bolest, když mě zradila jediná osoba, které jsem svěřila svou důvěru... tehdy už jsem se opravdu málem zabila... a přesto... jsem se rozhodla žít dál... ani nevím proč... neměla jsem nic ani nikoho... ani život v sociálních sítích... měla jsem jen své knihy... a i za to mě šikanovali... a pak tu byla dokonalost mé sestry, která byla lepší a lepší... a nátlak rodičů, abych byla jako ona... nátlak, který trvá i nadále... dostala jsem první dotykový mobil a vytvořila si kořeny náhradního života... znova jsem se zamilovala a ten kluk mě dokázal dokonale zničit... zničil můj život v realitě... bez kořenů v internetě bych se tehdy zabila... ale díky kořenům jsem vydržela... měla jsem pocit, že na internetu mohu začít znovu... a povedlo se... než mi rodiče vzali i tenhle život... období bez obou životů bylo těžké... vypadala jsem jako zombie... chovala se jako robot... téměř přestala jíst... přestala jsem se vším... snažila jsem se jen znovuzrodit život, ať už kdekoliv... a nic... škola byla těžší a kladla vyšší nároky... co jsem nedokázala jako robotický zombie splnit... vytvořila jsem si bezpečné místo u sebe v pokoji... na půdě... daleko od rodičů... a oni mi zakázali trávit v něm čas... musela jsem zůstat v prostoru, kde jsem se cítila jak lovná zvěř... stačila jediná střela... a maska by se zhroutila... a s ní i všechno ostatní...

Téhle sračce lidi říkají realita... a že můžu být ráda za krásný život, který jsem prožila a mohu žít... jenže můj život v realitě zemřel už dávno... už tak dávno neexistuje... a můj život na internetu pomalu umírá... protože ho zastínila očekávání z reality... nestíhám ho... a zároveň nechci zklamat lidi, kteří zklamali mě... nechápu proč... skrývám svůj jediný zdroj internetu... a dělám pro to všechno... abych dokázala žít... ale mám nepříjemný pocit... že už to dlouho nezvládnu... nezvládnu to, co po mně všichni chtějí...

Představte si nafukovací míč... to jsem já... a každý, koho potkám v jakémkoliv životě aspoň jednou stlačí pumpičku... někdo i víckrát... třeba rodiče... a v určitém bodě bude míč už tak nafouknutý, až praskne... a já... rapidní rychlostí se blížím k onomu bodu... nevím, jestli je někdo schopný přijít a píchnout do mě jehlou tak, abych byla vždy nafouklá tak akorát... nejspíš nikdo takový neexistuje...

Nevím proč... ale cítím v sobě bolest... prázdno... smutek... samotu... a nenaplňuje to vůbec nic... čím víc se snažím k uzavření... tím více mě to sžírá... a tím lépe si uvědomuji, že už s tím nic nezmůžu... a že brzy bude konec... a nezůstane nic... co by mi vykouzlilo i minimální úsměv na tváři... protože tenhle pocit... ten se nedá překonat... s tím se dá jen naučit žít... a jelikož nežiju... tak nemohu...

Důvod, proč to říkám veřejně není, abyste se mi vysmáli, jakej jsem ubožák... není, abyste mě litovali... ale je to proto, abyste mě vyslechli... protože jste jediní, komu to opravdu mohu říct tak, jak to cítím... bez masky... můžete být zklamaní... ale... já jsem taky jen obyčejná bytost... a nikdo není dokonalý... nikdy...

Btw... 777 slov jsem tu vyshitovala... si to klidně spočítejte...